Nokturno.net / tvorba / diskuze

I. Legenda o  Domě

Konečně jsem se odhodlal a postavil si Dům. Je to můj vlastní Dům. Doposud jsem nikde na světě neměl žádné místo, o  kterém bych mohl něco takového říct. Ani kousíček vlastního prostoru. Všechno bylo cizí. Něčí. Možná mě nevyháněli, ale mohli, protože to nebylo moje.
Ze začátku jsem nevěděl, jak bude velký. Ani teď to ještě nevím. Neustále přistavuji nové části, různé alkovny a menší dostavby. Dokonce přemýšlím o  tom, že začnu se stavbou nového patra, ale to budu muset přeci jen nechat na později. Teď na to ještě nemám dostatek sil. Ještě jsem se úplně nezabydlel. Doposud jsem plně nedocenil prostý fakt, že Dům je jen můj. Původně jsem dokonce pomýšlel, že si vytvořím i  zahradu – vlastní zahradu, jen si představte, co by to bylo: trávník a stromy; možná malé přírodní jezírko zpevněné kameny, aby se nesesouvala půda; na záhonech bych pěstoval rajčata, jahody a rybíz a okolo domu netřesky. Ale zahradu raději ne. Někdo by pak na ni mohl vniknout, přelézt plot – žádný plot není dostatečně vysoký – a já bych pak neměl šanci zahradu ubránit. Mohl bych ho sice pozorovat z  okna horního patra a plivat na něj, ale není jisté, že bych se určitě trefil a on by byl na mé zahradě a mohl by se mi smát.
Když jsem začal kopat sklepení – neboť každý dům musí mít nutně sklep – lidé chodili každý den okolo a nahlíželi přes výstražné drátěné pletivo, aby viděli Mě, nořícího se do hlubin země. Pravidelným pohybem jsem odkopával a vyhazoval obrovské kusy zeminy a hromady kolem mě se den co den vršily. Lidé byli na Mě zvědaví, na toho člověka, co se sám rozhodl, že si postaví Dům a teď si pod Něj staví takový mohutný sklep.
Byl jsem téměř nahý, neboť tehdy nastaly nesnesitelná vedra a znoj mi neustále pokrýval celý povrch těla, na které se pak vrstvil prach země. Někdy se shromáždily celé davy a ukazovaly si na Mě. V  té chvíli jsem se často pozastavil v  práci a odháněl je: „Běžte pryč, Dům ještě není hotový. Kopu teprve sklep. Až budu mít svůj Dům, můžete přijít a prohlédnout si jednotlivé místnosti, rád vám je ukážu.“ Ale oni to nechápali. Někteří vůbec nerozuměli a nevěřícně kroutili hlavami. Někteří pak dostali strach, když viděli, jak obrovské bude mít Dům sklepení a plni nervózních myšlenek se rychlým krokem vzdalovali.
Potáhl jsem drátěné pletivo neprůhlednou plachtovinou a natáhl až do výšky dvou metrů a celou vypnul mezi dvanáct rozestavěných kůlů do pravidelného obrazce, aby lidé nemohli vidět, jak stavím můj Dům. Přesto se stávalo, že se v  plachtě trhaly díry a mnoho z  lidí jimi protahovalo ruce, aby zjistilo, co je za plotem, jak pokračuje moje práce, nebo jimi jen koukalo do prázdna a jejich vypoulené oči sledovaly skrytý prostor. Někteří si dokonce přinesli žebřík, aby mě mohli pozorovat při práci.
Jedenkrát, během strašlivé bouře, se celá plachtovina zhroutila k  zemi a veškerý dav se seběhl, aby Mě spatřil – nahého, jak stojím v  kalu naplavené zeminy a čekám až opadne voda, mokrý a šílený myšlenkou na Dům. Nikdo z  nich se tehdy neodvážil překročit hranici plotu, tak velký měli strach z  mého Domu, který měl teprve stát.
Stavba samotného Domu se uskutečnila až o  mnoho let později, neboť práce na sklepení se nezměrně protáhla. Lidé postupně zapomněli a během stavby samotného domu zájem najednou jakoby opadl. Odstranil jsem tedy ochrannou celtu, ale žádné velké hloučky se neobjevovaly. Nebyly již slyšet výkřiky plné hrůzy a nadšení. Jen málokdy se našel někdo, kdo se na chvíli zastavil a pohlédl na můj Dům. Nikdo Mu však už nevěnoval tak velkou pozornost. Mezi lidmi se začaly obecně rozšiřovat názory, že Dům není zase tak strašný, jak se čekalo. Říkal jsem jim, že to ještě zdaleka není konec, že ještě vůbec nemohli můj Dům pochopit. Dříve mi záviděli můj Dům, pak si mysleli, že je stejný jako ostatní domy.

