Nokturno.net / tvorba / diskuze

O  Dvou Přátelích

Zrovna jsem seděl ve svém pokoji a spal jsem.Téměř nikdy neusnu vleže.
Pak jsem se napřímil a řekl si,že dnes prostě neusnu.Podíval jsem se z  okna
.
Palmery Ridge?Proč zrovna vybral takovouhle díru?
Podíval jsem se ke stropu a objevil jsem velkou díru,kterou prosvítal měsíc.
Vzpoměl jsem si na Yuli-Mothu,muže,jež došel k  měsíci a jež bude jediný člověk,jež přežije Velkou Komedii,jíž je svět,poklekl jsem a počal jsem se modlit,ale pak jsem si uvědomil,že zde se modlí k  Bohům.Pak jsem si řekl,
že v  takový díře to může každýmu být ukradený a znovu jsem poklekl a odmodlil jsem patnáct žalmů.

Když jsem se domodlil,rozhodl jsem se projít.Vyšel jsem z  odporného,
začuchlého hotelu a prošel jsem se do noci.Na rohu jsem si zapálil cigaretu a tu se mě někdo dotkl.Byl to kněz,měl na sobě kněžský hábit a dlouhý šat,ale jinak moc kněžsky nevypadal.Měl takový odporný,úlisný úsměv.
Jeho knírek se neustále hýbal a jeho oči žhnuly odpornou oranžovou.Řekl:
„Modlíme se k  nepravým Bohům,což?“.
Nechápal jsem,ikdyž jsem věděl,o  co jde.
Pak se kněz otočil a na odchodu řekl jen:
„Je jen jeden Bůh,ikdyž je to někdo jiný,než si většina myslí.Heh.“.
Pak už neřekl nic a zmizel ve tmě.

Ráno byla k  snídani sekaná a staré housky a tak jsem pořádně ani nejedl a sedl si na zápraží.V  měs­tě,jestli se tomu tady tak dá říct,nebylo nic,všichni byli pryč a jediní,kdo tu zůstali,byli staří lidé,kteří byli moc staří a nemocní, aby vůbec unikli z  města.Záměrně říkám unikli,protože v  Palmery nikdo nemohl žít zcela dobrovolně,každý kdo mohl se klidně odstěhoval.
Sledoval jsem starýho muže,jako z  westernu,v  šatech z  doby ještě před občanskou válkou.Najednou zakopl a když se zvedl,začal házet nadávkami směrem k  černému muži,který šel na druhé straně ulice,takže hned bylo poznat,na které straně byla jeho rodina za Války.

O  dvě hodiny později přijel.Můj drahý Vévoda z  Hompernshire,až z  Anglie a to je co říct o  člověku,který odmítal bez zásadního důvodu opustit svůj hrad po tři roky.

Přivítali jsme se a vypili jsme flašku whisky,to tomu anglánovi musím nechat
,toho by nepřechlastal ani rus.

No,důvod,proč jsem musel přijet,mi řekl až večer.Chtěl mi odkázat dům, který tu měl koupený jeho otec a který on v  životě ani neužival,ani neviděl.
Když to řekl,člověk si uvědomil,že přesto,že oba vypadáme skoro totožně,
on je o  dvacet tři let starší.

Ráno jsme sešli na snídani,ale žádná nebyla.Nebyli ani lidé.Nakonec jsme je našli ve velké místnosti,deko­rované řetězy a kříži a kamením.

A  před všemi lidmi,jež seděli na potvorných židlích,bylo pódium,na němž stál právě onen člověk,jež mi mluvil o „jediném bohu“.Byl oděný v  černý plášť,měl na sobě strašné množství řetězů a nejrůznějších podivných znaků a talismanů a gestikuloval stylem,jež mnohonásobně předčil Hitlera.Stačilo se na něj jen dívat a už jste byli úplně utahaný.A  potom mě došlo,že něco říká.A  co:
„…...neb vy jste exrementy zemské!!“ řekl chraplavým hlasem.
A,kupodivu,všichni přítomní odříkali souhlasné „Ámen!“.
„Jste nehodný hnis na tváři všehomíra!!“.
„Ámen!“.
„Jste ne….….…..“.
Ani jsem neměl chuť to poslouchat a tak jsme vyšli spolu s  Hompernshirem (je to ironické,ale neznám jeho křestní) co nejrychleji to šlo.

A  když jsme vyšli,potkali jsme starého,shrbeného muže,jež stál před hostincem o  holi,strašlivě ohnutý a plival směrem k  hostinci,ale většinou neměl dost síly ani na to,by doplivl centimetr před sebe.Nakonec to vzdal a řekl jen:
„Bastard!“.
Zeptal jsem se ho,o  koho jde.
„Coloma!“ zaječel staroch.
„Coloma?“ nechápal jsem.
„Kněz.Už mě to s*re!Už to musím poslouchat sakra dlouho,k***a!“.
„O  čem to mluvíte?“ nechápal jsem opět.
„Tiberius Coloma,ten řvoun!!Dělá tu kněze,už,vod sedmdesátýho prvního.“
.
„Dvacet let,to je hodně.“ řekl jsem.
„Dvě stě dvacet let!!“ zařval muž.
„Vy to budete pamatovat.“ řekl jsem se smíchem.
„Sakra jo,že si pamatuju.Tehdá tu byl jakejsi britskej admirál,kerýho u  nás ubytoval můj brácha a tehdá sem taky přišel Coloma.Bylo to pět tejdnů po tom,co našli Cornelia Van Doohera,kněze,kerej tu byl předtim těch dvacet let,jak ho našli udušenýho jeho vlastním talárem.No a keď sem přijel,hned začal s  tou svojí srálbotinou!!“.
Když konečně skončil,už jsem byl na odchodu.Jak si toho všiml,nechal nás být a začal zase plivat směrem k  budově.

Já a Hompernshire jsme odešli z  hostince a byl jsem to já,kdo navrhl se na to podívat podrobně.Vyřezali jsme do země kruh,obětovali dva holuby a při prvním nočním kráknutí havrana,ztraceného a zatraceného,vyšli jsme na nejbližší kopec a zde vyčkali.Potom jsem vzal lopatu a hrabal tak dlouho, dokuď jsem nevykopal „Rostherův Manuál pro…...“,tentokrát to bylo „otázky okolo Palmery Ridge“.Přesně jak jsme potřebovali.
Uvnitř,kromě stovek podivných věcí,bylo na straně 146  toto:
„Roku 1781  byl proklet Kněz Cornelius Van Dooher,jelikož byl moc dobrý od srdce a tak nemohl být knězem.I  vyslal jeho Bůh na jeho místo svého sluhu,Tiberia Colomu,by se toho postu ujal.A  nastaly hrozné časy krve a bolesti,smrti a rozčarování.A  Bůh seděl na svém trůnu a nevěnoval již pozornost Věčné Válce se Zatracením a pouze sledoval malé místo v  srdci Spojených Států.“.A  potom zde byla jedna poznámka:
„Dejte pozor na domy a lidi!“.
A  poté,co jsem dočetl,zmatený­,jsem,při posledním nočním kráknutí havrana,ztraceného a zatraceného,jsem knihu zahrabal.

I  chtěli jsme odjet toho dne,ale Hompernshire si vzpoměl,že cosi zapoměl v  hostinci.Rychle pro to zaběhl.A  čekal jsem pět minut,deset,dva­cet,třicet…...
a po osmi hodinách jsem ukradl vůz s  koněm a odjel jsem z  Palmery Ridge, nejrychleji,co to šlo.

Svého přítele,jehož jméno jsem dodnes nezjistil,jsem už nikdy neviděl.