Nokturno.net / tvorba / diskuze

„Sakra ženská…“ Mnul jsem si hubu a olizoval ze rtů krev. „Měla by sis dávat bacha na ty svoje zuby, když už i  já se odnaučil do tebe vypouštět jed.
Amanta se zatvářila zkroušeně až plačtivě. Neboli částečně zataženo. Jakýkoli výjev brekotu však byl zadržen Aldonelou, která vešla do jeskyně a zamávala nějakým pergamenem.
„Víte co to je?“
„Pozvánka do nebe?“ Hádal jsem.
„Těsně.“ Mrkla alchymistka. „Tohle mi poslal císař Kortézské říše a žádá nás, abysme se urychleně dostavili k  jeho dvoru. Má problémy se svou dcerou a že prý jen já to můžu vyřešit.“
„Hm.“ Zamručel jsem. „A  to tam budem cestovat tak…“
„Ale co tě nemá. Venku máme nachystaný koně a doprovod. Jenom s  váma budu muset něco udělat.“ Hodila mi čutoru. „Tady máš železnou dávku lektvaru, kdyby se něco stalo.“ Hodila něco podobného Amantě. „A  pro tebe to bude novinka. To já jenom proto, abys nebudila podezření a pobouření.“ Zašla do police a podala jí a mě hrnek. „Notak, do toho.“
Oba jsme se napili. K  mému překvapení se nestala ničím jiným, než člověkem.
„Bezva.“ Řekl jsem.
Amanta, mimochodem nyní skvěle vypadající ženská, zavrávorala, spadla a scvakla si překvapením jazyk. „Au.“
„Budeš to muset vychytat.“ Ušklíbla se Aldonela. „Hlavně chůzi.“ Hodila jí sukni, aby tam pobíhala v  čemkoli, jen ne v  Evině rouše. „Obleč se.“
Amanta to na sebe s  obtížemi navlékla a pak zkusila pár krůčků ve své nové podobě. Rozhodně jí to dělalo potíže. Když to zvládla aspoň v  základním konceptu, vyšli jsme ven. Aldonela a já jsme se vyšvihli na připravené koně. Amantě se rozšířily zorničky.
„Na to v  životě nesednu.“
„Tys nikdy neviděla koně?“ Zeptal jsem se jí.
„Viděla.“ Kývnula hlavou. „Ale nikdy jsem na něm nejela. Vždyť je to zvrhlý…“
„Já na tobě jezdil úplně běžně a vůbec se ti to nepříčilo.“ Odvětil jsem.
Stráže se na sebe významně podívali. Pochopil jsem jejich pohledy. Amanta nejspíš taky. „Nevím, co chceš touhle informací říct.“
„Promiň, promiň.“ Bránil jsem se. „Chtěl jsem říct, že jsem jezdil i  na jiných a nevadilo jim to.“
Stráže se na sebe podívali ještě významněji. I  teď jsem pochopil jejich pohledy. Nakonec to vyřešila Aldonela.
„Prostě si na toho koně sedneš, nebo tě seřežu.“
„Otrok?“ Ujišťoval se jeden ze strážných.
„Jo.“ Přikývnula Aldonela. „A  brzo mrtvej otrok.“
Strážný se usmál. „Já jenom kvůli lidskejm právům. Dneska se toho nadělá. Ale když je to otrok, tak se samozřejmě nic neděje…“
Amanta se zatvářila všemožně, jen ne přátelsky a vyšvihla se na kobylku. „Divnej pocit.“ Okamžitě se sesmekla na druhou stranu a žuchla do písku.
Stráže se zasmáli a začali brebentit něco o  srandě na zpáteční cestě. Amanta je změřila pohledem, kterým mě pražila ve své koňské podobě. Ačkoli zapojila stejné svaly, výsledek byl absolutně opačný. Nic kyselého. Usmála se. Oni se přesto přestali smát a posunuli se v  sedlech.
Zatímco Amanta drtila záda svého koně absolutně nesprávným stylem jízdy, já zajel za mužem, který to zjevně vedl. Za prvé, jel vepředu, za druhé, měl sotva metr třicet. Vůdčí typ. Samec.
„A  copak se slečně carevici stalo?“ Zeptal jsem se nevině.
Muž se na mě podíval a zpražil mě svým pohledem. „A  ty jsi jako co?“
„Externí pracovní síla.“ Řekl jsem hrdě a vypnul hruď.
Velitel chvíli přemýšlel a pak se zjevně rozmyslel, že by mohl upřesnit, o  jakou chorobu se jedná. Naznačil mi, abych šel blíž. „Ono, oficiálně to je tak, že má princezna chřipku.“ Zašeptal. „Ale my víme svý.“
„Co?“ Špitnul jsem.