II. Já

Teď tedy mám svůj Dům. Ve dne Ho nikdy neopouštím, jen když je to naprosto nezbytně nutné. Měli pravdu, není zase tak velký a strašný, jak jsem původně čekal. Teď už to dokážu uznat. Ale vím – jsem si zcela jist – že v  žádném případě není obyčejný. Je jiný. Nikdo nedokáže určit proč, ani Já. Často o  tom přemýšlím a sním o  Něm. Mé sny o  domě jsou naprosto živé. Dokonce se někdy probudím a nevím, zda jsem právě neusnul, jelikož mi okolní prostředí připadá oproti snu náhle rozmazané, neurčité a nejasné. Ležím na posteli a mé myšlenky putují sami po Domě. Otevírají jednotlivé místnosti a zkoumají jejich obsah. Některé z  místností nemůžu ve snu otevřít ani si vzpomenout na jejich obsah. Potom ráno, plný rozechvění, hledám ony místnosti, pokoje a komůrky a nemůžu je doopravdy nalézt. Někdy je objevím, když je nehledám, ale nemám k  nim správný klíč, neboť některé pokoje zamykám a některé ne. Možná, že některé pokoje zamyká sám Dům a klíče někam ukrývá. V  Domě jsou prostory, do kterých jsem ještě nikdy nevkročil. Nevedou do nich žádná okna a pokud ano, jsou na nich těžké červené závěsy. Někdy tyto místnosti z  Domu na čas zmizí, někdy zmizí úplně a sám nikdy nevím, zda se ještě nečekaně neobjeví.
Za nocí občas vycházím potajmu z  Domu, skrytý do tmavého pláště tmy a pozoruji Ho. Samotnému se mi zdá jaksi neuvěřitelný. Má naprosto pravidelné proporce, ale jako by v  jeho logické souměrnosti bylo něco bizarního, co proniká prostorem skrze zdi, aniž by to ovlivnilo jejich rovinnost. Svou nejvlastnější podstatou Dům sám deformuje vlastní rozměry. Snažím se proniknout do Jeho paradigma. Vpít se do Jeho zdí a proplouvat skrze stěny mezi místnostmi, neboť některé zdi jsou v  jistou dobu téměř propustné.
Vím, že Dům má dva vchody – přední a zadní. Zadní vchod je zcela identický s  předním. Dokonce i  exteriér je na vlas stejný u  obou vchodů – stejné cestičky od stejného schodu lemované stejnými keři a stromky (mám u  dveří akáty a břízky). Jestliže dobře neznáte můj dům, může se vám klidně stát, že vstoupíte předním a uvnitř omylem vyjdete zadním vchodem a aniž by jste si všimli, že jdete vlastně jinou cestou, zdánlivě zamíříte chůzi vaším obvyklým směrem. Jdete třeba domů a vůbec si nevšimnete, že je to jiný domov – ne váš a že jsou v  něm jiní lidé, kteří jsou jen zcela podobní těm, které znáte. Takto pak žijete celý zbytek života v  úplně jiném identickém světě, aniž by jste si všimli něčeho podezřelého. Vaše rodina a známí po vás marně pátrají a rozvěšují všude vaše jméno u  fotografie. Nikdy vás už nenajdou. Občas vám snad bude připadat, že je některá cesta trochu delší, že mají některé předměty jiné odstíny barev, že se lidé kolem vás chovají trochu jinak – dělají nečekaná gesta a odkazují se na určité události, na které si nemůžete vzpomenout, nebo máte pocit, že jsou některá místa pro vás zcela nová, že jste tu ještě nikdy nebyli, přesto, že jsou kolem vás už takovou dobu. Občas budete mít pocit, že čas běží jakoby rychleji. Minutová ručička se stále zrychluje a vy cítíte, že úkoly vám zaplní více času co dříve. Lidé vám snad budou říkat, že asi pomalu stárnete, nebo