Nokturno.net / tvorba / diskuze

Starý Herec

Zahrada plná porcelánu.Mezi růžemi porcelánová ucha,mezi narcisemporcelánové vázy-a tam!V  keři,jakéhož druhého na světě není,stojí napiedestalu socha barokního anděla se zlatou trubkou v  ruce.To je zahradaherce Julea Van Prödinga.Škoda,že ji nikdy neviděl.
Dům Van Prödingu stával na Solné Ulici 416,hned u  přístavu.A  totak,že obývací pokoj stál na pevné zemi,ale kuchyně se již tyčila na dřevěnýchsloupech nad vodou.Byla to barabizna.Opravdu odporná.A  sociální úřad bylmocný.Nechal barabiznu zbourat a malého Julea předal do Výroční tombole.
Již měl namále,málem jej vyhrál farmář,známý agresor Alera Savonna ,ale naposlední chvíli vyhrál osm kilo ekrazitu.O  neš­ťastném osudu budovy57  se zde nebudeme rozepisovat,za­měříme se na výherce ceny 108,tedyJulea Van Prödinga.Byl jím Petáin L‚Ellcloude,fil­mový režisér na(velmi slušné) penzi(jen za film „Ostrá hrana pomeranče na konciSvěta“ získal 18  000 Oranžských Liber(=8  000  000 $)).
Nejprve zamýšlel věnovat se rodičovství,odhodit odpornou masku byznysudefinitivně za sebe,když tu nápad!Hned se rozběhl za svým někdejším producentemOthem Van Brabantem,zvaným „Rembrandt Vykřičených domů“.
Stavba hned započala.Nový dům Julea Van Prödinga.Postavený byl za osmměsíců(pracovalo na něm 88  885 zajatců ze Surinamsko/Az­téckýchválek).Mezitím byl Jules angažován do malých rolí dětí ve filmoné řadě„Ara Tagnestephesthom­nopolicthicme­rrephyrogernus“I-XII.Později byl angažován,tak od čtrnáctého roku,jako přítel hlavníhohrdiny-rebela(ve filmech „Gerhard Omp a dvanáct jiných“ anebo„Policie z  Nové Paříže“.) a od dvacátého roku pak byl povýšenna náhodného kolemjdoucího­(„Geografie Chorvatských bot“ nebo„Soudruh Mičuda,svobodný pán z  Rosstelmejeru“ podle skutečnéudálosti).
Toto povolání vykonával až do pětatřiceti,kdy poprvé hrál hlavníhohrdinu(„Benátská zrcadla“).Od té doby stvárnil více než dvě stěhlavních rolí,často natáčel jeden film zároveň ve dvou protilehlýchstudijích(např. „Husitství v  Uruguay“ a „Prasečíministerstvo“,kde se ve druhém na chvíli objevule ještě v  žižkovskémkostýmu z  1.ho).
Získal mnoho cen:celkem 15  cen bulváru a 63  cen klepů.
Nyní již nehrál.Byl moc starý.
Dům Van Prödinga má tvar dokonalé trubky,jež je nahoře uzavřena rovnouplochou,jež je otviratelná a jež se zvenku zamyká.Nejsou zde žádné dveře,aniokna.Skládal se z  jedné jediné stěny,jež svítila černým lakem.Vnitřek domubyl vybaven tím nejhonosnějším nábytkem, každý byl brčálově zelený.Dlouhý divanbyl vyzdoben renesančně romantickými anděly.V  domě nebylo jediného kusuporcelánu.
Jules Van Pröding,ve chvíli,kdy naše vyprávění skutečně začíná,byl užvelmi starý.Toho rána se vzbudil a podíval se na kalendář,o  němž si navteřinu neuvědomil,že víc jak padesát osm let už neplatí.Zežlou­tlá,skoroúplně vybledlá stránka,jež drží na jediné,rezavé sponce,která se již již blížíosudu své příbuzné na dolní části.Stránka,jež vyznačovala Březen 1948.Vedle snadněkdy červených písmen leží hranatý rám s  dívkou v  cudném obleku apodivným deštníkem(jakou mýval barvu? Myslím že červenou?Nebo oranžovou?).Čas.Mátady čas nějáký smysl?A  pojednou povstane z  klubového křesla mužs  lysou lebkou a vráskami,které připomínají špatně nakreslený gramofon.Jehokabát, tak omšelý a přenošený,že by jej nikdy neoblékl ani bezdomovec,na němplandá a v  jediné,náprsní kapse na levé straně hrudi vyčnívá krtkovitáhromádka,jež má tvar odporného kusu hlíny.Jeho krok je sice podivně plandaví atřesaví,ale přece je v  něm něco tak pevného,
co v  žádném jiném kroku nenajdeš.(Takto snad chodí bůh).Šine se jakostará lokomotiva a jeho manšestrové kalhoty třou a třou a pomalu z  nichodpadávají chomáče a nitky,jež pokračují v  dávno započatém procesudegenerace.
Instinktivně dojde tam,kde by člověk tušil okno.A  vidíoblouk.Zatracený oblouk.Věčný,nikdy se neměnící oblouk.V  záchvatu vzalčervený hrnek a mrštil jím po oblouku.A  hrnku se nic nestane.I  s tímpočítali!Znovu s  ním počíná lomcovat bezpřehí třas a pojednou se nečekaněbrzo uklidnil.A  posadil se na hnusný koberec.A  zabořil tvář dobrčálového slunce na dřevěné podlaze.Znovu se rozčílil nad neovlivnitelným.
Seděl už dvanáct hodin.A  odmítal se pohnout.A  natáhlruku,obnaženou z  rukávu.Před lety se občas stalo,že nebyl sám.Že něcoproniklo.Aspoň jedna moucha,jež jej občas pošimrala na nervech ruky.Ale to je užtak dávno.Čeká a nikdy se nedočká.
Už téměř v  křesle usínal,ikdyž si sportovně odvykat spát bylo jedináčinnost,kterou ještě mohl dělat,aniž by u  ní(ironicky) usnul.A  tu něcoslyšel!První jiný zvuk za čtyřicet let.Vymrštil se z  klubovky přímoatletickou rychlostí.Pobýhal od jednoho konce stěny k  druhému,alevzhledem,že stěna vlastně stran neměla,přestal se za chvíli orientovat.A  když už už začal zvuk připisovat svému vlastnímu šílenství-uslyšel zvukpřímo nad sebou.Vycházel z  uzavřeného stropu.Rychle na sebe naskládalnábytek,až se tyčil jako nestvůrná věž,vyrůstající z  nejbližšího okresníhoúřadu.Hned,jak věž stála,začal šplhat.
Mnohokrát málem upadl,a mohl se zranit,i  zabít,alenepřestal.A  na­jednou byl před prokletým otvorem.A  z něj seozývá:Ťuk!Ťuk!Ťuk!
Najednou pocítí svojí bezmocnost.Ten zvuk je tak blízko,tak trýznivěblízko!„Poklop!Ten zatracený poklop!Drží mě tu jako v  hrnci!JakMaso!“.A  v krajní bezmocnosti udeřil do poklopu.A  zarazilse.Neboť kus poklopu se pod jeho rukou nadzvedl.A  najednou cítí jakésmravenčení na ruce.Ani nedutal.Až po notné chvíli si povolil rukusnížit.A  co uzřel na vlastní dlani!Kusi rzy!Stovky,tisíce malýchkousků.Srdce se v  něm zastavilo.S  vrchol­nou hrůzou se podívalnahoru a zjistil,že v  poklopu,v  tom zatraceném poklopu,jedíra!A  z ní jde světlo!Světlo zvenku!Z  okolního světa!Nejprve tomunemohl věřit.Snad jej šílenství přece jen dostihlo?Snad teď sedí někdev  útrobách svého domu a tohle je jen iluze,hrozná,na­dějeplná a tímstrašnější iluze?Nikdo neví,jak dlouho tam vysel s  otevřenými ústy.
A  najednou se v  něm nahromadila zlost!Všechna zlost světa.Zlostna toho,jež ho tenkrát v  té tombole vyhrál!V  celém jeho životědefinuje kruh!Kruh s  barevnými míčky rozhodl o  jeho osudu a kruh jetaky ten dům,třebas že z  vrchu.A  rozmáchl se pěstí podruhé-a skutečněsilně.
A  celý poklop ulítne se strašným vrzáním,sypajíc se ve vzduchu,jakoprasklý vak optických čoček.A  pojednou světlo!Oslepu­jící,strašnésvětlo!Na vteřinu se sám proklel,proklel sebe a svůj nezvážený čin.
Ale jen na chvíli.Poté si zvykl.A  uviděloblohu.Oblaka­,bílá,nádherně pestrá,a měnící se.A  pak myšlenka-Cotakhle vyšplhat na střechu? Ohlédl se pod sebe.Neuvěřitelně vratká konstrukce,pokteré vylezl, se zdála,že v  momentě,kdy ji opustí,tak že se zhroutí a cestapak přestane být.Že se již nikdy nebude moct vrátit.To bylo přesně to,o  čemsnil o  bezesných nocích.Vyšvihl se jediným mocným pohybem načernavou,rovnou plochu.A  už slyšel,jak se vež,po níž šplhal bortí.Ale tímse nezaobýval.Najednou něco ucítil.Pod prsty jej píchali kusy rozpraskanéhokamene.Zprvu se tím pocitem radoval,ale pak cítil něco jiného.A  nakonecruce velmi rychle odstrčil.„Že by to bylabolest?“.Nevě­děl.Mnohokrát o  ní četl ve scénářích,mnohokrát jíhrál a viděl hrát,ale nikdy moc nepřemýšlel,co to vlastně bylo.
No a tak tam seděl.A  opravdu,by tam seděl ještě mhohem déle,kdyby seněco nestalo.Hlad!Velký hlad.Už nejedl strašně dlouho.Bojoval. On ví žebojoval.Ale stejně podlehl-a začal svého činu litovat.Odřízl se oddomu,s  jídlem,pi­tím,vodou a lůžkem a teď je bez toho všeho uvězněnýna střeše.Á,jak si přál,aby to neudělal.A  tu-jedna jeho ruka přestala seřídit jeho vůlí.Vzala kus kamene ze střechy-on se snažil,ale ruka ho přestalaposlouchat-a trefila jej kamenem přímo do čela.
Proud teplé krve mu sjel po čele a začal se mu hromadit v  ústech.Coto je za nový pocit?Bolest-ano,čelo ho bolí,ale ne-pocit v  ústech.Je tonějáká nepříjemnost,jakési mučení jazyka….….ono mu to nechutná!
Ano,jedna z  těch věcí,v  jejichž předstírání se cvičilv  přestávkách mezi scénami.Byla to jedna z  mála věcí,jež mohldělat.Mezi každou scénou ho obklopilo dvacet strážců do kruhu a dalších dvacetvně kruhu.Okna byla nadobro zalepena černou lepenkou,dveře byly zabarikádoványobřími,nelidskými kusy nábytku,jež jakoby pocházel z  pozůstalosti nějákéhobájného obra,jež se stáhnul do ústraní po konci éry ság aby zde,ve světě rozumumohl v  klidu pěstovat begónie a šlechtit selata.A  tak Julespředstíral,že mu jakési imaginární jídlo z  hostiny jakéhosi přízračnéhoaristokrata ani trochu nechutnala.Vždy se nechal pohltit a onoho bludného baronači hraběte uděřil neexistujícím kusem nábytku.A  vždy zato sklidil podivnépohledy od svých „ochránců“.A­no,věděl,jak hrát ženechutná,ale skutečně to nezažil.Když mu bylo deset,udělali rozbor jehochuťových pohárů a sestavili jídelníček,jež obsahoval,v  různých kombinacícha kreacích, vše,co Juleovi chutnalo.A  tak nikdy nepoznal nelibost svéhojazyka. Alespoň si na to nepamatoval.