„Princezna…“ Přitáhnul si mě ještě blíž. „…je určitě posedlá ďáblem.“
„Aha.“ Narovnal jsem se. „A  jak tu chřipku chytla?“
Chvíli přemýšlel. Stráže většinou přemýšlí tak, že se kysele podívají. Fakticky se tedy kouknul kysele. „Mno, ono oficiálně, prý spadnula do rybníka.“
„A  neoficiálně?“ Přitlačil jsem na pilu.
Opět se ke mě naklonil. „Ty rybníky jsou totiž dva. Ona spadnula do toho vedle. A  on to byl ten začarovanej.“ Šeptnul.
Vážným obličejem jsem zhodnotil situaci. Začarovaný rybník, chřipka a takový podobný věci… To bude chtít přinejmenším vymýtače. Nebo dva.
Poměrně odhodlaně jsme zdolali jednu škaredou skálu a pokračovali dál.
„A  co je na těch rybnících zvláštního?“ Tlačil jsem na něj, když jsme opět na chvíli získali dost soukromí na to, abysme mohli tajně pokecat.
„To se má tak.“ Pokračoval v  kyselém pohledu strážný. „V  jednom je živá voda a v  druhém mrtvá voda…“
„Aha.“ Pochopil jsem. „Takže ona spadla do toho s  mrtvou vodou.“
„Ale ne.“ Zaťukal si na čelo voják. „Kdo to kdy slyšel, aby byla mrtvá voda začarovaná? Proč by to kdo dělal? Co by z  toho měl? Princezna spadla do rybníku s  živou vodou, která byla zrovna v  té době prokletá.“
Zdálo se, že situace se trochu vyjasnila.
„Tak tohle nechápu.“ Pokrčil jsem rameny. „To jako kdyby spadla do toho druhého, tak by se nic nestalo?“
„Ale to jo.“ Souhlasil se mnou velitel. „To by ale znamenalo, že bysme pro vás nejezdili, protože princezna by byla mrtvá, ne?“
„Tak počkat.“ Protestoval jsem. „Pak by přece stačilo ji pokropit živou vodou a byla by v  pořádku, ne?“
„Jo.“ Poklepal si na čelo. „A  potom bysme museli shánět nějaký blbce, aby z  ní vyhnali ďábla, protože by byla posedlá.“

Takové diskuze mě vždycky znervózňovaly, protože jsem přece jenom zvíře, které je zvyklé na akci. Teda, možná vypadám momentálně jako člověk, ale to je jen takový klam vyvolaný speciálním lektvarem, který vyvinula ta alchymistka, co jede za mnou. Vidíte ji? Taková nána, ověšená cetkami. A  moc se na ni nepošklebujte. Mohli byste dostat pořádný výprask. A  pak bych ho dostal já.
Vešli jsme do obřího paláce. Byla to ta nejimpozantnější věc, kterou jsem kdy viděl. Všude možně sfingy a takový ty velký dveře a sakra, další sfingy. Když jsme narazili na dveře a za nimi na další sfingy, tušil jsem, že stavitel asi nebyl psychicky v  pořádku. Pochopím umění a různé extravagance, ale neustálé duplikace ne. Taky bych si nepořídil osmdesát kabátů stejného vzezření, abych ohromil své příbuzné.
Na druhou stranu jsem tedy přišel na to, proč velcí vládcové stavitele svých paláců nechávali tak často popravovat.
Poslední dveře se před námi otevřely a my jsme hleděli do tváře sfingy, kterou jsme byli nuceni obejít a pak, před symbolem sfingy na dveřích jsme hleděli na takového toho imperátora, kterého si nikdy nikdo nejspíš nezapamatuje. Zřejmě díky tomu okolí.
„Jsem vládce všeho toho kolem.“ Prohlásil nemocným hlasem a já začal uvažovat nad jeho psychickým stavem. Možná si to tady sám navrhnul. „Jsem imperátor Kortézské říše.“ Prohlásil to opravdu nedůvěryhodně.
„Dost řečí.“ Zarazil jsem jej a klapnul s  úsměvem čelistí. „Kde je náš problém?“
Muž se na mě chvíli díval. V  jeden okamžik hmatal po svém meči, pak se nadechoval. Pak vydechoval. Tenhle proces asi třikrát zopakoval a vždycky zaklapal čelistmi v  marné snaze mě napodobit. Potom zase hmátnul po meči a pak jej opět pustil.
