Nokturno.net / tvorba / diskuze

Už se setmělo, když konečně záchranná skupina, kterou tvořilo pět druihů a pět čarodějek, dorazila před policejní stanici.
„Proč je tu všude tma?“ zeptal se Kobra.
Všichni si prohlíželi budovu a její okolí. Nikoho nikde neviděli a žádná z  pouličních lamp v  okolí nesvítila. Dokonce i  v oknech na policejní stanici se nesvítilo. Všichni měli z  toho špatný pocit.
„Musíme si pospíšit,“ řekl Tygr a spolu s  ostatními vyrazil ke dveřím do budovy.
Jakmile otevřel dveře a vstoupili na policejní stanici, musela jedna z  čarodějek vyslovit krátké zaklínadlo, kterým vytvořila světelnou kouli, která osvítila prostor a oni spatřili policisty ležící na zemi.
„Jsou mrtví,“ oznámil Vlk, když zkusil jednomu z  nich nahmatat puls.
„Co jim udělali?“ zeptala se nejmladší z  čarodějek.
„Nekromanceři mají oblibu v  čarování různých nemocí a morů. Zřejmě jedno ze svých odporných kouzel použili na ně,“ odpověděl jí Orel. „Neměli žádnou šanci.“
„Tady je plán budovy,“ řekl Kobra a ukázal na zeď před sebou.
Tygr si ho chvíli prohlížel: „Jsou dvě patra pod námi. Snad se k  nim nekromanceři ještě nedostali.“
Záchranná skupina zamířila ke schodišti a sestoupili o  dvě patra níž, kde byly cely pro zadržené zločince.
Pět druihů začínalo mít obavy o  své přátele a přidali do kroku.
„Tady jsou,“ zvolal radostí Vlk, když spatřil Bizona s  Grizlym v  celách živé a zdravé.
„To vám to trvalo,“ spustil na ně Grizly.
„Proč jsi, Bizone, nevylomil mříže?“ zeptal se Kobra.
„A  pak bych dělal co? Vymlátil všechny policisty v  této budově?“ odpověděl Bizon. „Raději jsem počkal, až přijdete vy.“
„To je teď už stejně jedno. Všichni policisté tady jsou mrtví,“ sdělil mu novinu Kobra.
„Cože?“ zvolali naráz Bizon a Grizly.
„Musíme odsud rychle pryč. Nekromanceři zabili policisty a teď budeme na řadě my, jestli nezmizíme,“ shrnul jim současnou situaci Tygr.
„Uhněte od mříží,“ řekl Bizon, a když od nich odstoupili, vyrazil mříže ze zdi. Stejně podle jeho příkladu to udělal i  Grizly.
„Kde mám sekeru!“ nervózně prohodil Grizly.
„Bude ve skladu doličných předmětů,“ řekla černovlasá čarodějka a všichni se na ni podívali: „No co. Kdysi jsem chodila s  jedním policajtem odsud ze stanice,“ pak se na ni nejstarší sestra přísně podívala: „Jednou jsem s  ním byla v  tom skladu, no,“ odvrátila od sestřina pohledu hlavu a dodala: „Pojďte za mnou, dovedu vás tam.“
Pod jejím vedením procházeli policejní stanicí, překračovali nad těly policistů a mířili rovnou do skladu doličných předmětů.
„Tady to je,“ oznámila černovláska, když došli ke dveřím s  nápisem: „Sklad doličných předmětů“.
Tygr vzal za kliku, ale bylo zamčeno: „Bizone, byl bys tak laskav,“ a uhnul od dveří, které pak byly vytrženy z  pantů. „Děkuji,“ pak zmizel ve skladu a za minutu se vrátil s  obouručním kladivem a sekerou. „Tady to máte, pánové,“ a předal zbraně jejich majitelům.
„To je nádhera mít ji zase u  sebe,“ rozplýval se radostí Grizly a hladil sekeru láskyplně po jejím ostří.
„Tak a můžeme odsud vypadnout,“ řekl s  radostí Kobra.