Již se,nepatrně a úlisně,jakoby ze zálohy a přece vznesla mlha.Byla takbílá.Tak blízká a přesto tak nedosažitelná­.V  mnohém to Juleovipřipomínalo jeho život.Například jednou,bylo to,když točil „KnihaSlz-Patent Barona Richeliuea“,pře­lezl jeden jeho příznivecnestoudnou barikádu,jež se tyčila před vchodem a vyrazil za Julem, který zrovnabyl na scéně.Fanoušek porazil tlustou baronku a vystavil list z  bloku předzrak Juleův.Žádal o  autogram.A  on-Jule-poprvé viděl někoho,kdov  kině vyděl jeho film(protože režisérovo motto bylo„do kinajen,když bude kamera hořet“,tedy že za žádnou cenu nemůže nikdoz  nich,kdo na filmu pracovali,film vidět,protože to by ztratil kouzlo apřestal být „dobrý“).Ale dřív,než dokázal něco fanouškovi říct,jejobklopili strážci a přehazovali fanouška za sebe, jako míč.A  najednou byloslyšet:Křup!Fa­nouškovi se při pádu zlomil vaz.To byla první vzpomínka.Alenebyla jediná.Najednou viděl páru, jež se line z  hrnce,jež stojí naplotně.A  ucítil kyselou vůli zelí.A  viděl ženu v  modrémobleku,jak obskakuje hrnce,jichž je najednou na plotně mnohemvíc.A  najednou se ta žena otočí a v  ústech se jí zableskla stříbřitázubní náhrada.A  najednou ví-je to jeho matka.Ale najednou se podíval nasvé,stářím seschlé ruce.Byla mrtvá.Všichni jeho blízcí,jež mu jednou skutečněbyli blízcí-byli mrtví.Byla to jen vzpomínka z  jejich starého domu.
Jak takto vzpomínal,mlha odešla.A  teprve teď se Jules pořádněrozhlédl kolem sebe.Kolem domu vyrůstali ze země stromy.Stromy,které vyhlíželivelice mrtvě.Bylo v  tom mnohé,čemu nerozuměl.Smrt?Jako vše ostatní,zná jijen ze svých filmů,ze svých rolí.No,co se dá ještě říct k  jeho posezení nastřeše jeho vlastního,pro něj neopustitelné­ho,domu?Snad jsme řeklivšechno.Ne!Ještě jedna věc.
Když seděl na střeše,pojednou pocítil,jak jsou jeho nervy drážděny.Drážděny shora.Déšť.Pršela voda z  nebes.Ihned povstal,otevřel ústa arozpřáhl ruce a počal pít,neb jej sužovala ukrutná žízeň.Jeho šaty brzyzprůhledněly a počaly být stále víc na obtíž pod nánosy nebeské vody.Shodil tedysvůj kabát a sundal si nepotřebnou kravatu.Trvalo to asi půl hodiny-půl hodinyradosti z  deště,z  té přírodní síly, jež obnovuje smysly a dává dušivláhu,probouzí ji z  dlouhého polospánku v  krajině za poslednímpůlnočním stínem.Půl hodiny dětských vzpomínek,jak v  parcích za deštěutíkal otci a jak byl poté pohlavkován.I  toto bylo příjemné.A  nechalby se i  tisíckrát,i milionkrát pohlavkovat,neboť takto by pocítil,žežije.A  najednou-objev.Na zadní straně domu se cosi lesklo,něco,co se tyčilonad okrajem střechy ve dvou,mírně od sebe vzdálených tyčích.
„Snad-snad-?“Opakoval,když bežel přes střechu.„Snadje to-“,pokračoval v  nedokončené myšlence,neboť myslel,žei  myslet tuto myšlenku by bylo rouhání,za které by se nesplnila,ale přecetato nálada z  něj pomalu,ale jistě vyprchávala.„Snad jeto-žebřík?“, dokončil rouhavou myšlenku.A  kupodivu-vzdálený bůh,ježnad ním celou věčnost držel skleněný poklop a mučil ho po celý život-senerozzlobi nad tou nepopsatelnou bezbožností,ne­roztrhl nebeské brány anevyslal testnou kaskádu neblahého osudu a dokonce i  splnil Juleovonejtajnější očekávání.Skutečně se zde leskl žebřík-posvátný žebřík.Jules tonevydržel,padl na kolena a počal brečet.Brečel dlouho. Přestal,až když nemělslyzy,kterými by pokračoval v  áriji smutku,jež však ve své podstati askutečnosti byla vyznáním bezbřehého štěstí.
Pak se zvedl,naposledy se ohlédl po své střeše a následně začal slézat požebříku.Žebřík byl starý a zrezivělý a často se mu kusy rzi zařezávali dokůže.Nedbal toho.Klesal dlouho a přece-když konečně spočinul na poslednípříčče,nemohl uvěřit,že to bylo tak krátké.
Najednou se jej chopil iracionální strach.Bál se dotknout země,o  nížzačal věřit,že v  okamžiku,kdyby se jí dotkl,by jej pohltila,stáhla do svéhonitra a již nikdy nepustila.Bál se,ano přiznává to,bál se krále těch podzemníchříší,vládce všech hrobů ze strany spodní,pána hlíny a bahna a tekutých písků.Jižjednou se s  ním potkal.A  již již by ho utopil v  hlíně,zadusiljeho plíce zeminou,ucpal uši pískem a zničil oči ostrými kaménky.Ach-jak setehdy musil snažit aby mu unikl.
Ale….….najednou to pochopí.To byl film.„AvantýryLudvíka,prince Galilejské země“.Jeden z  jeho nejlepších filmů,toano,ale stejně….…pouze film.A  on…...on tonerozeznal.Věděl,že to neznačí nic dobrého.
V  záplavě těchto myšlenek si ani nevšiml,že rez ho již pořárně řízlaa další,nová,předtím nevídaná vlna krve se již hrnula z  jehoprsteníku.A  ses­kočil tedy,aby nepřivodil svým prstům většíhoutrpení.Věřil od mládí,že jeho prsty mají vlastní vůly,jež ale spí a jež se plněprobudí až po Juleově smrti.
Poryv větru,jež Jules cítil tak vzácně,se najednou otočil a mrštilmalým,kulatým a morkým listem odpadlým ze stromoví přímo do oka.Ikdyžslzel,stejně list vytáhl,odhodil,vy­táhnul rukáv své košile, vymáčkl něcovody a oko si jí propláchl.To byl jeho první zážitek na venkovní zemi.Venkovnízemi?Napadlo ho a rozhlédl se podruhé,až se vylekla,že nevidí totéž,co nahoře nastřeše.Uviděl svou zahradu.Svou porcelánovou zahradu.Věděl že je jeho,protožepřed mnoha leta mu bylo chvíli dovoleno číst svou osobní korespondenci odfanoušků, aby věděl,jak se lidem líbil(negativní dopisy byly okamžitě poté,copřišl i  na adresu Juelova studia spáleny).Trvalo to jen dva dny a přecev  té záplavě dopisů našel jeden,ve kterém mu fanoušek gratuluje, neboť bylna placené exkurzi v  jeho zahradě,tím pádem věděl,že jen tak svělýherec,jakým Jules je,může vlastnit porcelánovou zahradu.
Poté mu dopisy vzali a veřejně je spálili.Veřejně pro všechny lidi.Ne všakpro něj.Jako vše „veřejné“.Stál tam a díval se na popraskanou vázumezi umírajícími,holými keři.Zkoumal každý záhyb,každý kaz a každý kus toho,cozbylo po postupném ničení.Vůbec si nedokázal představit,že toto je už zničený abezcený objekt.Pro něj měl však nepředstavitelnou hodnotu.
I  anděl,jež stál mzrzačen,bez hlavy.I  ten byl cenný.
Chodil po zahradě a zkoumal.Každá váza,každý keř,každá mršina,vše pro nějbylo krásné a nádherné.
A  pak ho napadlo se podívat za zahradu.Šel štasten a jediná jehomyšlenka byla modlitba,aby se nevzbudil ve svém domě ze sna,jako tolikrát.
Vzpomínal na své fantasmagorické sny o  světě tam venku.Jednou seprobudil na obrovském talíří s  ovocem a naplněn štěstím,počal seprocházet.Vůbec ho ve snu nepřekvapilo,jak svět vypadá,protože nevěděl,co mávlastně čekat.Ale když zrovna přešel z  pomeranče na švestku,začal talířpadat v  prostoru.A  Jules padal s  ním,jenže jaksi pomaleji nežsvět.Zatímco on zůstával trčet ve vzduchu,svět se mu neustále vzdaoval.Snažil sejej dohonit-či dopadat,snažil se modlit, vrťet i  plavat různýmipytoreskními figurami skrze vzduch(jelikož za něj při plavání vždy někdozaskakoval,neuměl vůbec plavat).Zbytečně
.Svět mu nakonec uletěl.Zůstal vyset v  prázdnu,nevnímaje pád anipohyb.Již myslel že kompletně zešílí,že již ztratí i  ty poslední zbytkysvých zkomírajících smyslů.Ale naštěstí se včas probudil.V  po­rovnánís  tím byl skutečný svět možná trochu nudný,ale stejně pestrý.Chvílemi sistále nebyl jistý,jestli se přece jen nezbláznil.
A  pojednou-úder-tupé brnění v  tváři-zastavení-chlad a pád.
Padl na zem,držíc si svůj krvácející nos.Nechápal.Před ním se linulhorizont a dost dlouhá cesta,hory a stromoví.Žádná překážka tam,kde do čehosivrazil.Pomalu vstal.A  opatrně natáhl paži.A  pojednou se zastavila naneviditelné stěně.Byla hebká jako hedvábí a přece za ní bylo něco tvrdého a celábyla studná.Teprve když postupně přiblížil zornici až skoro na stěnu,zachytilnepatrné záblesky.I  krajina se velice přiblížila.Byla to filmováprojekce.Když zeď prozkoumával,zjis­til že na jednom místě jsounepatrné,sotva viditelné otvory,jež se postupně stávali dveřmi.Když pak nahmataljakési panty,tak kus odstoupil, rozběhl se a vyrazil celé dveře.
V  dlouhé,bílé místnosti trčel z  kachličkované podlahy obrovskýskleněný poklop.Bylo ksrz něj vidět na Dům i  jeho skutečné okolí.
A  přece,i  na skle byly skleněné nýty a bylo ulito z  mnohadesek,jež byly spojeny v  kruhu kolem celého obvodu,šli v  řadách nadsebou a přitom se jejich počet neustále zmenšoval až k  vrcholku,kde bylakruhovitá díra do které svítilo světlo z  podivného, jakobypředtpotopního­,masivního aparátu s  obrovkými šrouby a velkýmskleněným objektivem,z  nichž vycházelo ono inrkiminované světlo.Byl to obříprojektor.
Z  tohoto masivního půlkruhu vyšel Jules Van Pröding.Opět,vechvíli,kdy to již již pochopil,nic nechápal.Obešel celý půlkruh.A  pojednousi všiml že na zemy leží něco,co není pod prachovým nánosem téměř vidět.Zvedlto-a zjistil,že je to tabulka.
Postavil ji na nástavec,setřel prach-a s  údivem četl:„Důmzesnulého herce Julese Van Prödinga se zahradou a nejbližším okolím.Vyňato5.12.1979  jeřábem typu 77–6 b z  původního pozemku,na němž senyní nachází Armádní Muniční sklad 608.67“.
