Nokturno.net / tvorba / diskuze

Svatá pouť kněží Vyuahaodonských

Hi‚iaa byl Knězem v  městě Vyuahaodonu,nej­zažším městem uvnitř Mala Ahad Sarhai.Bylo to malé město,ale mělo jeden z  nejstarších chrámů na celém Voyachai.A  jelikož služba v  této budově byla prohlášena za posvátnou,nemohl být žádný kněz ustanoven trvale,ale musel každých pět let vykonat pouť,jejíž cíl znal jen on sám,do nitra Pouště.Cesta byla popsána jen v  jediném,starém rukopise.A  každý kněz musel odejít a vyhledat ona místa,protože složil při svém nástupu přísahu k  nebesům,že bude dodržovat každý řádek textu v  knihách uvnitř chrámu.Hi‘iaa byl knězem po dvacet let a přesto onu cestu ani jednou nevykonal,neb si pomáhal způsobem,jež mu kdysi,ve snu,poradil kněz Zijayya proradný.
Vždy v  noci,před svítáním,jež se počítal odevždy jako pravý počátek dne,
odnesl onen manuskript,v  němž se popisoval cíl cesty ven z  hradeb chrámu a ukryl jej na místě,které znal jen on sám.Pak se vydal na cestu,ale jen v  přibližném směru,a poté se potají proplížil k  vesnici Di-Haaw-Djauba,jež ležela nedaleko Vyuahaodonu,ale kam měli jeho obyvatelé již od dob třetího Kněze jejich města,Saodioa­,zakázáno chodit,neb jednou krysa,jež údajně přišla z  Di-Haaw-Djauba,(neb zdejší obyvatelé po celé generace vychovávali krysy k  poslušnosti a k  dopravování menších břemen skrz písek,ale pouze u  nejvyššího okraje,neb níže se nikdo nikdy neodvážil hledat,či pronikat) kousla druhého kněze,moudrého Ijyaws-Hreho a ten na následky otravy krve po pěti dnech zemřel.Saodio,jež byl zvolen na jeho stolec toto město navždy vyobcoval a prohlásil za „Navěky Zatracené“.Ale v  jeho „Spisech o  Zákazech“ se nezmiňovalo,zda se zákaz vztahoval na kněze.A  jelikož byl Hi‚iaa otevřen k  interpretacím starých textů,seděl v  zdejším hostinci každých pět let a dopřával si „D-Whu-Onu“,slavného nápoje,jež se zde podával,ale jež sem přiváželi zdaleka a nejen zde,ale do všech měst,kromě Vyuahaodonu,kvůli nějáké staré křivdě,jejíž pravdu už nikdo nemohl dokázat,a o  níž se Hi‘iaa nedozvěděl nic,ani když prošel veškeré svazky v  chrámových knihovnách.D-Whu-Onu byl nápoj,jež očím obyčejného člověka otevíral obří možnosti a u  kněží a jiných „duševně vyvýšených“ členů lidu otvíral dvěře do plání za hranicemi Mysly,jež jinak navštěvovali jen Nejvyšší Kněží Velkých Chrámů a Katedrál na Severu a o  nich se vypráví velice mnoho.
Těšil se na to celých pět let.A  těsně po tom,co se vrátil z  cesty k  němu do chrámu přišel Ujthi.Byl to mnich,jež už studoval v  nedalekém Yrsthi a vybral si Vyuahaodon,aby zde dokončil svou dráhu ke kněžstvu.A  byl tak dobrý pomocník,že lepšího zde Hi‚iaa nikdy neměl a časem si jej velice oblíbil.
A  tu,čtyři a půl roku poté,co se zde stal mnichem,Ujthi využil staré liturgicko-právní formule a vymohl si,aby směl za každou cenu jít s  Hi‘iiaou na jeho pouť.Ať se Hi‚iaa snažil,jak snažil,nedokázal to mnichovi rozmluvit a navíc ani nemohl odnést text „Huwidainiouou Nououuu“,v  níž se ona cesta popisovala a v  níž si mnich neustále četl právě o  oné cestě.A  tak jej dostal do rukou až dvě hodiny po úsvitu ve dne,kdy se cesta měla konat.A  tak, počtvrté a poprvé,se vydal na pouť,jež vykonávalo již dvanácz kněží před ním.
Cesta do vnitřních okruhů pouště trvala tři dny.Při této cestě si Hi‘iaa potají četl v  oné knize,protože o  detailech cesty nevěděl absolutně nic.
První ráno měl Hi‚iaa jakýsi zvláštní pocit a druhý den se opakoval.Třetí ráno z  jistých,nepos­třehnutelných znaků dokázal zjistit,že v  noci kolem nich zřejmě prochází členové toto Pradávného Pouštního národa Y‘u,jež jako jediný od počátku věcí trvale žije na území Posvátné Pouště Mala Ahad Sarhai a o  níž se člověk dozví jen z  nejstarších legend,neboť žádný živý nespatřil ani obrys tohoto lidu po tisíc pět set let.Nenechávali nikdy žádné stopy a ani nestavěli žádné,ani provizorní,tá­bory,tedy nikoliv z  materiálu,jež by zanechával sebemenší stopy.