Když se vraceli skrz šatnu policistů, kudy na cestě do skladu prošli, pocítili druihové vlnu magické energie, která se nesla po celé budově.
„Cítili jste to?“ promluvil neklidným hlasem Kobra.
„Moc se mi to nelíbí,“ dodal Škorpion.
„Taky mám ten názor,“ souhlasil s  ním Tygr.
Najednou těla policistů obživla a začala se zvedat ze země.
„Konečně zas boj,“ zvolal radostí Grizly a sevřel oběma rukama rukojeť sekery.
Magická vlna z  mrtvých policistů udělala zombí, které se vrhly na jediné živé lidi na policejní stanici. Druihové skočili mezi ně a rozsekali je na kusy, aby ukončili jejich posmrtné trápení. Ale další se k  nim hrnuli od schodů a někteří z  nich měli pistole, které proti nim použili, proto musely čarodějky použít kouzla na ochranu před kulkami.
Když si konečně sedm druihů a pět čarodějek prosekalo cestu skrz zombí, bývalých policistů, k  východu z  policejní stanice. Mysleli si, že mají vyhráno, ale potom, co otevřeli dveře, uviděli na ulici před stanicí stovky zombí, čekajících na povel od nekromancera mezi nimi.
„Příliš pozdě, druihové. Za pár hodin dosáhneme svého cíle a vy nám v  tom nezabráníte,“ Grizly po prvních nekromancerových slovech napnul všechny svaly na těle a kdyby byl sám, už by se na nekromancera vrhl. „Přemýšleli jsme, co s  vámi uděláme. Máme stovky nepotřebných služebníků, kteří touží po lidském mase, a tak jsme se rozhodli je za jejich pomoc odměnit.“ Ďábelsky se usmál: „Jsou vaši,“ řekl a stovky zombí se hrnuly na sedm druihů.
Nekromancer se chystal odejít, když Grizly použil magickou moc, aby jej k  němu přenesla: „Zábava ti skončila, šmejde,“ řekl, když se objevil před nekromancerem, a pak jediným švihem sekery mu oddělil hlavu od těla. „Ale mně začala,“ pošeptal si jen tak pro sebe a vrhnul se na zástupy zombí.
Čarodějky mezitím, co sedm druihů bojovalo, začaly vyvolávat kouzlo, které po seslání z  nich vyčerpalo všechnu sílu, ale zabralo. Obrovská záře, kterou vytvořily, se začala nést několik ulic daleko a všem zombí, které osvítila, proměnila vzkříšená těla na prach, který vítr roznesl po městě.
„Sakra, kdo to udělal?“ vztekal se Grizly.
„Určitě si dneska ještě zabojuješ,“ uklidňoval ho Kobra a přitom se jeho vztekem náramně bavil.
„Musíme spěchat, jestli je chceme zastavit,“ řekl Tygr.
Už se chystali vydat na cestu, když si Škorpion všiml, že čarodějky sedí na schodech úplně pobledlé: „Co je vám?“
Nejmladší z  nich mu slabým hlasem odpověděla: „Musíme si jít odpočinout.“
„Kouzlo z  nás vyčerpalo všechnu naši sílu,“ vysvětlila černovláska.
„Musíme je zavést domů,“ řekl Škorpion přátelům.
„Na to není čas, jestli chcete zastavit nekromancery,“ řekla nejstarší z  čarodějek, když sebrala poslední zbytky sil. „Musíte jít bez nás.“
„Má pravdu. Nemáme jinou možnost,“ souhlasil s  ní Tygr a Škorpion, i  když s  tím nechtěl souhlasit, jim musel dát za pravdu.
Mezitím, co spolu vedli rozhovor, se Orel vydal sehnat dopravní prostředek. Našel dodávku, které rozbil okénko, a pak ji za pomoci magické síly nastartoval.
„Rychle,“ zakřičel na ně, když zajel před policejní stanici, kde k  němu do auta naskákali jeho přátelé.