Jules stál,jakozmrazený.„Zes­nulý?“,„Vyňa­tojeřábem?“,„Mu­niční sklad?“.Takže­…...onina něj zapoměli…...a pak prostě předpokládali,že je mrtvý.Dlouho stál namístě,neschopen vydat hlásku.A  jak pomalu zvedal,všiml si,že od stropu vysíprasklá žárovka.A  dal­ší.A  další.Ce­lý strop byl pokrytýžárovkami,jež dávno přestaly sloužit.A  ze žárovek pomalu přešel očimadolů.Teprve teď pochopil,že vlastně stojí v  muzeu.
Na obřím,mramorovém piedestalu stála černá lokomotiva s  celouplejádou různěbarevných vlajek po stranách.Na desce u  piedestalu bylonapsáno:„Loko­motiva 663–12–556 b/42 O+0.000013 ,zvaná“Přímý spoj na krchov" ,jež se svou nespolehlivostí zasloužila 26.11.1986  o  to,že skupina uprchlých,nacis­tickýchrevolucionářů­,vedených proslulým Jamesem „Adolfem“D‘Aranzem nestihla uprchnout před pronásledujícím polovojenským sboremYucatánské Svazové republiky.Vzata z  aktivní služby 3.4.1992  poté,coslavnostně,na poslední cestě odvezla Immanuela Hraběte z  Kingkongseldorfu,Premiéra Svobodného Města Nová Severozápadní Uganda.Premiér vyvázl z  nehodys  mírnými zraněními„.
Vedle bylo pět vedle sebe položených hnědých kufrů v  železné kleci,opatřené rezavým zámkem.Tabulka vysvětlovala:“
Proslulá zbírka kufrů Jana VanBrabantkügellme­ierstadtüberrhe­ima,vytvořená slepým pracovníkemEdgarem Lllonelem,jež se kvůli této práci sám oslepil a odkázaná muzeuv  Brabantküge­llmeierstadtübe­rrheimaově poslední vůli.„.
Naproti byl tlustý perský koberec,neuvě­řitelně zakrvácený,jež vyselna ze země trčícím,křivém háku na dlouhé tyči.Tabulkaprohlašovala:“Ko­berec,na němž byl 11.5. 1987  zavražděn NášMilovaný Generál-Prezident,Otec Slunce,Ten jež vládne všem co vládnou,Velitel I.Americké Junty,Alfonso De Spearra proradným republikánem JohnemElamayem.„.
A  poslední exponát,na oné straně byla obří rubikova kostkao  80-ti stranách.Opět zde byla tabulka:“Nej­slavnější díloprince Adalberta Oranžského,díky němuž armády Sisvanhanské republiky nedobyliHollandstadt.„.
Dále zde byla krabice plná ponožek,železný klobouk se semaforem, olejovýobraz propisky v  démantovém rámu,model torza staleté mrtvolyz  plastelíny se starodávnou tureckou šavlí v  žebrech,nebo kladivo,ježmělo vlastní motor a bylo celé růžové.To vše bylo popsané tabulkami,grafy acedulemi,vše bylo obstaráno stručnou historií a tak důstojně vystaveno,až topůsobilo směšně.Ať se snažil, jak se snažil,nedokázal mezi vším tím harampádímnajít jednotný
smysl,jednotné zaměření.
A  i přesto,že všechno mělo vypadat pompézně,tak všude leželi střepy,závěsy byly ztrhané,na mnoha místech se vytvořili malá jezera a pomalu se zdešířila plíseň,jež byla podle všeho jedinou další živou bytostí v  celémmuzeu.Muzeum bylo mrtvé.
“No,ale když toto je muzeum,tak snad bude venkovní světvenku.„, přemýšlel.Vyrazil jedním směrem.A  když šel,toho si všimlteprve teď,tak se jeho kroky ozývali dvakrát.Každý krok slyšel pod svou nohou- apak,jaksi z  dálky.Když šel,bylo to trochu matoucí.A  rozběhl se tam,odkuď onen druhý krok byl slyšet.A  čím déle a rychleji běžel,tím častější ahlasitější byla ozvěna.V  jednu chvíli dokonce byla slyšet i  meziJulesovými kroky-a pojednou přešla v  ostrý bzukot o  strašné síle.Julesuž to nemohl snést,zastavil se,padl na zem a zakryl si uši.
A  po chvilce sundal ruce z  uší,jestli zvuk přestal,ale onkupodivu stále zněl,ikdyž pravda mnohem tišeji.A  dozněl až po dvou dalšíchminutách.Jules pomalu vstával a najednou uviděl další tabulku.Ta ovšem nestálana zemi,ani nevysela nad žádným exponátem,ale byla přišroubována do zdi abyla,narozdíl od zbylích,jež byly bílé a tak nějak obyčejné,tato byla ze zlata apísmena z  ní vystupovaly jako svrchní vsrtva onoho vzácného kovu.Na tabulcebylo napsáno:“
Národní Muzeum Svazové Republiky Swazijské Švédsko
ve Vermontville
Založeno 1951
  Muzeum,jež si dává do výnku ukojení všeobecné,nezat­řiditelnézvědavosti lidové masy,sloužící k  vzdělávání a zabavení pracujícíhoobyvatelstva
Nezaměstnaným Vstup Zakázán
Poznámka:Velkému množství z  vás bude jistě nápadná dvojitá rezonancevašich kroků.V  muzeu je velice kluzká podlaha a proto není dovoleno zdeběhat.Protože však známe fakt,že zakázané se nejčastěji provozuje,je podlahav  celém muzeu ze speciální látky, která určeným způsobem rezonuje.Podlahasi při vstupu zapamatuje frekvenci vašeho kroku a počne rezonovat,když jejzměníte,nebo vždy,pokuď počnete běhat.„.
No a Jules pochopil.Jestli nechce onen nepříjemný zvuk slyšet,tak musí jíttím krokem,jímž počal chodit,když vyšel z  koule.Nebo snad se počítái  chod po jeho fiktivní krajině?Nesmys­l.Jeho domov je exponát a tamurčitě žádné “počítadlo" nebude.Ale,jakým to krokem vlastně počalchodit?Zkusil několik kroků,ale neustále se ozývala rezonance.Začal si myslet,žeto již nikdy nezjistí.A  najednou udělal vrávoravý krok-a ticho.Musí chodittímto vrávoravým krokem.
Ale tak se zamyslel do svých kroků že zapoměl,kam vlastně chtěl jít.
„Ven.“,rozzpoměl se.A  tak,vrávoravým krokem šel jednouz  uliček, která vedla z  výstavního sálu.Byla sice na počátku světlá aJules viděl všechny relikviráře i  obrazy na jejím konci,ale postupně,krokza krokem započala být stále větší tma,až pojednou byla tma úplná.Tma, jíž neníani za sebetemnější noci,ni za zatmění slunce.Byla to tma absolutní,v  nížse tělo vytrácí a hmotnost přestává být relativní.Znovu jej toto prokleté muzeummělo v  hrsti.A  když,když už se chtěl vrátit,
zavadil o  zeď a nechtěně se dotknul malé,sleněné vypoukliny ve zdi.
A  tu chodbu zaplnilo červené světlo.Bylo tak silné,že po chvíli bylJules oslepen.Teprve po nějáké době oči přivikly a Jules uzřel dalšítabulku:„
Chodba postupné slepoty
Vítej,překvapený člověče.Toto jest chodba,jež má v  tobě vzbuditizvědavost a přimět k  závažnému přemýšlení.Hodně štěstí.
Petáin L‚Ellcloude- III. kurátor a architekt muzea.“.
L‘Ellcloude!Jeho režisér!A  najednou se v  Julesovi opětnahromadil onen vztek jako v  domě pod stropním otvorem.„On…..akurátor tohohle….…...to přece nejde…...“A  Julespočal pátrat ve své paměti.
„Kdy jej vlastně viděl naposledy?“.
Bylo to horké červencové odpoledne.Alespoň podle útržkovitých slovostatních herců,které Jules zaslechl.Jemu nebylo horko.Ani zima.Nikdy.
Zrovna se točily „Moldavské zimy“.Záběr 661.Jules zrovnanetočil, takže byl zavřen do speciální cely,visící u  stropu na tlustémřetězu.Režisér Petáin seděl těsně pod ním za stolem a podle všeho pil láhevŠampaňského.S  někým mluvil.
A  v přítomnosti najednou vyhrkl Jules údivem.Najednou si přesněvybavil co L‚Ellcloude říkal.
„Ale točíme ročně i  devět filmu!“,řekl.
A  kupodivu si Jules naprosto čistě vybavil jiný,mhohem tvrdší hlas:
„Kvalita je hlavní věc,Ellcloude­,nikoli kvantita.“.
„Ale já jsem dobrý režisér….…“ a druhý hlas
:„Byl jsi skvělý režisér,Pétaine.Teď už jsi ze sebe dal všechno ajen se opakuješ.Brzy přijdou změny a pro netalentované nebude v  téhle zemimísto.“.
A  pakse…...L‘Ellclou­de….….rozbrečel­.A  potéjej Jules už nikdy neviděl.
Takto se zamýšlel Jules,než si stačil všimnout,že červené světlo se pomalumění na oranžové.Rozhodl se,že toto jednozančně není východ a opatrně,svýmvnuceným vrávoravým krokem z  chodby.
Ocitl se opět ve výstavním sále…..ale celá zem byla najednou pokrytáčerveným kobercem,ode zdi ke zdi.
Pomalu vyšel z  chodby a přešel do vedlejší chodby.Zde byůy vystavenévycpaná zvířata.Ale jaká…..Medvěd se žraločí ploutví,hads  rohem,nosorožec s  hlavou hřebce a ve zlaté kleci-bílý kůňs  lidskou hlavou.Pod každým zvířetem bylo podivné,latinské jméno.Na koncichodby byla opět zeď a na ní zase další tabulka:„
Výstava falešných tvorů z  panoptika Gerarda E-Malla,po jejichžkonfiskaci Radburyskou policií se dostal muzeu za pouhých 5  milionůfranků.“.Zají­mavé,ale opět žádný východ.
Opět odešel a výstavní sál opět byl jiný.Koberec zmizel a místo něj sezjevilo šachovnicové kachličkování.
Přecházel z  jedné chodby do druhé a byly stejně rozmanité jakoexponáty.Ale,ať utíkal,kam utíkal,tak nemohl najít žádný východ.A  pojednouopět skončil v  temné chodbě.Vždy a znovu.Ale najednou si všiml něčeho,copředtím neviděl.Za jeho koulí,na straně,která byla kopulí plně zakryta,bylotenké schodiště do horního patra.Jules byl překvapen,protože si byl jistý,že tamžádné patro předtím nebylo.
Vyšel po schodišti,a sotva co stanul v  horním patře,tak se schodystáhly pod zem,zavřeli se za nimi otvor a vypadalo to,že tam žádné nikdynebyly.A  to nebylo vše-z  podlahy vyjela stěna a tak úplně odřízlapřástup do muzea.Tak tedy tam tohle patro bylo,ale on jej neviděl!Byla opěttma,ale jen chvíli,protože z  podlahy se vysunuly dlouhé zlaté svícny avoskové svíčky se sami zapálily.Dlouhé chodba bez čehokoliv,jens  dlouhým,tenkým zeleným kobercem vedla tak daleko,že nebylo vidět nakonec.Jules přesto šel.A  byl překvapený, když zjistil,že zde může mítkrok,jaký chce.Míjel místa,kde kdysi vysely obrazy,neboť si všiml bílýchobdélníků na hnědém pozadí.