Nesnáším nerozhodný lidi. „Tak co se děje?“ Klapnul jsem zuby tak, až sebou trhnul, i  když v  lidské podobě to asi nemá takový význam. „Kde máš tu svoji dceru?“
Aldonela se snažila šermovat rukama. Něco mezi omluvou a poklonami. Stráže dělaly přesně to, co císař. Amanta se vesele smála. Zjevně ji bavilo vidět ten rozpor kolem. Nikdo nedělal to, co by chtěl, kromě nás dvou. Když nad tím tak uvažuju, byl to vlastně normální stav.
Tlak mého ega zřejmě na některé lidi začal působit. Hlavně na ty malé a bezvýznamné. Císař se tedy konečně rozhoupal.
„Co si to dovolujete?“ Zřejmě to měl říct nějaký šlechtic, ale ti byli oněmělí. „Já jsem pán tady toho všeho a…“
„Opakujete se.“ Upozornil jsem jej.
„Zavřít!“ Zaryčel. „Až zčernají.“
Jestli jsem někdy něco obdivoval na imperátorech, tak to byl stav jejich palácové gardy. Perfektně vycvičení muži, připravení reagovat na jakýkoli podnět a chránit svého pána, dokud je schopen a ochoten platit. Okamžitě nás obstoupila malá armáda a zcela nám zabránila v  jakémkoli pohybu. U  mě osobně to bylo umocněno několika kopanci.
Zbitý, zhmožděný a zdrcený jsem se za vydatné pomoci palácové gardy odebral do cely předběžného zadržení, odkud mě transportovali na slunce popraviště. Ta řeč okolo černání byla zřejmě nějaká průpovídka, protože kat brousil šutrem sekyru. Soud jsem zřejmě zaspal. Na druhou stranu to svědčilo o  vysoké průchodnosti soudního aparátu.
Jak jsem tak stál připoutaný ke sloupu hromadného mučení přivedli ke mě i  ty dvě.
„Hromadná žaloba?“ Zeptal jsem se.
Dva vzteklé pohledy mi byly odpovědí. Říkal jsem si, že ty holky mají asi víc společného, než jen náturu.
„Nebuďte takové nafrflené.“ Snažil jsem se je rozveselit. „Dneska je skvělý den na umírání.“
Vedro bylo nesnesitelné.
„To rád slyším.“ Usmál se císař, zatímco se usazoval na své oblíbené místečko s  koberci, sfingami a jinými věcmi na zpříjemnění vražedného odpoledne. „Nějaké poslední přání?“
„Jo.“ Vyhrknul jsem. „Chtěl bych polibek od nějaké pěkné holky.“
Z  davu kolem se zvedlo šílené množství dobrovolnických rukou. Některé fanynky dokonce omdlely. Stráže tak tak držely zátarasy.
„Budiž.“ Pokýval hlavou císař. „Jakou ti tedy vybereme…?“ Zamyšleně se rozhlížel.
„Já.“ „Já.“ „Já.“ Ozývalo se z  davu.
Hlásila se i  Amanta. A  to velice intenzivně.
Císař se chvíli díval na masu lidí, pak mu náhodou přeskočil zrak na moji spoluvězeňkyni. „Ať mu dá hubana ta ženská a je pokoj.“
Kat odpoutal Amantu a ta mi skočila do náruče. Mlasklo to. Když se mu ji zase podařilo ode mě odpoutat, díval jsem se na ni s  despektem.
„Možná jsi na tu chvíli zapomněla, že nejsi skutečná ženská.“
Podivný škleb byl odpovědí. „To není fér. Já se snažila.“ Měl to být úsměv? Těžko říct.
„Holt na sebe nepůsobíme.“ Odbyl jsem ji s  tím, že smrt je tentokrát jistá.
Císař chvíli pozoroval dojemnou scénu a pak pokynul Aldonele. „Ti dva se už vyřádili a teď bych prosil vaši žádost.“
Aldonela se chvíli dívala na Amantu, pak na mě, pak na císaře. „Chci mu dát taky polibek.“
Mužská část publika smutně povzdechla.
Kat ji odvázal a přivedl ke mě. Naše rty se dotkly. Řetězy praskly. Byl tam taky trochu jazyk. Pod mojí vahou se prohly prkna. Pak jsme do sebe lehce narazili zubama. Já zabil kata. Ona skoro zapředla. Pak ji Amanta skopla z  popraviště.
„Ještě jednou na něho šáhneš…“
Obdivovaje Amantin zájem jsem škrtil jednoho vojáka, který měl dost odvahy a drzosti vylézt na popraviště. Jeho život, nebo aspoň zdraví, bylo ukončeno o  padesát metrů dál v  krámku se zahradním příslušenstvím. Císař se opět nemohl rozhodnout, zda má tasit, či ne. Palácová stráž byla opět v  netečném stavu. V  davu si někdo nanečisto zkoušel zvolání ‚Král je mrtev. Ať žije král!‘. Já nakročil směrem ke královskému odpočívadlu a lidé začali v  panice prchat z  náměstí. Vypadalo to, že udupali několik koní.