„Hodně štěstí,“ stačila zašeptat nejstarší z  čarodějek, když jim dodávka zmizela z  dohledu, a pak vysílením omdlela.

Orel sešlápl plyn až na podlahu a dodávka uháněla stokilometrovou rychlostí nočními ulicemi. Tygr seděl na sedadle pro spolujezdce: „Kam jedeme?“ zeptal se.
„Zkus se podívat, jestli tu není mapa. Hledej hřbitov u  řeky.“
Tygr se chvíli přehraboval mezi věcmi v  palubní přihrádce a podařilo se mu vydolovat zmačkanou mapu. Necelou minutu jí studoval: „Jedeš na Charltown?“
„Počkej,“ odpověděl Orel a podíval se na ukazatel osvícený pouliční lampou. „Jo, jedu.“
„Tak to otoč. Musíš jet na druhou stranu.“
Orel strhnul volant prudce k  pravé straně a chodcům, kdyby dodávku viděli, by mohli tvrdit, že se málem převalila na bok.
„Co děláš? Chceš nás všechny zabít?“ okřikl Orla Kobra.
„Nebuď hned takový camprlík.“

Když dodávka dorazila ke hřbitovu, bylo na něm několik zombí s  nekromancerem na stráži, který potom, co uviděl dodávku, začal vyvolávat kouzlo.
„Držte se,“ zakřičel Orel a vzal to rovnou po hřbitově, přes náhrobky na mauzoleum, kde stál nekromancer, kterého nabral na nárazník. „Vystupovat, konečná!“ řekl přátelům po nárazu do zdi mauzolea.
„S  tebou už nikdy nejedu,“ oznámil Kobra a protahoval si záda.
Grizly vylezl z  dodávky jako první, aby mu těch pár zombí v  okolí nikdo nezabil.
Když sedm druihů konečně vylezlo z  dodávky, postavili se před mauzoleum, kde byl vstup do tunelu, který vykopaly zombí. Chvíli čekali, aby si jejich zrak lépe zvykl na tmu, a pak do něj vstoupili.
„To je ale puch,“ stěžoval si po pár metrech tunelem Kobra.
„Ty taky nic nevydržíš,“ dobíral si ho Grizly.
„Já nemůžu za to, že to tobě voní.“
„Moc mě neštvi nebo…“
„Nechte toho. Oba dva,“ okřikl je Tygr. „Co si myslíš o  tom tunelu, Vlku?“
„Ohledně toho zápachu bych řekl, že je výsledkem tlejících organických látek. Ale ty se ptáš na tunel, tak se ti pokusím vyhovět,“ zastavil se a rukou přejel po stěně tunelu.
„K  čemu jsi přišel, vědátore,“ řekl Škorpion Vlkovi, protože nemohl vědu vůbec vystát. „Jestli řekneš, že za tím puchem stojí zombí, tak na to bych přišel i  bez tvé dedukce.“
„Jen se všichni uklidněte,“ přidal se Bizon, který nesnášel hádky, stejně jako spory mezi přáteli. „Prosím, pokračuj, Vlku.“
„Díky, Bizone. Ohledně toho tunelu není pochyb, že ho vytvořily zombí. Na stěně jsou odlomené kusy nehtů a viděl jsem na zemi i  prst. Zřejmě většina z  nich pracovala holýma rukama, protože jen místy jsem našel náznak činnosti po nástroji.“
„Tomu se ani nedivím,“ ozval se Grizly. „Kdo nedokáže bojovat se zbraní, nedokáže pořádně ani používat nástroje.“
„Na to jsi přišel sám nebo ti to někdo řekl?“ rejpnul si Kobra, ale hned uskočil před Grizlyho pěstí.
„Nechte toho!“ okřikl je znovu Tygr. „Nejsme tu kvůli vašemu pošťuchování. Teď hněte kostrou, aby nám ti nekromanceři neutekli,“ dodal a hned na to Grizly vyrazil vpřed tunelem, toužící po nějakém tom nekromancerovi, kterého by sekerou přepůlil vedví.