Nakonec uviděl jediný obraz.Byl to nový,jaksi kvapně udělaný a nepřílišdobrý obraz generála,pózujácáho se svým tankem. Zlatá destička jejjmenovala:„Generál Joe Piniada,Velitel II. Americké Junty.“.Měldlouhé lycousy,tlustou tvár,tenký krk a na něm zlatý obojek.Měl tolik medailí,žepřesahovaly na dlouhé šňůře jeho ruku a v  ruce držel důtky.Jules sice uměnínerozuměl a nikdy vlastně žádné neviděl,kromě kulis,ale stejně se muhnusil.Chodba končila zlatými dveřmi.Neúspěšně se je snažil otevřít a teprvepoté si všiml zlatého klíče v  zámku.Když dveře otevřel,praštila jej do nosustrašně intenzivní vůně.
Stál před mramorovým schodištěm,vedoucím do zahrady.Tahle zahrada byla alenaprosto jiná než jeho porcelánová.Hučel zde potůček,to ano,ale to bylo tojediné pozemské.Do nezměrné výše se zde tyčily pravěké plavuně a kapradiny.Podjednou takovou byla opět další z  nespočtu tabulek:„Kus pravěkéflóry,přivezené z  roku 7  564  422 př.kr. díky OranžovémuKataklyzátoru 55–14.Pozor na mouchy.“.Jules nerozuměl,co by mělobýt na mouchách tak strašného-až jednu uviděl.Bylo to cosi modrého,jež měloproti zbytku těla zadní část velkou jako přezrálou hrušku.Vypadala takkomicky,až to bylo úděsné.A  bylo jich tu hodně.Vydávali strašný smrad,alečlověku se vyhýbali,kdykoli se k  nim přiblížil.Prošel celou zahradou anakonec došel na konec,kde ležela tlustá,ale přece jen trochu krátká(8 metrůdlouhá) plavuň a v  jednom místě byli do ní zasazeny dveře.Opět prošel anajednou…..byl venku.
Červená obloha se tyčila nad obřím muzeem,jež nakonec zaobírá tvar láhveod vína.A  on…...Jules Van Pröding stál ve dveřích onohoMuzea.V  dálce se tyčily bílé domy.Jules opustil muzeum,kde nevědomky žilkdoví jak dlouho a po rozpadlé asfaltové cestě se vydal k  oněm domům nahorizontu.Šel dlouho.Když k  nim konečně došel….…ač si myslel žeto není možné….…znovu se divil.Dům vypadal jako typický panelovýdům,až na to,že byl složen z  několikanásobně více panelů,ovšem mnohemmenších.Na každém panelu byla úchytka,jako od zásuvky v  psacímstole.Zatáhne za jednu úchytku a…..kupodivu…­..panel se lehcevysouvá a nakonec se z  něj vyklube dutá zásuvka s  postelí,v  nížje namačkaný chudý,vousatý a neostříhaný mladý muž pouze v  noční košili.Nakaždém spánku má malý gramofon,jež tiše hraje velmi uklidňující hudbu,to mohlJules i  na tu vdzálenost a tichost docenit.
Nejprve se jej snažil vzbudit,ale ať s  ním třásl,jak s  nímtřásl,muž dále spal.I  rozhodl se Jules pro velmi delikátnípráci.Nejprve,velmi opatrně zvedl jehlu nejprve na pravém a pak na levémgramofonu.
Poté již nebyl problém muže vzbudit.Muž se vymrštil velkou rychlostí apočal hlásit:„Soudruh Čuljenko,Dělník,Člen Komunistické strany číslo55  789.“.Jules na něj civěl s  otevřenou pusou.Dělník Čuljenkose na Julea obrátil a podíval se na něj tak lítostivým pohledem,jakoby něco odJulea chtěl,jakoby čekal že mu něco přikáže,jakoby bez toho příkazu nemohl žít.
„Co poroučíte,Sou­druhu?“,zeptal se nakonec,když vidělže se asi sám nedočká.„Co mám pro Stranu udělat?“.
Jules mu prvotně chtěl toho soudruha vymluvit,ale nakonec si torozmyslel.Možná by s  ním ten muž vůbec nemluvil.Možná by na něj zavolalpolicii.Tak ho prostě v  té iluzi nechal.
„Ehm….….zodpo­vězení několika otázek.“ŘeklJules tím nejpanštějším tónem,který znal.„Kde se momentálněnacházíme?“.
„V  Dagchamač­hunenské Svazové Socialistické Demokratickérepublice.“,zněla propagandistic­ká,strojovitá odpověď.
„A  co je toto za komplex?“,vyptával se znovu Jules.
„Pěstovna dělnictva.“,ozvala se z  muže opět propaganda.
„To znamená?“.
„Místo,kde jsou usvědčení trestanci podrobeni převýchově,je jimdána nová identita a mohou zde pracovat ve jménu Republiky,
kdykoliv jsou vzbuzeni.“.
„A  váš volný čas?“.
„Nemáme volného času.Každou vteřinu,každou myšlenku věnujemerozvoji strany.“.
„A  jaké…...myš­lenky?“,zabrou­sil Julespojednou jiným směrem.
A  mladík mlčel.Bylo vidět,že se jej na něco takového v  jeho„novém životě“ ještě nikdo nikdy nezeptal.
„Odpovězte!“,zvý­šil Jules tón,sám něvědíc proč.
A  mladík byl v  koncích.A  po­jednou bylo slyšet,jakněco prasklo.A  ten zvuk volně přešel do zvuku sirény.Stále se blížily a takJules nacpal maldíka zpět do jeho panelu,pak se tam vtěsnal sám a přivřel jej.
Za chvíli přijelo na místo oranžové auto.Z  něj vystoupil starý chlaps  dlouhýma licousama až k  opasku,mohutným,
deformovaným nosem a rezavými vlasy.Na hrudi se mu výjmala velká rudáhvězda.Za brýlemi ve tvaru hvězd mu koukala strašně malá očka,jejichž barvunebylo možno určit,právě vzhledem k  jejich titěrné,opravdu až tragikomickévelikosti.
Kolem krku se mu houpala oprátka,jež byla uříznutá po dobrém půl metru.Tovšechno viděl Jules skrz škvíru v  panelu.
Muž,jež očividně kulhal,chodil pomalu,ale jistě,jakoby prostě bylopředurčeno,že mu nic neuteče,kolem a kolem.Dokonce se začal dívat i  podmalé kaménky.Teprve po notné chvíli přišel k  domu.Obhlédl jej celý ažk  vrcholku a pak odkráčel.Ale neodešel úplně.Za vteřinu se vrátil a neslnějakou malou tyč.Za pár vteřin z  ní složil dlouhý žebřík, jež sahal ažk  vrcholku domu.Pak počal lézt,až zmizel z  dohledu.A  jelikož bylžebřík opřen právě o  panel,v  němž ležel Jules,pochopil Van Prödingsvojí šanci.A  vykopl panel.A  žebřík padal.A  s ním i  muž.
Dopadl na zem a zřejmě byl mrtvý.
Jules pomalu vylezl z  panelu.Postupně překonal strach a počalprohlížet mužovu mrtvolu.V  kapsách neměl nic krom jednoho-malý,miniaturníkafemlýnek s  červenou hvězdou.Když se tak skláněl,pojednou s  údivemzjistil,že mladík vylezl z  panelu a nechápavě na něj zírá.Ale to nebylo jenúdivem.Najednou se mladík zakuckal.A  kašlal a kašlal a nevypadalo,že by kdypřestal.Vypadalo to opravdu hrozně,a to nebylo vše!Pojednou mu z  úst něcovyletělo.Potom mladík přestal kýchat,ale zůstal na zemi,opřený o  dlaně.
Jules,spíše ze zvědavosti,než kvůli čemukolvi jinému,se šel podívat na onuvěd,co mladík vykašlal.
Kafemlýnek.Ještě zmenšený,placatý model onoho mlýnku,jež vytáhlz  kapsy mrtvého muže a celý vypadal jako dutá bista.Vypadal v  celkunormálně,až na to,že byl uprostřed naprasklý.Jules si toho zprvu ani nevšiml,taktenká byla prasklina.
A  pojednou se mladík ozval:„
Vy nejste soudruh.“.
Nic.
„Vy nejste soudruh!“ zařval mladík.
A  Jules řekl klidně,jakoby pateticky a s  nezájmemprostě:„Ne.“.
„Ne.“Mladík to nedokázal pochopit.
„Ne-nejste?“,zkusil to ještě jednou,naposledy hlasemzlomených lidí.
„Ne,nejsem.Ale mám pocit že ani vy nejste soudruh.Co jste to říkalže to tu je?“,dopověděl otázkou Jules a snažil se mladíka uklidnit.
„Pě-pěstovnadělnictva…...“,„z  us­vědčených trestanců.“vyhrkl najednou Jules.
„A-ano.“.
„Pak jste tedy usvědčeným trestancem.“.
„….…asi.“,řekl nakonec po dlouhém mlčení mladík.
„M-můj ty bože….…!“,vyhrkl pojednou.
„Už vím!“.
„Co víte?“,vyptával se Jules.
„Už si vzpomínám.Jsem Andrej Lunko.Syn Gerogije Lunka,dělníka na17té úrovni.Ne…..nechtěl jsem být otrokem v  rukou Strany a takjsem….…odmítl nastoupit do povinné práce a vstoupil do spolkuanarchistů,ale přišli na mě a pak…...“.
„Co se stalo se světem?“,zněla nakonec otázka Julese.
„Co….…..“.
„Ve dvacátých letech nastala Velká Prohobice,která pohltila celéSpojené Státy Oranžské a Burinsko-Umpfallenské kon-dominium.Obě země se dostalydo občaské války.Ta zvítězila v  Oranžsku vítezstvím Modelbeyho StranyRadikálního Socialismu a v  Burinsku Kagelldorfově Straně OzbrojenýchDělníků.Nastala nadvláda socialismu která trvala až do roku 1929,kdy bylasvržena Unií Fašistických stran,které vládly dalších pět let.Potom se politickéstrany střídaly a nahrazovaly,věru velká nuda.Ale pak přišla k  moci I.Americká Junta a De Spearra.Byl to jeden velký masakr,trvající osmlet.No…...po skončení Oranžsko-Brazilské války a definitivním pádu Juntypřišla krátká demokracie-a druhá Junta,třetí,čtvrtá až před patnácti lety semoci chopili komunisti.A  Velký Mlýnek.“.
„Víš toho nějak hodně.“.
„Býval jsme student historie u  ProfesoraLakantjena,pos­ledního učitele,který vyučoval pravdu.Vyřízli mu oči anechali ho umírat dva týdny.“.
„….….…...Co teď budeš dělat teď?“.
„Vrátím se na 17. úroveň.“.
„Nebude ti vadit společnost?“.
„Ne.“.
Šli asi půl hodiny.Pak se začal v  blízké dálce rýsovat kopec,na němžbyly v  zemi zabodnuté nejrůznější,sa­mozřejmě červené cedule.Na jednéstálo:„Zuby jsou ideálním místem pro kontrarevoluci­.Proto si každýsprávný Socialista nechá zuby vytrhat do 9. roku a nahradí je v  22. rokurůznotvarými železnými výtvory Pracující Dělnické
Mládeže.“.
Mladík otevřel pusu a Jules v  ní uzřel místo zubů podivné,malévýtvory,pitoreskní sošky,hvězdy a podobné věci.
Po chvíli došli skoro na vršek kopce,kde se tyčila velkátabule:„17. Úroveň-Brežněvstadt“.
Když vylezli na úplný vršek,tak mnoho neuzřeli.Jen dlouhá,
hnědošedá a rozoraná pole s  mnoha podivnými železnýmikonstrukcemi,vyč­nívajícími z  hlíny.Jen při detailnějším pohledu si