„Tak znova.“ Zaduněl můj hlas decibely tygřího barytonu. „Kde máš tu svoji seschlenku?“
Představte si člověka, který může v  jeden okamžik ztratit život, říši, bohatství a moc. Pak toho člověka postavte před blbce, který mu to všechno může vzít, ale nevezme. Zaměřte se na jeho výraz. Ano, to je ono.
„Mno.“ Promluvil po chvíli. „Pojďte za mnou.“

Když jsem byl malý, přál jsem si pod stromeček kozla. Byl by k  tomu stromečku připoutaný a já bych ho pásl. Všichni kluci od nás z  vesnice měli kozla a machrovali s  ním přede mnou. Byla to takříkajíc společenská prestiž, když každý mohl se svým kozlem chodit po vesnici a předvádět se s  ním.
Já žádného kozla neměl. Chytnul jsem jednou ještěrku. Upadl jí ocas a můj strýc ji snědl. Nikdy jsem nepochopil proč. Asi byl hladový.
„Tohle je princezna?“ Aldonela kroutila hlavou. „Viděla jsem hodně prokletí, ale že by někomu rostly z  hlavy rohy?“
Pravda je, že rohy rostou z  hlavy většinou těm, kdo proklínají, ale jiný kraj, jiný mrav. Znáte to.
Císař se snažil tvářit nezúčastněně. „Já nikdy netvrdil, že má chřipku. To si vymyslelo centrum pro propagandu.“
To děvče po nás natáhlo několik svých chapadel a jed z  ní stříkal ostošest. Pokud to byla chřipka, pak šlo o  vážně nebezpečný typ. Navíc vypadala naštvaně. Zřejmě proto, že byla připoutaná k  posteli stříbrnými okovy a nemohla se hýbat.
„Mno…“ Prohlásil jsem jen tak mimochodem a zavrtěl všema čtyřma ušima. „…možná bysme to z  ní mohli vytřískat. Takový pranýř dokáže divy.“
Císař smutně zavrtěl hlavou. Zřejmě neúspěšně vyzkoušeno. I  když já osobně znal případy, kdy stačilo jen správně praštit.
Amanta se snažila něco navrhnout, ale byla okamžitě zadržena její paní. Ta ale taky začala činit a vytáhnula ze svého vaku svoje lahvičky a pergameny. Něco tiše zamumlala a vylila to na svého pacienta.
Obrovský výbuch rozhoupal celou místnost a ze stropu spadla omítka. Zatímco se usazoval prach a já hledal oporu na nějakých dlaždicích, které momentálně nechtěly utéct někam pryč, Aldonela se s  ostatními těžce zvedala ze země.
„Tak.“ Řekla. „Chaosem to asi nebude.“ Změřila nás jedním z  těch významných pohledů. „A  teď bych prosila trochu soukromí. Budu dělat pokusy, které nejsou určené pro muže, tygry ani koně.“
Vyvedl jsem všechny ven a přemýšlel nad tím, co sprostého tam asi Aldonela dělá. Když vzduchem prokřáply blesky následované ohlušujícím hromobitím a výbuchem, ujasnilo se mi to. Pak se ozvaly výkřiky, nadávky, řev, smích, posměšky, otevřely se dveře, ven vyběhla Aldonela následovaná stádem vran a asi půl miliardou netopýrů, kteří se drali ven.
Poté, co jsme se zvednuli ze země, kompletně obalení netopýřím trusem, Aldonela vykřikla. „Heuréka.“
„Co se jí stalo?“ Zeptal se na diagnózu císař.
„Byla zneuctěna temnými silami.“
Zvědavě jsem zvednul obočí. Znělo to přinejmenším zajímavě.
„Ne tak, jak si myslíš.“ Zadržela moji otázku. „Když myslím zneuctění, myslím tím znásilnění.“
Zaculil jsem se.
„Duševní.“ Dodala.
To znělo taky zajímavě. Takové duševní znásilnění jsem jednou zažil v  době, kdy jsem pracoval jako nájemný vrah. Práce to byla příjemná a mě se líbila. Nějak se ale nelíbila starostovi toho města a z  nějakého neznámého důvodu na mě poslal jednoho zákeřného čaroděje. Jenže on byl pako. Seslal na mě z  nebes to nejsilnější kouzlo, jaké uměl. Ale minul a sejmul sám sebe. Nikdy nechtějte vidět člověka, který je sebezneuctěný. Je prchlavý a se sebevražednou zarputilostí se snaží zabít všechny, kteří na něj to zneuctění seslali. Navíc se snaží přežít svoji smrt. Důsledky jsou doufám jasné.