„Jako malé děti,“ řekl si v  duchu pro sebe Tygr.
Když se dostali na konec tunelu, zjistili, že se napojuje do městské kanalizační sítě.
„To se mi snad jen zdá,“ znechuceně prohodil Kobra.
„Tak tady je vysvětlení, proč to v  tom tunelu tak smrdělo,“ řekl Orel a ukázal na proud splašků z města, mířících nejspíše do čističky.
„Tak jsem měl pravdu,“ hrdě oznámil Vlk a dal si dobrý pozor, aby ho uslyšel především Škorpion.
„A  já jsem po celou cestu tunelem doufal, že ten puch je od zombí,“ řekl Kobra. „A  teď se tím ještě budeme muset brodit. To nepřežiju,“ pak se zadíval s  jiskrou v  očích na dvoumetrového Bizona a bylo vidět, že se mu nápad zrodil v  hlavě. „Mohl bys…“
„S  tím nepočítej,“ nenechal ho Bizon domluvit.
„Moc tě prosím.“
„Ne! Taky nejsem nadšený, jestli tím budeme muset projít, ale pokud to bude nevyhnutelné, tak rozhodně tě nebudu přenášet.“
„Ale..“
„Žádné ale, zapomeň na to,“ ukončil prosby Bizon.
„Kudy se vydáme teď?“ zeptal se Škorpion.
„Nemáme čas. Rozhodni to, Tygře,“ řekl Orel.
Tygr se rozhlédl po kanále a přemýšlel. Tlačil je čas, ale věděl, že pokud se rozhodne špatně, nekromanceři uspějí. „Vlku, dokázal bys stopovat zombí i  tady?“
„No jasně, že mě to nenapadlo,“ vykřikl Vlk a začal hledat nějakou stopu. „Máme štěstí,“ zvolal po chvíli radostí. „Klika, že zombí po sobě zanechají viditelnou stopu. Tudy,“ ukázal vpravo a vydal se jako první podél zdi, přitom si dával pozor, aby nespadl do vody, obsahující kromě výkalů, mrtvých krys spousty dalších nechutných věcí.
„Jaké stopy zanechávají zombí, Vlku?“ zeptal se Kobra, když postupovali vpřed kanálem.
„Podívej se pozorněji na zeď,“ zněla odpověď.
„Fuj,“ zakřičel Kobra a odstrčil se od zdi. Kdyby ho nezachytil včas Bizon, už by skončil v  odpadní vodě s  výkaly. „To je nechutný. Kousky lidskýho masa na zdi,“ řekl, když ho Bizon přitáhl zpátky. „Začínal jsem mít hlad, ale teď už mě teda přešel.“
„Někdy musíš dávat během výcviku pozor, abys něco uměl,“ promluvil káravě Vlk na Kobru a zbylí přátelé se do toho raději nepletli. Oni sami to nevěděli, ale nechtěli poslouchat Vlkovu kritiku a jak je důležité dávat během výkladu mistryně Alhy pozor.
„Tak pro příště si pamatuj, že obživlé mrtvoly, neboli zombí, se postupně rozpadají a čím je mrtvola starší, tím vydrží kratší dobu a také se dá snáze porazit,“ vysvětlil Vlk.
„Díky, na tenhle zážitek spolu s  tvým výkladem určitě nezapomenu. Doufám jenom, že tím smradem nenačichnu,“ řekl Kobra a všichni se jeho slovům vesele zasmáli.

„Podívejte, támhle,“ zakřičel Škorpion, když uviděl další vchod do tunelu.
„Neboj se, my bychom si toho dřív nebo později všimli,“ obořil se na Škorpiona Vlk.
„Nekecejte a pokračujte dál. Blíží se půlnoc a nekromanceři už mohou každou chvíli dosáhnout svého cíle,“ řekl Tygr.
Vklouzli do dalšího tunelu vedoucího ještě hlouběji pod město. Zápach rozkládajících se zbytků nahradil zatuchlý vzduch z  hrobek, které nebyly tisíce let otevřeny.
