Nokturno.net / tvorba / diskuze

Včera jsem umřela. Vidím, jak mne sypou po lukách a jak se mého popela chápe vítr. Vítr, ten mefisto všehomíra pějící ódy na iluzorní nestálosti všech paralelních věků; persona grata všech milenců, když jim šeptá: navždy tvá, navždy tvůj…

Mimoděk mi hlavou, tou hrstkou šedavého popela, prolétné vzpomínka. Vzpomínka na setkání se Smrtí… Stále vidím jeho mrtvolně bledý šat a sinavý úšklebek, jak mi stahuje zkrvavenou smyčku kolem krku. V  bezbřehé agónii na něj mlčíce křičím, svíjím se ve svém posledním souboji a vím, že nemohu zvítězit. Jeho sarkastický smích se rozléhá mou myslí, zahalenou rubášem předsmrtné extáze. Vzdávám tento nerovný souboj. Rozhostí se ve mě trýznivé prázdno. Pomalu kráčím po mrtvolně bledé cestičce mezi temným suknem mého života, tou zpustlou pavučinou lživých podvrhů a sobecké sebelásky. Zasloužím si to inferno klamů a mylných zdání. Ale cítím, že mi bude odpuštěno, projdu-li Boží ordálií…

Je mi teskno. Jak mne vítr unáší tou scenérií života, naslouchám letmým záchvěvům stromů a šelestu tisícerýcch motýlích křídel. Jako bych slyšela plynutí času, do kterého už nepatřím… Chce se mi křičet Živote! Vrať se!
Never more…