„Asi bude potřebovat doktora.“ Odvětil jsem. „Možná jí to pomůže.“
Amanta vpadla do řeči. „Já bych ji sejmula.“ Pěstí si práskla do dlaně.
„Tak to brzdi, holčičko.“ Snažil se ji ukazováčkem zadržet císař.
„Znáš moji pravou podobu?“ Houkla na něj.
Císař zmlknul. Když viděl to, co se vyklubalo ze mě, nechtěl vědět, jaká potvora je ve skutečnosti ona. A  já bych mu potvrdil, že přinejmenším duševně je to tak.
Aldonela však tento rozhovor nebrala na vědomí. „Budu potřebovat tygří ocásky.“ Podívala se na mě významným pohledem.
Zvednul jsem ruku ve výhružném gestu. „Tak to bacha.“
„Ne z  tebe.“ Uklidnila mě. „Běž do pralesa a chytni nějakou pruhovanou potvoru.“
„Sušený nebo čerstvý?“ Zeptal jsem se zubatým úsměvem.

Bylo to asi několik dní po té, co jsem došel do svého prvního velkoměsta. Tehdy bylo strašně populární nechat si vyložit budoucnost. Bohužel několik jasnovidců mě nechtělo pustit k  sobě, protože se báli, že je okradu či zabiju nebo podobně. Holt, moje pověst mě docela předcházela.
Nicméně… Potom jsem našel jednu jasnovidku, která s  takovými věcmi neměla problémy, protože nevlastnila ani svůj život. Holka to byla pohledná, patřila přednímu otrokáři na trhu se subjekty. Těžko říct, proč mě k  ní vlastně pustili. Ta mi řekla něco v  tom významu, že vize kolem mého života neustále vyplňují pruhy, skrz které není nic vidět. A  že prý nejdou vyladit. Za boha jsem nemohl pochopit, co tím vlastně myslela.
Až při té nehodě s  tou čarodějnicí.
„Čau holka…“
Tygřice se zavlnila a zapředla. Poznala chlapa a dávala mi to najevo.
„Nechceš rande?“ Zastříhal jsem všema čtyřma ušima.
Se sexy pohupováním prošla kolem vodního příkopu a potom si svůdně lehla na vyhřátý kámen. Amanta se na mě dívala s  despektem.
„Mohl bys laskavě přestat balit zvířata v  ZOO a věnovat se práci?“
„Když mě je jí tak líto…“ Poznamenal jsem a rozhlédl se po lidech, kteří mě pozorovali z  uctivé vzdálenosti. Šílený zjev mého kalibru budil respekt. Vylezl jsem na ochoz a skokem překonal příkop. Malý okamžik balancování na okraji a voila, jsem tu.
Tygřice si to ke mě přicválala, otřela se o  mou nohu a nastavila mi zadek. Já ji vzal za ocas, zlomil jí ho a utrhnul. To, co se dělo v  příštím okamžiku, mi je zatěžko popsat. Než jsem ji zadávil a jed začal působit, stálo mě to pár šrámů a hromadu nadávek. Každopádně byla pěkná kost. Škoda, že nejsem polokanibal. Určitě by mi chutnala.
„Tak dem.“ Přikázala Amanta, zatímco já jsem provokativně točil právě utrženým ocasem.
„Myslíš, že by to šlo použít jako skalp?“ Jeden velký skok přes příkop spravil moji nevýhodnou polohu.
Vzala mi ocas z  ruky a zabalila ho do nějakého ubrusu. Chystala se mi něco říct, když se opět ozval nějaký výbuch. A  opět v  paláci. Kolem začal padat prach a omítka. Aldonela se jasně činila.
„Proč musí léčit lidi šokem…?“ Povzdechl jsem si.
„Ty bys potřeboval vyléčit.“ Amanta do mě začala strkat a popohánět mě směrem k  polorozbořené budově paláce.
Aldonela byla na prášky. Museli jsme vzít smetáček lopatičku a nasypat ji do velkého hrnce. Princezna se vesele chechtala. Byla malá pravděpodobnost, že by s  touto variantou alchymistka nepočítala. Prohmátli jsme lahvičky a našli nějaký oživovač nebo něco podobného. Nalili jsme to do prachu.