„Tak nevím, co je horší. Jestli smrad z  kanálů nebo tohle,“ postěžoval si opět Kobra.
„Můžeš se vrátit, aspoň pro mě zbyde víc nepřátel na zabití,“ ozval se Grizly, který se už dostával do válečnického transu.
„Takovou radost ti neudělám. To raději poběžím vepředu, abych jich co nejvíc vyřídil.“
„Ticho!“ zakřičel Vlk. „Slyšíte?“
Sedm druihů se zastavilo a zaposlouchalo se do zvuků, přicházejících k  nim z  dálky.
„Co je to, Vlku?“ zašeptal Kobra.
„To právě nevím.“
„Vždyť to je jedno. Hlavní je, aby to dokázalo bojovat,“ řekl Grizly a prodral se před Tygra, Vlka a Orla, aby mohl vyrazit na protivníky jako první.
Nikdo z  nich nic nezaslechl, a tak pokračovali dál. Když dorazili na konec tunelu, na chvíli jejich oči oslnilo světlo od zapálených pochodní. Opatrně vyšli z  tunelu a přitom si vzájemně kryli záda, každý hlídal jeden směr.
Tunel se prokopal do vstupní komnaty, ze které vedla jediná cesta. Pochodně, nástěnné malby, rytiny, to vše jim prozradilo spolu s  magickou mocí, pulzující ve zdech, že se jedná o  dávno zapomenutý chrám.
Vlkovi to nedalo a musel se postavit ke zdi, aby aspoň chvíli mohl zkoumal nástěnné malby.
„Tak jdem na ně nebo tady budem koukat na obrázky?“ křikl na Vlka Grizly.
„Nedokážeš být bez zabíjení aspoň malou chvíli?“ dobíral si ho Kobra.
„To na mě mluvíš ty! Pan slečinka, kterýmu pořád něco nevoní. Nejdřív smrad v  kanálech, pak zatuchlej vzduch tady a teď ti snad vadí boj s  několika chodícími mrtvolami nebo že by ti snad vadili nekromanceři, co?“
„Přestaňte!“ okřikl je Tygr. „Už mě to nebaví vás pořád od sebe odhánět, tak s  tím dejte už pokoj. Máme práci, tak pojďte.“ Už se vydal dál chodbou, když si všiml, že Vlk nevnímá a je zabraný do zkoumání zdi: „Tak jdeš nebo tu chceš zůstat?“
„Pojďte sem,“ řekl Vlk. „To musíte vidět.“
„Co tam máš?“ zeptal se Kobra, když k  němu kráčel.
Vlk uhnul od zdi, aby si mohli všichni prohlédnout, co našel: „To jsme my!“ a ukázal na malbu, kde byli vedle sebe namalováni Orel, Tygr, Škorpion, Grizly, Kobra, Vlk a Bizon.
„No co, tak si rádi malovali zvířata, podle kterých jsme dostali jména, Vlku,“ řekl Grizly.
„A  jak vysvětlíš tohle?“ ukázal na kresbu dole pod zvířaty, na níž byla Orlova podoba, když se stal kiznarem.
„Ale jak?“ se štěstím ze sebe vysoukal Orel, který byl kresbou úplně zaskočen.
„Počkat. Nejsou tam taky naše podoby?“ ozval se Kobra.
„Bohužel. Stěna, na které je Orel jako kiznar, je silně poničená a jediná kresba, která se dá rozeznat, je ta jeho,“ odpověděl zklamaně Vlk. „Taky jsem v  to doufal, ale máme smůlu.“
Chvíli stáli u  stěny a dívali se na místo, kde kdysi byly další podoby kiznarů. Orlovi přátelé cítili zklamání, protože si z  celého srdce přáli, aby i  oni se dokázali proměnit jako on.
Ze zamyšlení je vytrhly až otřásající se zdi chrámu.
„Co se to děje?“ řekl Škorpion.