Pouť trvala ještě čtyři noci,než došli k  místu,v  jehož okolích nic nebylo,v  místech,kde i  písek ustupoval stranou a odkrytá zem,jež jinde nespatřily lidské oči po nesčetné věky,zem zčernalá staletími přímého slunce se otvírala a z  ní vystupovala jakási kamená brána.Nevedla nikam.Symboly na ní připomínali dávná zobrazení Pětinásobného­,uctívaného stejnojmenným kultem,jež již v  První Éře vymítily příčetní.
První branou,ač po tom nijak netoužil,prošel Hi‚iaa,následován idealistickým mnichem.
Nejprve nastalo světlo.Pak horko.Pak obojí,neustále se proplétajíc a křížíc, nikdy se ovšem nespojujíc.A  pak poušť.Ale mnohem horší.
Nekonečné lány písku černé barvy,jež se rozkládaly na všechny směry.V  tomto by se nelišila od Mala Ahad Sarhai,ale měla jinou vlastnost.Hořela.
Každé zrnko písku plápolalo čistým ohněm naprosto bez kouře.Hi‘iaa nevycházel z  údivu a potí si všiml,že hoří i  písek,na němž stojí.Kupodivu nepálil,jen hořel.Když se otočil a hledal mnicha,nenalezl nic,než hromádku prachu a zbytek nějáké kosti,jež se pomalu,ale jistě přetvářela v  prvně jmenované.Cesta byla skutečně jen pro kněze.
Hi‚iaa by se nejraději otočil a vrátil se,ale věděl,že když jednou pouť započal
,musel ji dokončit.
Otočil se a vyšel směrem určeným v „Huwidainiouou Nououuu“.Šel velice dlouho,připadalo mu,že několik dní,ale přesto necítil ani únavu,ani hlad.
Po době,kterou by nedokázal popsat,potkal karavanu.Vypadala jako ze dřeva a nebyl v  ní nikdo,kromě starého muže,Kočíroval koně,jež byl zetlelou mršinou a neměl nic,co by se dalo nazvat tváří,jen hrubý obrys,jež se skvěl na fialové kůži.Vlasy byly sněhově bílé a nevypadal,že by si někoho všímal.Hi‘iaa potlačil strach,jež se již ostatně počínal vytrácet a nakoukl do jeho vozu.V  něm spatřil celý náklad hlav,lidských i  zvířecích i  takových,jaké nikdo nikdy neuzřel.Hi‚iaa z  legend věděl,že tyto hlavy jsou jedním z  majetků národa Y‘u,s  nímž údajně obchodují,„ovšem ne s  žádným živým“.Stařec,jež vůz kočíroval(sta­řec,neboť se mu na dně hlavy skvěl bílý vous),patřil jistě u  Y‚u  ke kupcům.
Hi‘iaa šel vedle vozu ještě den nebo rok a pak se stočil a jel cestou,jež nevedla podle „Huwidainiouou Nououuu“ absolutně nikam.Ale Hi‚iaa znal z  jistých snů mezery starých textů hlavně v  případě míst,jež „nevedou nikam“.
Šel dál,zcela beze slov a po nějákém čase (pokuď se zde o  něm dalo vůbec mluvit) si všiml,že tu celou dobu od starcova odchodu neměl ani jednu myšlenku.To ho z  nějákého podivného důvodu vůbec neznepokojovalo.
Nakonec došel na konečné místo,jež onen manuskript zmiňoval a jež nazýval „Zahrada Desíti Tisíc Slov“.Ale nic,co by mohl číst ho mohlo připravit na to,co uviděl.
Šlo o  obří labyrint,jež se ale neskládal ani z  křoví,ani z  kamení,ale z  čehosi červeného,co se pohybovalo a o  čem se nakonec rozhodl,že se nejspíš jedná o  maso.A  na každém bloku byly ústa.A  každá psta mluvila.Když se zaposlouchal,slyšel strašlivě odpudivé,i  božsky lahodné dialekty a nářečí, staré i  nové i  vůbec nezrozené jazyky,jazyky,ty,na něž veškerenstvo již dávno zapomělo i  ty,které se teprve objeví.
Otevřel knihu,jelikož už byl naprosto bezradný a zde měl napsáno stručně:
„Vyberte si stélu a zaposlouchejte se.Příjemný poslech.“.
Toto byl smysl oné strašlivé cesty.Ale když už tu byl,posadil se a něco si vyslechl od stély,jež měl po ruce.Pak se postavil a vydal se na zpáteční cestu.
Jistě se dlouho nestalo,že by někdo z  pohledu zdánlivě nekonečných vln Mala Ahad Sarhai měl radost a natož takovou,jakou měl Hi‘iaa.
Vrátil se do chrámu a již nikdy se na pouť nevydal a postaral se o  to,aby nemusel.Knihu nechal ležet v  písku té druhé,bezejmenné pouště.
Žil mnoho let a zemřel po padesátiletém sezení na slunci,ve věku více než osmdesáti let.A  tam,na smrtelné posteli,když byl smířen se sebou i  se světem,si vzpoměl co tehdá slyšel z  oné stély.A  pochopil.Tu bolest,jež mu toto vědění způsobilo na konci jeho dnů měl vepsanou ve tváři již v  den svého zrodu.Já si toho tehdy všiml.Ale co jsem mohl dělat?