že jste přepracován a že si už přesně nevzpomínáte. Bude to tím, že ten druhý svět není úplně zcela identický. V  okamžiku, kdy do něj vstoupíte, se jeho časová osa začne pomalu odpoutávat od vaší původní, ve které už nejste a s  uplynulými léty se objeví drobné chyby nebo nesrovnalosti. To, že v  jednom světě jste a ve druhém ne, způsobí jejich postupný rozvrat. Koneckonců ten druhý svět je vlastně jen iluzorní, neboť si ho vymyslí Dům sám. Je pošetilé si myslet, že ve skutečnosti někdy vyváznete z  Domu, neboť ve chvíli, kdy do něj vstoupíte, stáváte se jeho nedílnou součástí – stáváte se majetkem Domu. Kromě toho – přední vchod se naprosto kdykoliv může stát vchodem zadním a naopak. Vlastně lze říci, že přední a zadní vchod jsou na stejném místě, ale zda vstupujete předním nebo vystupujete jiným, záleží zcela na domě. Oba vchody lze od sebe poznat podle jistých neklamných indicií – např. iluzornost zadního vchodu dokáže vyvolat přesvědčivý obraz pro váš rozum a smysly, ale nemůže vás oklamat zcela, jestliže opravdu nechcete.
Já se naštěstí orientuji po domě zcela neomylně a dokážu od sebe oba vchody zcela bezpečně rozeznat.
Často myslím na to, jaké to je pro cizího člověka, pozorovat můj Dům. Představuji si, jak upřeně sleduje mohutné okované neprostupné vchodové dveře, jak sklouzává pohledem po vnějších stěnách a nakonec vždy zachytí horní okno, umístěné v  arkýři nad příkrou cihlovou stěnou a pocítí zvláštní slabou závrať. Veškeré pohledy na Dům směřují k  tomuto oknu – Dům sám k  němu směřuje svou vůlí. Dlouhá záclona za oknem se po delším pohledu sama jemně zavlní. Je to okno do jedné z  těch místností, ve které jsem sám ještě nikdy nevstoupil. Tahle místnost nemizí, vím, že je tam stále. Vycházím za nocí a dlouze na ni pohlížím skrze okno, až potom sám dostanu strach a běžím zase rychle zpět do vnitřních prostor Domu. Zamknu dveře a svíjím se slastným pocitem, ze svého dokonalého bezpečí. Slastná závrať se mě pak drží až do rána. Tisknu se za břicho a svíjím na posteli, radostí bez sebe z  bezpečí svého Domu. Dům mě chrání. Zdá se to neuvěřitelné, ale mám pocit, že jsem Domem naprosto prostoupen. Nebo Dům je naprosto prostoupen mnou. Dům jsem Já.
Lidé kolem Něj v  noci neradi chodí. Ve dne Ho pak za spěšné chůze kradmě pozorují a pak rychle uhýbají pohledem, jako by si náhle všimli, že jsou pozorováni. Budí v  lidech podivnou úctu a lehkou bázeň. Matky okřikují své děti, když je jejich hra zabloudí blízko mých stěn. Já je pozoruji z  dolního okna za záclonou. Někdy i  odhrnuji záclonu a zdravím je ťukáním na sklo. Mávají na mě a já se usmívám a kývu jim hezký den. Oni zdvořile odpoví a zamyšleně odchází.
Někdy si vyjdu do dveří svého Domu a zapálím si starobylou dýmku. Před tím se vždy svátečně upravím a vezmu si svůj nejlepší oblek. Mám jeden hezký oblek, který působí seriózně a zároveň jaksi nedbale elegantně. Usednu do křesla a spokojeně pokyvuji Větru a Slunci. Občas si i  vezmu knihu a celý den v  ní listuji a kolemjdoucí mě nenápadně pozorují. Někdy přijdou blíž a ptají se, o  čem čtu a nad čím celý den přemýšlím a já s  nimi přátelsky rozprávím a zvu je dál.