Nejdřív ven vylezla ruka, potom druhá, vytáhla se hlava, ramena a tak dál. Pomohli jsme jí z  hrnce. Zahrozila pěstí k  carevici.
„Tohle ti nedaruju.“ Ušklíbla se takovým tím pohledem. „Náno.“ Otočila se k  nám. „Máte to?“
Amanta jí dala zakrvácený výsledek mého dopoledního snažení. Aldonela ocas vytáhnula a zhodnotila. Rovnou jej hodila do hrnce, zašmátrala v  kabeli, nahmátla nějaké lahvičky, nalila to tam taky, pak v  tom zamíchala prstem, a když zjistila, že s  ním nic nemá, vzala hrnec a chrstla ho na princeznu.
Ozval se šílený řev a podobné věci. Chvíli jsem měl pocit, že ta postel s  pouty nevydrží. Poskakovala po místnosti, občas po zdi a v  jednom okamžiku jsem měl pocit, že po stropě. Pak najednou klid a ticho po pěšině.
„Mám dotaz.“ Ozval jsem se, když nastala opět ta vzácná chvíle a bylo ticho. „Cos jí to teď udělala?“
Aldonela se na mě šibalsky podívala. „Už ti někdy někdo kroutil kleštěma s  bradavkou?“
Založil jsem ruce. „Ne.“
„Tohle jsem udělala tomu duchovi, kterej ju okupuje.“
„Že ho to ale nevyhnalo.“ Utrousil jsem.
„O  to ani nešlo. Jen ho to odpoutalo od těla. Teď kdybyste byli tak laskaví…“
„Jo jo, už jdem pryč.“ Prohodil jsem odebíraje se opravdu pryč.
„Ale ne.“ Zadržela nás. „Vemte tamty palice a vymlaťte z  ní duši.“ Ukázala na palice v  rohu. „Teda ducha.“ Opravila se.
Potěžkal jsem nástroj zkázy a popřemýšlel na dobu, kdy jsem něco takového naposledy použil. Jó, to byly časy. Krunýře praskaly, ženy brečeli, muži vlastně taky, a ty děcka… bože, ten pláč.
„Tak dem na to.“ Utrousil jsem a praštil do toho křehkého, svíjejícího a nadouvajícího se těla zla.
Kopanec, který jsem schytal mě odhodil přes celou komnatu někam směrem k  jedné příčce, která mou váhu nezadržela a vyvalila se ven. V  další místnosti jsem měl štěstí, protože mi v  cestě stálo okno a já skončil v  příkopu s  vodou.
Vrátil jsem se zpátky mokrý a nasraný. Vyklepával jsem si z  uší vodu a nadával na všechno možné, na Aldonelu v  první řadě.
„Jo, já ti zapomenula říct, že je nabitá napětím.“
„A  jako co?“ Zahučel jsem.
„To jako že je takový kondenzátor. Zla myslím. Co kdyby sis nasadil…“
Nestačila dopovědět. Začal jsem do té chobotnice mlátit jako pominutý, blesky se mnou mrskaly o  strop. Kyselina stříkala všude kolem. Chlupy se mi ježily. Ale moje nátura naštěstí přinesla výsledek. Chapadla se začala stahovat. Také jedu už nebylo tolik, co předtím. Nakonec tam zbylo jen dívčí tělo plné podlitin.
„JÁ SE VRÁTÍM.“ Ozvalo se vzduchem.
„Jo.“ Ušklíbl jsem se. „A  s tebou přijde bůh ví kdo.“ Vyčerpaný jsem se posadil, zatímco Amanta s  Aldonelou tleskaly mému výkonu. Bezmyšlenkovitě jsem hmátnul po čutoře a napil se. Po takovém malém smrsku jsem si uvědomil, čeho jsem se napil. „Bezva.“ Povzdechnul jsem si. „Ať žije humanita.“
Ztlučené děvče otevřelo oči a vyděšeně se na nás dívalo. „To bylo strašné.“ Vykulila oči. „Ten rybník, pak jsem měla docela dobrý chapadla, pak ten ocas… Bože, je mi jako by mě někdo zmlátil.“
Zvednul jsem ruku. „Moje práce…“
Podívala se na svoji schránku. „Ale já jsem zmlácená! Který hrubián?“
Opět jsem zvednul ruku. „Moje práce.“
„Stráže!“ Zaječela. „Zavřít.“
Dovnitř vpadli stráže a začali zavírat okna.
„Sakra.“ Ukázala na mě. „Jeho. Až zčerná.“
Stráže se k  tomu neměly. Paměť jim přece jenom fungovala. Strážím paměť funguje vždycky skvěle.
„Tak bude to?“ Vřískla.