jeden všiml 5  domů těsně pod vrcholkem,některá mající základy užmírně na kopci.Otočil se na mladíka pro detailnější vysvětlení,ale ten jen stálna místě s  otevřenými ústy.Pak se pojednou rozběhl a Julesovi chvílitrvalo,než jej,skoro až u  úpatí kopce,dohnal.Mladík ale běžel dál a vletěldo nejbližšího domu.
Dům byl chudě vystavěný,chyběl tu skoro všechen nábytek až naomlácenou,oranžovou postel v  předsíni,jež tu zaobírala na šířku všechnomísto a člověk musel jít přes ní,aby se dostal dál.Na jejím konci bylo opěradlojež bylo dost podivně tvarované,ale byla vidět ruční práce.Jules našel mladíkav  malé,naprosto prázdné místnosti.Nic v  ní nebylo.A  tu byloslyšet:„Ťuk!Ťu­k!Ťuk!“.Někdo klepal na malé okno, jedinév  němž dosud bylo sklo.Bylo to špinavé,poškrábané a odporné a Jules secelkem podivil,že jej zde nechali.A  teprve o  chvíli si všiml že sejedna šmouha hýbe.Ona to vlastně ani nebyla šmouha(ale stoprocentně by to říctnedokázal).
Mladík bez zájmu došel k  oknu a zatáhl za rezavou kliku,cožzpůsobilo,že se okno se strašným vrzáním otevřelo.Za oknem byla stará tvář,ježměla pod očima tolik vrásek,jež už vlastně vystupovali z  obličeje avytvářely polokruhy,jež zde plně vypadají jako menší provedení lávoru.Mělo tořídké,ale dlouhé bílé vlasy i  na temeni a obočí strostlé,ale kupodivuuprostřed,za hranicemi „přírodních“ obočí,jež bylo dlouhé ařídké,se nacházel hustý pás bílých vlasů,jež ale téměř nevystupují z  kůže aje vidět že zde bylo holeno aby se dosáhlo právě takovéhovýsledku.Z  vrás­čitého krku vysí pod ohryzkem kůže jakobynadbytečná,která se již nikam nevešla a tak zde vysí,jako u  krocana.Tatokůže je tak dlouhá,že se dotýká pomyslné hrudi a mizí z  dohledu na spodníhraně okna.Ono to najednou promluví mužským hlasem:
„Ale,ale,ale­,ale,ale,ale,a­le,ale,ale a-le pán Andrej.Touž je dlouho.Jak jste se měl?“.
Mladík odpoví:" „Měl“?„.
“No přece na dovolené.„,odpoví to vrásčité.
Jules si přitom všimne že ono individuum má v  ústech rovněž podobnéželezné kreace jako mladík,jen poškrábané a velice opotřebované,často tak,ženebylo možno určit původní tvar.Julese zvláště zaujal jeden,jež vypadal způlijako netopýr a způli jako kazatelna.
Už se chtěl podivného úkazu zeptat,co původně znázorňoval,ale tu slyšelmladíka,jak řve podrážděně:“
„Kdo tohle prosímvás pane faráři rozšiřuje?“.
Cosi,což bylo právě identifikováno jako katecheta se chraplavě nadechlo ařeklo:
„No,viselo to na nástěnce v  kazatelně,hnedu  soustruhu.“.
„…...Soustru­hu?“.
„No soustruh,který nám dali součástí Kristianizační Socializacesoudruhu.“,řekl najednou farář.
„….…...na dovolené….…Kde je otec?“.
„No,odstěhovali ho.“.
„Kam?“.
„Na 49. úrovni.“.
A  mladík se zhroutil.
„To je Sibiř.“,vyjekl pojednou.
„A  jak ses teda měl?“,dotíralo to.
Mladík nedpověděl,
Najednou s  ohromnou rychlostí se mladík vymrštil a zmizelv  chodbě a po třech vteřinách už byl venku před knězem a pojednou byloslyšet
:„Pusť mě!!“.
Jules se vymrštil stejně jako mladík před chvílí-a venku stál mladík adržel faráře pod krkem.
„Já nebyl na dovolené-zotročili mě!“,zařval mladík.
„A-ale S-strana nám ř-řekla….…..“,koktal farář.
„Strana lhala.“,oponoval Jules.
„A-ale t-to není možné.Strana je neomylná!“.
„Je to strana Diktátorských Dogmatiků.“.
Jules pustil faráře a tomu se pojednou v  bezpečí vrátila odvaha.
„Vy nevěřící!“ vyjekl se zvednutým prstem na mladíka.
„Vy Ne-věříte v  Stranu Božího Komunismu,jež nadělil zemiSoudruh Bůh,aby přivedli lid od vzývání jej a on mohl v  kliduzemřít!“.
Mladík ale neposlouchal,po chvíli jen odvětil:
„Kde je Mavolivová?“.
Farář se nejprve zatvářil zpupně,pak se otočil na podpatku a odsekl:
„Pohřbená ve Faře.Neprošla Povinými zkouškami na Akademii STB a byljí uštědřen….….“.
„Mučení.“,dodal mladík.
„Výprask….….…Během něhož zemřela.“.
Mladík mlčky odešel směrem k  okraji kopce a poté zahnal „zaroh“.
Jules se vydal za ním a uviděl,že pod kopcem,natlačená a jinaknespozorovatelná fara,jejíž střecha byla zatížena a jako Vánoční Stromek Obříhvězdou,Stříbrný kříž na němž byla vytlačena hvězda, jež byla amatérskynamalována na červeno,ale místy byla nedotažená a místy přetažená,či rozpitápřes okraj.
Když si Jules pozorněji prohlédl stěnu fary-zjistil že není z  kameneči cihel,ale z  měkké,ale přece jen dost tvrdé gumy,s  mnoha výběžky anesrovnaloste­mi.Dveře neměla ze dřeva,ale z  železa a byla celáotlučená,prohnutá a bylo zde mnoho děr,jimiž dovnitř pronikalo světlo.Když Julesvstoupil,uviděl tmu.Velkou temnou místnost bez jakékoliv výzdoby,pouze sesousoším Pany Marie a Lenina.Pod sousoším byl ocelový pult,nevkusný a celkemodpudivý.Na něm byla tlustá kniha se zažloutlýma stránkama v  koženévazbě.Ovšem při bližším pohledu bylo patrno,že část zažloutlých stran bylavytrhána a nahrazena novými,čerstvě bílými i  některými v  odstínučervěně,
nedbale přilepené lepící páskou.Jules vzal knihu do ruky a četl na žlutéstraně:„Běda Vám,kdo jste nyní nasyceni,neboť budete hladovět
….….“ a na bílé straně:„Ateistická Víra budujebrzkou smrt boží.“ a nakonec na rudé straně četl:„Člověk Žijejen,aby sloužil Straně Soicalistů a Komunistů,jediné straně,jež má právovlády….….“.
Na dalších stranách byly pytoreskní karikatury lidí v  kloboucíchs  kufříky a stohy bankovek,padajícím jim ze stovek kapes a s  popisy
„Kapitalista“ a „Imperialista“.
V  rohu místnosti byly tři železné rakve.U  prostřední stálmladík.Na první rakvi byl vyryt kříž,na poslední červená hvězda.Prostřední bylanejotlučenější­,nejzuboženěj­ší a nebyla vůbec zdobena,na rozdíl odzbylích dvou,jež měli po stranách vytlačeny pestré ornamenty střídajíc kříže ačervené hvězdy.Mladík se otočil na Julese,který se na něj tázavě díval a,tušícdotaz,řekl:„V  té nalevo je bývalí biskup,v  té napravo je bývalífunkcionář Strany.Zde ale leží Georgina Leontěnivna Mavolivová.Moje chůva.Můjotec byl alkoholik a nedalo se na něj spolehnout a tak se o  městarala.Ale….…od­vezli mě a když ztratila zaměstnání a běhemdvou týdnů si žádné nenašla,byla automaticky zapsána jako rekrutka na AkademiiSTB.Bylo jí dvaaosmdesát.Při­…...při příjmacích testech poviných“rekrutů" je mučí a mlátí a týrají nepřetržitě dva dny a kdo ukáže jentrochu slabosti,toho umučí k  smrti.99.96 % rekrutů během příjmacích„testů“ umírá.„.
A  mladík,bez sebemenšího ustrnutí nadzvedl víko rakve.Jules uvidělněco,co zde nemůžeme ani popsat,ale řekněme jen,že od té doby bylnejustrnulejším odpůrcem Strany.
Ve faře byl i  poklop.V  koutě do nějž nesvítilo skoro žádnésvětlo, takže když se tam mladík vydal a zanořil ruce do tmy,byl Julespřekvapený.Jakoby vytušil dotaz,prohodil mladík:“Odchá­zím.Jestlichcete se mnou,tak musíte hned.„.
Šli neuvěřitelně dlouhou a zapáchající kanalizací až došlik  nevelkému domu.Byl celý zaprášený a zamčený tlustým zámkem.
Mladík šel k  protější stěně a kus z  ní odskočil a odkryl tajnouschránku,z  níž mladík vytáhl rezavý klíč.V  domku se mohl stěží pohnoutjediný člověk,neboť zde byl dlouhý,černý stůl,na němž stál starý,ale kdysi jistěhonosný operní lustr s  nespočetnými reliéfy.
Mladík ovšem nezamířil k  onomu stolu či lustru,ale velice ostřezabočil do rohu.Na mhohem menším stolku,která měl devět nohou byla porcelánováváza.Její tvar by nešel popsat slovně a tak se tedy Čtenář musí spokojits  tím,že byla velmi divná.Z  ní Mladík vytáhl malý svitek papíru,vekterém byl zabalen další,měděný klíč.Poté šel k  černému stolu a dojedné,téměř neviditelné díry v  lustru jej zastrčil.
Lustr se pojednou “otevřel" v  půli jako houslové pouzdro auvnitř bylo něco…...něco…­.…...Byla to malá,lesklákrabice ze železa s  dost primitivně vypadajícím mechanismem(a Juleso  technice věděl mnoho,tedy alespoň z  jeho angažmá ve sci-fi filmech„112 let bez papežství“ a „Další 3  bezbožnéroky“).Zjevně fungoval na klíč.Ten ale Mladík neměl a místo jasnéhořešení skrze klíčovou dirku se Mladík rozhodl pro něco jiného.Vytáhlz  kapsy kapesní příručku(
Jules si povšiml nápisu „Balkán-Ostrov snů a kulek“),vytrhlz  ní stránku a tu poté sroloval do ruličky a tu prostrčil skrz spodní částželezné krabice.O  vteřinu později se její vrchní strana s  podivnýmzvoněním odklopila.Nebylo možno říct,co v  krabici bylo.Bylo to něco jakovodní vír,jen bez vody.Bylo to zelené,modré,fi­alové, růžové,žluté a ještěmnohem víc,ale to byli variace na neznámé.
Vypadalo to,jako by to bylo nekonečně hluboké.
Mladík se do té krabice díval velmi dlouho.Poté vykřikl velmi hlasitě
:„Andrejev.Kon­stantin.“.
V  té chvíli všechny barvy zbledly a vpily se do jedné,jež jakoby aninebyla barva,ale sama hustota.Po chvíli se ale jednota počala štěpit až bylapevně rozdělena na bílou a černou,ovšem i  ty se přelévali apřemisťovali,ovšem ne jako dvě barvy,ale jako ocet a voda.A  po chvíli sez  krabice ozval hlas,jako když se tříští sklo.
„Zde.Kdo mluví?“.
„Lunko.Andrej.“.
„Ty?Ale tys ztracen.“.
„Už ne.“.
„Jak?“.
„Jindy.Kdy znova další?“.
„Pět-osm-dva.43.-48.“.
A  pak bylo opět ticho.
Mladík potom krabici „uzamkl“,znovu skryl a vydal se dálekanalizací s  Julesem v  patách.