III. Dům

Dům má mnoho částí s  mnoha místnostmi. Jejich konečný výčet dalece převyšuje rozumné odhady. Je značně členitý, ale přesto úplně souměrný. Jeho celkové vnější rozměry na první pohled neodpovídají velikosti vnitřních prostor. Rozmístění a tvary jednotlivých místností se po důkladném přeměření zdají být odpovídající jeho rozlehlosti, ale přece se jakoby zvláštně deformují a vytváří jakousi ilusi, že v  místech, kde by měl být zcela jistě velký rohový sál je místnost bez oken, ze které nadále vedou další dveře do jiných pokojů a naopak. Pozorovatel, přesvědčený o  svém umístění ve zdánlivém středu stavení, zjišťuje, udiven pohledem z  okna, že se nachází na samém okraji západní části apod.
Rovněž výška pokojů je různá. Mezi přízemím a prvním patrem je situován zvláštní mezzanin, jehož prostory se rovnoběžně sbíhají a vytváří velkou klínovitou místnost, ze které v  místě její nejužší oblasti ústí stropní průchody s  těžkým tmavým příklopem do jiných místností, které ovšem neleží, jak by se dalo předpokládat, v  úrovni patra, nýbrž jedna na umístěna nad ním, v  úrovni půdy, která do ní z  jedné strany částečně zasahuje a druhá se naopak postupně svažuje až na úroveň suterénu. Takových architektonických hříček lze v  prostorách Domu nalézt nezměrné množství.
Horní a dolní chodba jsou umístěny přesně nad sebou, ale jedna má téměř dvojnásobnou délku co druhá. V  místě, kde se nachází vchod do rozsáhlého sklepení, je při horní chodbě umístěn vchod na půdu, která je nezvykle prázdná a pustá, pouze na jednom z  trámů se nachází velké opuštěné vosí hnízdo.
Většina místností působí dosti upraveně a zabydleně, ale po delší zde strávené době se jejich tváře podivně mění na nesourodé a stísňující prostory, vyvolávající klaustrofobii nebo lehkou závrať. Jejich charakter je zvláštně provisorní a eklektický.
Jednou ze zvláštností Domu je prostorový klam jeho nekonečnosti. Místnosti jsou umístěny za sebou a nad sebou v  nepatrných pootočeních, jenž jsou těžko okem postřehnutelné. Při postupném procházení místnostmi stále rovnoběžným směrem (většina místností je rovnoběžně průchozí) se návštěvník dostává do stále nových prostor, přičemž neustále mění směr chůze. Po několikahodinovém bloudění, kdy si myslí, že jde stále rovně, se dostává do horních pater, odkud se propadlovým průchodem dostává do sklepení, do jedné z  předchozích místností, nebo do úplně nového pokoje, kde jsou dveře umístěné v  podlaze místo ve stěnách a vše je v  něm pootočené o  90  stupňů. Tyto dveře pak vedou do těch pokojů, které se objevují a mizí zcela dle zákonu pravděpodobnosti, jenž zdánlivě řídí veškeré dění v  Domě.

Ti, kteří vstoupí hlavními vchodovými dveřmi, jenž budou z  pevného dubového dřeva a zpevněné pěti ocelovými svorkami, popatří nejprve na menší vstupní síň. Zde budou vítáni a různě tázáni. Zde bude lze spatřiti bílé stěny s  drobným strukturním decórem nahoře a dole černé barvy. Vpravo pak budou dvě pohodlná a vkusná potahovaná křesla s  možností nastavení vhodné sedací polohy. Dále zde bude nezatížený elegantní věšák a lesklé eliptické zrcadlo prostřední velikosti.
Ti, kdo si odloží, budou zdvořile zváni do větší předsíně, z  níž lze vejít mezi několikery dveře rozmanitých velikostí výplní a barev. Stropy zde budou vysoké a stěny budou rovněž oplývat bílou barvou s  drobným černým decórem. Podlahu zde pak bude pokrývat monochromatický koberec teplého odstínu příjemný na dotek. Na stěnách lze zahlédnout několik tapisérií provedených technikou art-protis a obrazových kopií klasických děl. Zde se vstoupivší obvykle podiví a různě potážou. Bude s  nimi zdvořile pohovořeno a podán příslušný výklad. Budou pak lehce okouzleni a příjemně naladěni. Rovněž zde přijmou přiměřenou zvědavost na další prostory Domu a jeho majitele.
Ti, kdo projdou síní, vstoupí jedněmi ze tří shodných dveří do obývacího pokoje, kde budou usazeni na vkusný a esteticky střízlivý otoman většího ražení. Bude jim servírována kvalitní káva s  mlékem a cukrem nebo pravý indický čaj střední kvality – dle okolností. Mezi přípravou a konsumací nápoje se zde budou moci rozhlížet a komunikovat s  majitelem skrze servírovací okno. Jejich pohled pak spočine nejprve na dalších kopiích klasických obrazů, různě rozvěšených po stěnách. Dále si všimnou menší knihovny s  ledabyle uspořádanými svazky starších knih rozdílného obsahu a kvality; stropu, jenž zde bude obtížen velikým lustrovým světlem červené barvy. Vzduch v  místnosti bude velmi suchý a těžký, jelikož okna budou stále zavřená a úplná absence rostlin či domácích zvířat bude činit pokoj neurčitě melancholickým a stísněným.
Případný návštěvník si po chvíli všimne drobného černého decóru na zdech, který mohl vidět již dříve a poté si uvědomí přítomnost různě nesourodých kusů nábytku, jenž budou dodávat pokoji dojem provisornosti. Návštěvník poté bude mít pocit lehkého zneklidnění a bude pozorovat jednotlivé svazky knih. Posléze vejde majitel a návštěvníkovi bude servírován nápoj, který ten bude pomalu usrkávat.