Nastavil jsem zápěstí. „Nic jí neříkejte. Bude sranda.“

Na popravišti bylo opět vedro. Jinak skvělé počasí. Lidé se těšili na další milost. Dokonce se sázelo na to, kdo mě políbí tentokrát. Císař seděl na své oblíbené židli a srkal džus. Aldonela a Amanta z  jedné čestné lóže mi ukazovali, že mi drží palce, a že je všechno v  pořádku. Princezna vypadala opravdu rozzuřeně. Zřejmě jí ještě nikdo nic nevyslepičil. To bylo skvělé.
Císař se postavil. „Lide, slyš. Tento člověk se zprotivil…“ Zarazil se. „Čím se sakra zprotivil?“ Chvíli si mnul bradu. „Mno, prostě se zprotivil. Takže se odsuzuje k  smrti. Kate, připrav sekyru.“
Princezna se jej docela nahlas zeptala, proč tu není její oblíbený kat. Odpovědí jí bylo pokrčení rameny otce.
„Jo, abych nezapomněl.“ Řekl. „Nemáš nějaké poslední přání?“
„Chci políbit princeznu.“ Odpověděl jsem bez zaváhání.
Císař se plácnul do čela. „Že mě to taky nenapadlo.“ Usmál se a začal strkat carevici k  popravišti.
„Ale já ne…“
„Mlč, je to tradice…“
„V  životě…“
„Sakra, poslouchat budeš…“
Dostrkal ji až ke mě.
„A  líbat ho budeš, dokud on neřekne stop.“
„Budu mít plná ústa.“ Upozornil jsem.
„Tak dokud tě neodstrčí.“
„Ale je spoutaný.“ Protestovala. „Nemůže mě odstrčit.“
„Neboj se.“ Uklidnil ji. „On to zvládne.“ Odcupital do své lóže, aby měl lepší výhled.
„Mno.“ Princezna si olízla zuby. „Tak jdem na to. Jo a víš co jsem naposledy říkala?“ To už se ke mě přisála.
Opět jsem narostl do své kůže a odstrčil jsem ji. Hleděl jsem do obličeje stvůry, kterou jsem před chvílí sprovodil ze světa. „Že se vrátíš?“
„Sakra.“ Zaklela Aldonela. „A  já musím zrovna dneska odložit můj oblíbený stříbrný řetěz.“
Jo, ještě si dovolím takovou malou poznámku. Nepřišel s  ní bůh ví kdo, ale strašně konkrétní množství různých stvůr z  podsvětí. Trávil jsem to, co to šlo, ale příroda nikdy u  tygrů s  jedovými zuby nepočítá s  tím, že budou muset zabít víc, jak tři sta obětí. To chapadlovité cosi se mezitím vrhlo do davu a jalo se pojídat dvořany. Teda, ne že bych mu to zazlíval…
Někdo opět začal řvát ‚Král je mrtev, ať žije královna.‘. Ukázalo se to jako fatální chyba, protože se zvýraznil a byl probodnut několika agenty a nakonec sežrán něčím mezi psem a kozou, s  příměsí kosatky. Každopádně to mělo hodně zubů a chutě na rozdávání.
Rozhodl jsem se, že by bylo dobré oddělat toho bosse, když už to mám v  popisu práce. A  rozhodl jsem se, že to znova zkusím kyjem, i  když to naposledy selhalo. Vyrval jsem z  dřevěné podlahy trám, zkrátil ho o  hlavu jakési potvory s  příměsí politika a vrhnul se na princeznu.
Souboj to byl jaksepatří tuhý. Ta potvora se asi nechtěla nechat jen tak zabít. Však znáte princezny. Jakmile se jednou chopí života… A  přestože z  ní trčely třísky, nabízela mi neustále nějaká partnerství, dělení světa, ji do konce věků a podobné věci. Jsem rád, že galantní potvory ještě nevymřely. Lidem se dneska už skoro nedá věřit. Jo, kde jsou ty staré časy.
Ale zpět k  souboji. Po té, co jsem jí nacpal ten trám do krku, značně jí to zpomalilo. Snažil jsem se ji zakroutit vazem, ale k  mému překvapení jsem žádný nenašel. Každopádně to vysvětlilo mých několik marných pokusů o  zlomení krku. Její chapadla byla stále dotěrnější. A  co se týče onoho trámu, už ho začala chroupat. Situace byla beznadějná.
A  pak mě napadla spásná myšlenka. Začal jsem utíkat. Celý dav jako by mě sledoval. Ba dokonce asi četl mé myšlenky, protože skoro všichni už utekli. Pálil jsem to zeď nezeď a za mnou v  těsném závěsu princezna rozhodnuta mi povědět pár jedovatých slovíček do ouška, až mě bude kuchat.
