Nokturno.net / tvorba / diskuze

Přiklání se ke mně blíž a blíž. Každý den o  kousek. Co se asi stane až se mě jednou dotkne? Bude mě to bolet?? Budu cítit, to co cítí jiní, když se dotknou mne? Křičet asi nebudu. Nemám čím. Jak já někdy závidím všem, co mají emoce. Nebo spíš je mohou vyjadřovat. Já emocemi překypuji ale vyjádřit je nelze. Tak alespoň mám tohoto milého souseda. Stojí tu vedle mne. Někdy cítím, že on přesně ví nad čím uvažuji. Za těch 5  let, co tu jsme se k  sobě přikláníme. Asi to tak má být. Lidé mluví, usmívají se, sbližují se. My se přikláníme. Znamená to že jsme si sympatičtí. Znamená to, že jsme si blízcí. Dalo by se říci, že jsme přátelé. Až jednou o  něj přijdu, nebo snad on o  mě, ten druhý na světě už dlouho nebude. Bude mu chybět ten mlčenlivý přítel, co vždy věděl co si myslí. Co vždy věděl jak se má, co cítí, co ho trápí. Věděl to a ani nemusel se ptát. Neměl čím. My máme dobrou intuici. Lepší než vy, lidé. Muselo to tak být. Vy máte ústa, hlas, my intuici. Vycítíme, když něco není v  pořádku, když něco je jinak. Hůř. Líp. Teď, když se vám představím, budete se smát. Říkat si: „Cože? Co je to za hloupost?“ Pak se ale zarazíte. Podíváte se na nás dva co stojíme vedle sebe a jemně se přikláníme. Zamrazí vás z  té pravdy. Pokud se ovšem odkláníme nemáme se rádi. Nejsme si sympatičtí. Nevíme co ten druhý cítí, co si myslí, co ví. Nechceme to vědět. Prosím vás já sám něco podobného zažil, není to příjemné. Dejte nás od sebe dál. Život kaktusu není lehký, ale krásný určitě.