Návštěvník si dále všimne celkové zanedbanosti, kterou předtím nevnímal (zašlé špinavé fleky na parketách, vrstvy prachu na kusech nábytku, nepříjemný zápach dlouho nevětraného pokoje, atp.). Bude se divit náhlé stísněnosti a začne pociťovat mírný odpor k  Domu i  majiteli. Zároveň pocítí jistou asertivní imperativnost celého dojmu a jeho pocit stísněnosti a rozčarování nabude postupně výraznějších kvalit. Všimne si zvláštně vybledlých a zašlých červených závěsů, které předtím nezpozoroval. Pokoj a celý Dům na něj začne působit neurčitě surreálním dojmem, jako by se zplošťoval a opět narovnával. Zpozorní, aby lépe zaslechl zvláštní pískavý zvuk, téměř kvality infrazvuku, těsně nad spodní hranici slyšitelnosti. Nejprve si pomyslí, že mu píská v  uších, což bude vnímat jako počáteční příznaky migrény, ale zvuk postupně zesílí a stane se reálnějším a stále hůře snesitelným. Návštěvník začne pozorovat majitele, zda rozpoznal původce hluku a všimne si, že ten je lehce nervósní a uhýbá pohledem. Mezi pískavé trescendo se náhle vmísí bzučivé vosí poletování. Návštěvníka napadne, jak se dostala vosa do domu, když jsou všechny jeho dveře a okna uzavřená. Návštěvník náhle upadne do částečné otupělosti a nabude pocitu hypnotického snění. Jeho vůle bude vplouvat do osidel letargie.
Majitel se bude pokoušet opět probudit hovor a bude se návštěvníka vyptávat na nejrůznější věci. Návštěvník si náhle představí, že na něj celý dům padá a on zůstává naprosto nehybný. Nasadí neurčitý kovově chladný tón hlasu a zdvořile odpoví majiteli na všechny jeho otázky. Po chvíli se bude zdát, jakoby majitel přestával pomalu návštěvníka vnímat a jeho útržky myšlenek budou odplouvat do hlubin domu. Náhle bude lze zaslechnout neurčitý tupý zvuk z  jiného pokoje a návštěvníka napadne, že v  domě je ještě někdo další.

Návštěvník bude zván, aby si prohlédl ještě jiné pokoje. Na to návštěvník projeví vůli opustit Dům. Majitel se bude nejistě a rozpačitě usmívat a s  nešikovnými gesty bude doprovázet návštěvníka do síně, přičemž se bude nervózně otáčet po dveřích na chodbě, jakoby očekával, že se některé z  nich každou chvíli otevřou. Při delším pohledu se bude zdát opačný konec chodby jakoby uhýbat někam za roh. U  prostřed chodby se majitel rázně zastaví a nejistě ukáže na jedny dveře. Návštěvníkův pohled sklouzne na kliku a na chvíli bude mít pocit, jakoby se klika pohnula. Návštěvník se otáže, co je za dveřmi a bude mu povězeno o  sklepních prostorech Domu. Návštěvník náhle silně pocítí, že vzduch v  místnosti je neuvěřitelně těžký a suchý. Jeho srdce začne prudce tlouci a posedne ho myšlenka, že musí okamžitě opustit Dům. Rychlým krokem projde chodbou a sám od sebe otevře jedny dveře. Majitel ho se zaujatým pohledem doprovodí až na konec chodby, jakoby si nebyl jist, jestli návštěvník skutečně projde dveřmi. Za nimi bude vstupní místnost, ale její rozměry budou jakoby mírně zakřivené. Stěny se budou v  laterálním pohledu konvexně vzdouvat, ovšem při přímém pohledu zůstanou zcela rovné.

Pozoruji návštěvníka skrze arkýřové okno, jak rychle opouští dům, vyprovázen rozpačitým pohledem jeho majitele.