Běhal jsem po celém hradě a hledal místo, o  kterém jsem se dozvěděl od toho strážného. Dva rybníky… Nečekal jsem nic velkého. Ona živá ani mrtvá voda jaksi netečou po světě v  proudu a dalo by se říct, že jsou poměrně vzácné. Takže mě ty dvě obrovské nádrže poměrně překvapily. Člověk by se pomalu lekl. Každopádně toho tady bylo dost na to, aby se to dalo prodávat.
Jenže kterej je kterej?
Asi po pikochvilce jsem se dostal k  závěru, že ten, na kterém plavou asi dvojmetrové kachny kombinované s  ještěrkou, bude s  živou vodou. Zastavil jsem se na břehu a sípavě se snažil popadnout dech.
„Tvůj osud je zpečetěn.“ Zaduněla princezna temně hlubokým hlasem a smála se, až jí zuby chrastily.
Já jí její názory nebral. Nemohl jsem popadnout běh. To mám z  toho pasivního kouření v  hospodě.
Vrhla se na mě a já se vrhnul do rybníka. Jí to očividně nevadilo, naběhla za mnou. V  životě jsem nepřelstil démony z  temnot, tak mě docela pobavilo, jak se začala prát sama se sebou.
Jednoho ďábla měla v  sobě, druhej ďábel vlezl do toho prvního ďábla, dál už se to začalo trochu komplikovat. A  já něco uslyšel ve vlastní hlavě.
„Ahoj, dáme tandem?“
„To pochybuju.“ Zavrčel jsem. „Vypadni ze mě, než ti zpřelámu všecky kosti.“
„Já nemám kosti.“ Ozvalo se v  mé hlavě.
„Já si nějaký najdu.“
Hlas ustrašeně zmlkl a přítomnost nadpřirozena ze mě vyprchala. Vytáhnul jsem princeznu na břeh. Chvíli jsem se díval na její bezvládné tělo. Proč jsou všecky ženské, kterými prošel démon, tak pěkné?
Zanechal jsem filosofických otázek a dál jí pěkných pár políčků, aby se probudila. Vyprskla z  plic vodu.
„Můj hrdino.“
Pro jistotu jsem jí dal ještě jednu facku a ukázal jsem jí dlaň. „Kolik vidíš prstů?“
„Čtyři.“ Odpověděla.
Podíval jsem se na svoji ruku a spočítal prsty. „Špatně.“ Dal jsem jí další facku.
„Pět.“ Opravila se.
„Bezva.“ Přehodil jsem si ji přes rameno. Ani jsem se neobtěžoval hledat dveře do paláce. Udělal jsem si je. Hodil jsem princeznu do prostředka sálu na podlahu, posadil se vedle na židli a čekal, než mi někdo provolá slávu.
Výsledek mého čekání se dlouho nenechal obtěžovat, dovnitř vlezla Aldonela, pak Amanta, za nimi vládce všech sfing kolem a pak průvod.
Kolem létaly konfety a jiné věci, co lezou za oblečení. Amanta se ke mě přitulila.
„Rychle vypij lektvar, ať jsme kompatibilní, miláčku.“ Houkla mi do ucha.
Já už se skoro nahýbal pro železnou zásobu, když Aldonela vylila pro jistotu na bývalýho hypocentaura jakousi směs, co páchla jak zkažená vajíčka. Děvče zaržálo a pak se v  normální podobě vrhlo na svou otrokářku.
„Nenávidím tě, nenávidím tě, nenávidím tě…“
Chvíli ji honila po zámku, než Aldonelu napadlo vzít jednomu ze strážných bič. Pak se poměr stran změnil a zase honila ona ji.
Já potěšený narovnanou situací jsem mezitím přijmul od krále železný kříž, bronzový kříž, stříbrný kříž a zlatý kříž, všechny za statečnost a službu cizí vlasti. Na platinový kříž se bohužel nedostalo, protože Aldonela si vybrala svoji odměnu a donutila nás okamžitě k  odjezdu.
Vesele jsem chrastil, jak všecky ty kříže na mě klimbaly, Amanta naštvaná, že zase nic, alchymistka zadumaně mlčela.
„Proč?“ Zeptal jsem se.
Neodpovídala.
„Proč?“
Stále neodpovídala.
Pomalu jsem začínal chápat. Byla v  tom žárlivost. Hnusná, sveřepá žárlivost. Začínal jsem ji pěkně nesnášet. Ještě že mě platí. Už jsem toho měl plný kecky. Asi se stanu alchymistou a na truc si proměním Amantu sám.