„Určitě za to můžou nekromanceři,“ ozval se Grizly a připravoval si sekeru: „Můžete tu klidně počkat, já to s  nimi půjdu vyřídit.“
„Ne! Půjdeme všichni nebo nikdo, Grizly!“ zavelel Tygr. „Když už jsem se trmácel tak daleko, tak si taky zabojuju,“ a připravil si spáry k  boji.
Sedm druihů, bok po boku se zbraněmi v  rukou, kráčelo chodbou dál do chrámu, kde už na ně čekali nekromanceři a jejich vzkříšení přisluhovači.
„To je síla,“ promluvil úžasem Kobra, když vstoupili do obrovské jeskyně, jejíž stěny byly dokonale opracovány a pokryty neznámými ornamenty, které měly za úkol shromažďovat magickou moc a soustřeďovat ji v  oltáři, stojícím ve středu jeskyně, nad kterým se tyčila sedmimetrová socha válečníka s  kyjem. Oltář byl obklopený čtyřmi mohutnými sloupy, jež podpíraly strop, nejméně deset metrů nad jejich hlavami.
U  oltáře provádělo pět nekromantů jakési vyvolávání a další spolu se zombí vyplňovali celý prostor obrovské místnosti.
Všichni se teď dívali na sedm druihů, potom, co uslyšeli hlas Kobry.
„A  jemu nic neřekneš, Vlku,“ prohodil naštvaně Grizly.
„Co bych mu měl jako říct?“
„Mně u  těch upírů vyčítáš, jak nejsem potichu, ale když Kobra o  nás dá echo protivníkům, je to asi v  pořádku.“
Vlk si povzdechl: „Dobře. Omlouvám se ti. Já nemůžu za to, že jste oba dva stejní.“
Grizly uraženě zavrčel.
„Zdravím vás,“ promluvil od oltáře nekromancer v  nádherně zdobeném hábitu. „Jmenuji se Nektor. Musím vám smeknout poklonu, nečekal jsem, že přežijete střet s  našimi služebníky.“
„Šetři si dech. Budeš ho potřebovat, až se k  tobě dostanu,“ zakřičel na něj Grizly a už se musel přemáhat, aby nevyrazil do boje.
„Proč takové nepřátelství. Přeci jsem vám nic neudělal… Zatím,“ Nektor se odmlčel. „Zabijte je!“ pak se zombí a nekromanceři s  holemi zakončenými bodci vrhli na druihy.
Boj netrval nijak dlouze. Zástupy zombí druihové rozsekali na kusy v  několika minutách a hole nekromantům také nezajistily vítězství.
„Co je ti, Grizly?“ zeptal se Kobra.
„Co asi. Tyhle ubožáky bych měl zabíjet holýma rukama, aby to byla aspoň trochu výzva.“
„Nezačínej s  tím zase, Grizly. Ještě jsme s  nimi neskončili,“ řekl Vlk.
„Tak co bude, Nektore, teď?“ zeptal se Tygr.
„Teď pro vás mám překvapení,“ a tajemně se usmál. „Přišli jste dřív, než by se nám líbilo, ale počítali jsme s  touto možností,“ odmlčel se. „Proto jsme si připravili něco extra. Snad se vám to bude líbit,“ potom Nektor vyslovil magickou formuli, společně s  dalšími čtyřmi nekromancery vyvolali kouzlo.
„Žijete všichni?“
„Proč se ptáš, Grizly?“ odpověděl Škorpion.
„Čekal jsem nějaké smrtící kouzlo, prostě něco, čím by nás zničili, ale zdá se, že když neumí bojovat, s  kouzlením na tom nejsou o  moc líp.“
„Kdo ti řekl, že to kouzlo bylo seslané na tebe?“ řekl Nektor u  oltáře, a pak nad ním socha válečníka obživla.
„Tak to už je lepší,“ rozplýval se radostí Grizly a připravil si sekeru k  boji.
Socha se blížila k  sedmi druihům a Grizly se jí vydal naproti. Když byli pět metrů od sebe, pozvedl sekeru nad hlavu a rozeběhl se s  řevem vpřed. Dva metry od sochy jej zasáhl kamenný kyj a odpálkoval ho tak dvacet metrů daleko.