Mezitím v  červeném městě Stalinburgu,městě na úpatí hory Marxismus,serozjelo auto.Auto bylo tehdy nesmělým luxusem,jež měli pouze zasloužilí členovéstrany a několik vybraných štastlivců z  řas úřednictva.Značka tohoto autabyla ASSSR12564SSSR­56014.
Byla neuvěřitelně dlouhá a přesto si ji každý pamatoval.Bylo to auto IvanaGrigorijeviče Grigovova,„1. vrchního generálního lidovéhoarci-tajemníka-pod-nad-sekretáře nejvyššího národního lidového socialistickéhoobecního pracovně-sociálně-megalomaniakálního úřadu pro kontrolu lidských myslía zastření všech,i  naprosto triviálních a nedůležitých informací proveřejné blaho“.Byl to jeden z  nejvyšších lidí(jeden z„nejlepších“,ne­boť v  této době se lidé dělily na horšía lepší podle počtu pochvalných známek v  stranicko-veřejném obecnímsešitě(něco mezi žákovskou knížkou,občanským průkazem a trestním rejstříkem) za„příkladnou prostátní a blahoslavení-hodnou socialistickou činnost avelkou pomoc při potírání všeho zkaženého a zlého,tedy všehonesocialistic­kého“(1 známka=5 udaných,nevinných lidí)) a byl levourukou „Velkého Mlýnku“.Vydal se něco ohlásit.