„Jak se vám to líbí?“ volal na ně Nektor a přitom se smál spolu se zbývajícími nekromancery. „Bohužel vás budu muset opustit, ale tato socha vám mou přítomnost určitě vynahradí. Musím ještě předat svému pánovi malý dárek,“ a pozvedl v  ruce zlatavě zářící kouli, ze které vyzařovala magická síla. „Sbohem,“ rozloučil se a potom zmizel v  portálu.
„Jak je na tom Grizly?“ zakřičel Tygr na Vlka, který už klečel u  přítele na zemi.
„Grizly má dost. Je v  bezvědomí,“ křičel odpověď Vlk.
„Tak je to na nás. Sice se Grizly bude vztekat, že nemohl bojovat se sochou, ale těžko můžeme čekat, až se vzpamatuje,“ shrnul situaci Tygr.
„Nemohl by ses proměnit, Orle? Teď by se nám jeden kiznar hodil,“ řekl Kobra.
„To bych musel vědět jak, ale určitě si nějak poradíme. Byli jsme už v  horších situacích?“
„Nebyli a ty to dobře víš,“ vyštěkl na něj Škorpion.
„Chtěl jsem vás jen povzbudit.“
„Nikdo nebude mlátit mé přátele,“ ozval se Bizon celý rozzuřený. Sevřel rukojeť svého kladiva oběma rukama a vydal se k  soše, která se po něm ohnala kamenným kyjem.
Kyj s  kladivem do sebe narazily a kusy kamene se rozkutálely po podlaze.
Socha pak Bizona sevřela holýma rukama a zvedla ho ze země.
Orel, Tygr, Kobra a Škorpion se pokusili zaútočit soše na nohy, ale i  když se jim podařilo odseknout několik kusů kamene, nijak tím kamenný protivník neutrpěl.
Bizona začaly kamenné ruce ve vzduchu drtit. Pokoušel se uvolnit ze sevření, ale nedařilo se mu to. Pak zahlédl ze shora, jak socha odkopla Tygra, který se po dopadu na zem praštil do hlavy a zůstal bezvládně ležet. Socha se Bizona chystala rozmáčknout jako nějaký hmyz a v  tom se v  něm objevila nová síla. Nikdy nic takového nezažil. Tělo se mu začalo postupně měnit a stal se z  něho Kiznar s  napůl lidskou a býčí podobou. Vyprostil se ze sevření jako nic a spadl ze vzduchu na zem. Přiskočil k  omráčenému Tygrovi a odhodil jej do bezpečí. Sám pak uskočil před kamennou nohou, která při dopadu otřásla zemí.
Socha rukou zasáhla Bizona a on odletěl na jeden z  obrovských sloupů, na kterém se po nárazu objevily praskliny.
Bizon se ve vteřině oklepal z  nárazu a už stál na nohou. Tentokrát se rozběhl na sochu se sklopenou hlavou, na níž se tyčily pár desítek dlouhé a špičaté rohy. Narazily do jedné z  kamenných noh, socha ztratila rovnováhu a padala k  zemi.
Její pád směřoval přímo na sloupy, podpírající celou jeskyni, které s  sebou strhla k  zemi. Strop se začal bortit a rozpadat. Kusy skály padaly na sedm přátel, kteří mezi nimi kličkovali a snažili se utéct do bezpečí.
Bizon zpět ve své lidské podobě pomáhal Vlkovi odnést Grizlyho, který byl stále ještě v  bezvědomí, do bezpečí.
„Grizly má ale kliku. Ani si neužije tuhle zábavu,“ řekl Kobra a uskočil před kusem stropu, který ho málem rozdrtil.
„Nekecej a utíkej,“ zakřičel na něj Vlk.
Společně se jim podařilo dostat k  tunelu, kterým se dostali z  chrámu pryč dřív, než se dílo zkázy dokonalo. Pak se odebrali do domu čarodějek, aby se před návratem do Tal-khenu dali všichni do kupy.