Jules po chvíli viděl jen světlo a až po pár vteřinách si oči zvykly amohl zahlédnout oblohu.Byla oranžová.
„Snažili se ji nabarvit na rudo speciálními výbušnýmisondami-náložemi,ale projeli to.“,dodal mladík,jež vylezl před ním.Julesvylezl z  kanalizace na rozpráskaný asfalt.Stál ve zničeném městě,kde aniv  jednom okně nebylo sklo.Bylo to impozatně neimpozantní.Jules po chvílinásledoval mladíka,který zamířil k  jednomu obzvlášť odpornému domu.

Vůz ASSSR12564SSSR56014 dorazil před Centrální Prezidium,
ekvivalent Gestapa,jenom s  většími skříněmi.Grigov prošel otáčivýmidveřmi z  hnusného,zeleného plastu a zamířil dovnitř.Před ním byly třichodby.Jedna dlážděná zlatem,druhá stříbrem a třetí diamanty.Vydal se postříbrné a u  prvních dveří zaklepal botou,jež si předtím sundal.Vešeldovnitř a zavřel za sebou tak prudce,jakoby v  předzvěsti událostí,jež mělipřijít.

V  domě seděla stará,shrbená stařena nad olověným hrncem,který sevařil jen tak,bez ohně.
Její staré oči se dívali přímo do hrnce a jaksi přitom měnily barvu aJules by přísahal,že sálaly.
Teprv po notné chvíli si jich všimla.V  tu chvíli hrnec okamžitěvychladl.Rozběhla se,jak jen to u  ní bylo předtavitelné vstřícmladíkovy.Vytáhla z  jakési zásuvky po cestě lahev a předala ji jakoštafetový kolík mladíkovi,který ji celou naráz vypil.Pak nabídl téměř prázdnouflašku Julesovi a stařena hned měla v  ruce další plnou.Odmítl.Nikdy nemělrád alkohol.Vždycky se po něm choval jako idiot.Pak se zeptal:„Kdo toje?“.„To je Alexandra.Další jméno nemá.Je to místní“věštkyně„.“­.Julesovi se při těch slovech vybavilynůžky a procelánoví servis,což mělo své důvody v  konekci k  jednomuopravdu nechutnému filmu o  spiritualismu a „lovení“ nadanýchlidí ve kterém hrál,jak jinak,hlavní roli.„To nemyslíš vážně,žene?“ zněla jeho vcelku racionální reakce,ale Jules nebyl zrovnaz  těch,co by měli něják zvlášť hlubokosáhlé zkušenostis  racionalitou­.Polovině z  filmů,ve kterých hrál,aninerozuměl,ale pobavení davů bylo přednější.
„Asi ste si mě představoval jinak.“ řekla stařena a záhypodlahu dekoroval její chrchel.
„Lidi si toho tolik navymejšlel.Sme poctivý povolání,jen nás nemárád papež,to je šecko.“.
Mladík povytáhl cigaretu a ta se sama zapálila.

Za stolem sedělo něco,co vzdáleně připomínalo člověka.Bylo to celév  šedém a mělo to velmi nejasné rysy-člověk,jehož byste na ulicinepoznali,ani kdyby jste s  ním žili po desetiletí v  jedinémístnosti.U  úst mu neplanula cigareta,ale obří doutník,jež bylo tattěžký,že musel vynaložit veškerou sílu,aby mu nespadl.Na stole se skvělamramorová busta člověka,jež už podle rysů nemohl být milosrdný.Člověk za stolempozvedl oči a uzřel čekajícího Grigova.
Letmým pohybem mu naznačil,aby se posadil.Když tak učinil,vytáhl Muž zastolem ze zýsuvky něco,co vypadalo jako šicí stroj s  kusem železa.Brzy doželeza začal ťukat a ťukal tak dlouho,než Grigov začal chápat.Nebylo to alenejjasnější.V  mor­seovce nebyl až tak dobrý.
Po pár minutách odešel s  popsaným papírem.Mířil do oddělení Atomovýchzbraní.

Julesovi ustlala stará žena na zemi použitím sena.Když si mohl konečnělehnout,začal se otát co se stalo s  městem.
„Test “oddělení Atomových Zbraní„.“ řeklmladík,který ležel na podobné konstrukci o  pár metrů dál.
„A  proč tady?“ zněla Julesova naivní otázka.
„Chtěli vyzkoušet efekt na lidské tkáni.Proto taky nikohonevarovali.“
„Prostě to zmáčkli a bylo.“ řekla stařena.
Zbytek večera byl stráven v  tichu.

Cesta do oddělení Atomových zbraní byla vždy nepříjemná.Slizká podlahapředstavovala vždy nebezpečí zlomenin.Grigov si tu už zlámal nohu osmkrát.Bylotu mnoho dveří.Většinou šel do některých z  prvních,ale netentokrát.Tentokrát mířil do nejvzdálenějších­.Tam sídil Atomový Výbor.VeVýboru bylo osmdesát nejvyšších soudruhů napojených na„usměrňovače­“,které je udržovali navždy při životě,když sejim obětovalo dost lidí.S  tím problém nikdy nebyl.Vždy se našlo párrevolucionářů a demokratů.Vypadali jako obří vejce,
uvnitř skleněné,našedivělé skořápky byly zvraštění lidé,kteří očividněnebyly duševně přátomni.Většina z  nich nemluvila a ta trocha co mluvilaplácala bláboly,úryvky z  Leninových prací ahesla.V  nejza­tuchlejším a nejtemnějším rohu byl jedenusměrňovač,který byl mnohem starší a „neohrabanější“ než ostatní ataky byl ze železa,opatřen okny.V  něm byl předseda Atomového VýboruStanislavskij.

V  ulici rozpraskaného asfaltu bylo ticho a v  odporném doměchrápání.

K  pěstovně dělnictva se rozjelo obrovské,železné auto,Stanislavskijse rozhodl změnit místo svého pobytu.Byli přepočítáni členové a identifikovanámrtvola.Chyběl jeden dělník a bylo akutní nebezpečívolnomyšlenkář­ství.Tomu se muselo za každou cenu zabránit.I  za cenuvyvraždění dalšího kontinentu.

V  ulici se objevila moucha.Přeletěla dvakrát náměstí a pak padlak  zemi mrtvá.Zabila ji radiace.

Poté,co byl identifikován jako Ilja Ivanovič Terespskov,kon­trolorpěstovny dělnictva,byla jeho mrtvola „zbavenazbytečností“(o­kradena) a odhozena stranou,protože na pohřeb nebylčas ani chuť.Poté byli spočítáni „pěstovaní“ dělníci a bylidentifikován chybějící „člen“.Ihned měli být mučeni a případněi  popraveni všichni přesně pro takové situace vězněnírevolucionáři­(věznění bylo celkem nepraktické,pro tu epříjemnost,že věznidál žily a tak se od tohoto systému postupně ustupovalo),kteří mohli nejenukojit sadistické choutky svých věznitelů,ale i  případně zodpovědět nanějáké otázky,nikoliv však nezbytně.Nebylo třeba vyšetřování.Se­kundárnísystém se o  to postará.

Jules spal,když jej probudil zvuk nůžek.A  poté uviděl starouženskou,jak mladíkovi stříhá nůžkama pod kůži.Poté z  ní vytáhlamalí,železný strojek,který rozdupala na zemi,div při tom nezapálila slámu,ještěštěstí,že byla všechna plesnivá.

Dobře,to nevyšlo.Takže se budou muset přece jenom ptát.Nejbližší vězeníbylo polorozpadlé a byl zde jediný vězeň.Alfonso.Další jméno neměl.Osobnězavraždil členy Moskevské Rady Pro Chemický Výzkum na Lidech.A  to jenproto,že chemicky sloučili jeho matku s  masovým vrahem.Auto se hned rozjelok  vězení.

….….….….….….

Vězení bylo zatuchlé,staré a rozpraskané.Vět­šinou se zde nicnedělo.Nyní se zde ale vesele odrážel od stěn v  echu zvuk mučení.Zdiposlouchali,protože už skoro zapoměli,jak to zní,
když lidé křičí bolestí.Trvalo to dlouho.Ale Alfonso přece jenpodlehl.Kyselinové lázni odolá málokdo.Atomový Výbor už začal zadávat polohu.

Jules celou noc probudil.Ráno,když se mladík probudil,dělal že ještě spí apak,když odešel ho pomalu začal sledovat,ani nevěděl proč.Šli vždyv  neměnícím-se vzdálenostním poměru,tak,že jeden ani nevěděl že je součástjistého matematického vzorce,po ulici která byla suchá jako vnitřnostimrtvoly.Mladík šel po straně ulice,kde bývali obchody a Jules se schovával zatrosky aut.Šli tak dlouho,že by jeden čekal,že začne pršet,ale to se nestalo.
Šli tak dlouho,až došli k  poslednímu obchodu.Byl rozeznatelný nápis:
„Bolkov & Tovaryši-petrolej,benzin i  fosilie,všek  tankovani“­.Mladík otevřel dveře a vešel dovnitř a Julesnepozorovaně proklouzl v  poslední vteřině předtím,než se dveře zavřeli(azavíraly se monstrózně dlouho).
V  místnosti bylo 12  osob,soustře­děných kolem stolu a bylozde 14  židlí.Dvě prázdné.
Jules se krčil za závěsem,jehož smysl v  obchodě s  palivy nijaknechápal.Jednalo se zde dlouho a o  všemmožném:o  náte­rech,hřebících a podobných domacích zbytečnostech,ale pochvíli se hovor stočil k  pojmu „Atentát“.
Zde Jules na půl minuty vynechal a tak záhy nechápal o  cojde.Nesouvislý hovor byl ale nasměrován jinam,když zaznělo:
„To mi připomíná….….…Al­fons už tu mělbýt.Říkal přece,že z  vězení se dostává pravidělně, bez toho,aby si tohoněkdo všiml.“.
„Třeba ho sežrali lidi z  6. úrovně.Je tam teď hlad.“.
„Ne,ti se přece vyžrali navzájem.“ zněl jakýsi cynismus.
„No,myslím si,že Andrej je dnes něják mlčenlivý.Doufám že jsiodstranil sekundární systém?“
.
„Nejsem přece amatér.“ ozval se mladík.
„Ne?Tak jak to…...“ řekl jeden muž,vytáhl dýku a náhleji hodil směrem k  Julesovi se slovy:
„….…a co tu dělá on?!“.
To co zde bylo v  předchozí větě popsáno si Jules uvědomil až mocpozdě.Tou dobou už měl nůž nad svou hlavou.
Brzy ho 11  z  12-ti mužů obklopilo.
„T-ten patří ke mě.“ řekl tiše Mladík.Bylo vidět,že sestydí.
Následovalo vyslýchání které by zvyklalo každého a Mladík o  Julesovizačal mírně pochybovat.
Dokázali v  něm vzbudit ideu,že Jules byl agent,vyslaný,aby je nalezl.

V  pyramidě v  rozlehlé poušti,tam,kde kdysi býval Brusel se něcohýbalo.Velký Mlýnek se připravoval na velkou „slavnost“.VelkýMlýnek se zabýval po mnoho let řešením jistého problému-problému lidskéhocharakteru a schopností samostatného myšlení a odporu.Vždy,i  přes nejlepšíprogram ideologizace budou ti,kteří budou myslet jinak než režim a jinak nežrežim povoluje.To byl problém za Hilltera a je i  nyní.Velký Mlýneksnažil,Bůh(který neexistuje) ví,že se snažil…..a našel odpoveď.TakGeniální a tak jednoduchou.Brzy se to stane.

Jules se vzbudil ráno.Nevzbudil se sám,ale s  pomocí vědras  vodou.Se studenou vodou.Před ním stál muž s  prázdným vědrem.Myslelsi,že jde o  nějákého obroidního člověka,ale pak si všiml,že je přivázanýk  židly.
„Tak,můj milý,už se konečně přiznáš?“.
Jules se ani nesnažil jim něco vymluvit,protože to prostě nešlo.Toho,kdomá svou vlastní realitu a odmítá vnímat tu vúkol,s  tím se bavit jezbytečné.Mnohokrát to zažil se svými režiséry.
Jules odvrátil hlavu.
„Sám jsi to chtěl.“.
To,co se stalo dál si každý domyslí a není nutné to hlouběji rozepisovat.

Atomový Výbor byl odvolán ze své mise a byl nucen se vrátit.To bylonepříjemné a neslýchané.Jejího předsedu dovezla speciálně vyztužená helikoptérak  Pyramidě Velkého Mlýnku.Zde se dozvěděl to,co se brzy měli dozvědětvšichni.Písek se začal třást a poté….…

Jules si setřel krev z  čela a po chvíli si uvědomil,že jerozvázaný.Ohlédl se a za ním stál mladík.Jules se se zvedl a zamířil kedveřím,když tu byl slyšet neskutečný hrom.Když všichni muži a Jules vyběhli naulici,uviděli že ve vzduchu se vznáší obří pyramida a z  otvoru ve tvaru okapadají k  zemi bomby,které pomalu a postupně ničili město.
„Tady mluví Velký Mlýnek!“,ozývalo se vzduchem.
„Jelikož není možno zaručit poslušnost mezi lidmi mému režimu,takexistuje jen jedno logické řešení.Vyhlazení celého lidstva.Speciální atomovépumy zabijí každého muže,každou ženu,jež mohou být všichni revolucionářii  každé dítě,protože z  nich mohou revolucionáři vyrůst.Postupně dojdena celý svět.Není možno se bránit a není to ani dovoleno.“. dozněloecho,vznášející se nad celou zemí.
Muži byli tak šokovaní,že si ani nevšimli,že Jules byl osvobozen,natožtoho,že on a mladík zmizeli.
Šli kanálem.Jules toho možná moc o  světě nevěděl,ale o  atomovýchzbraních toho z  dokumentů,jež mu pouštěli,aby se „vžil dorole“ toho věděl dost.
„Proč a kam vůbec jdeme?Nemůžeme se zachránit.“ počalzkuhrat mladík.
„Ne.Asi ne.Ale to neznamená že musíme skončit tady.“ řeklJules.
Šli dlouho,než došli k „pěstovně“ kterou obešli a vešli domuzea.Tam,po dvou dnech bloudění našli vstup do Julesova domova-exponátu.
Pak se jim podařilo dostat se do Julesova domu,kde strávii dalších dvacetosm let.Julesovi dům nepřipadal až tak strašný,když měl společnost.A  jejichsmrt byla bezbolestná,protože když zrovna spali tak se nad muzeem zřítilapadající pyramida velkého mlýnku.Byl konec.