Nokturno.net / tvorba / diskuze

Modlitba k  Zapomenutému Bohu

Jsou modlitby,které může vyplnit libovolný Bůh.Třeba žádost o  většíúrodu, nebo víc deště.Tyto modlitby proplouvají světem jako kapky vodyv  oceánu,nepřeberně a masově.

Ale jsou takové modlitby,které nemůže splnit žádný z  Bohů,jež kdybyly na zemi,či jinde ve Vesmíru.Pak existuje jen jeden Bůh,ten,na kterého seZapomělo.

….….….….….….…­.….….….…..
Muž v  budce byl dost umluvený,ale jen do té doby,než se ho zeptal nasměr.
To se hned začal vymlouvat a zamlouvat a vyhlížet neexistující příchozílodě.
Nakonec přece jen naznačil směr a odešel zpět na stanoviště.
Brzy jsme již naložili potřebné zásoby na loď a nechali jsme tupustou,šedou zemi daleko za sebou.

Na lodi jsme byli tři,John,Erasmus a já.Zatímco John a já jsme se potkaliv  Jersey před tím,než jsme se na tuto cestu vydali,Erasma jsem potkali ažpoté.
Odkud přišel,nikdo z  nás nevěděl a ani o  tom nechtěl mluvit.Mělale přání, stejné,jako mi dva.

Před deseti lety se mi stalo něco,co zde nebudu reprodukovat,je­likožby to vyvolalo staré rány,které se už dávno zahojily.Jde o  to,že ten momentbyl to nejlepší,co se mi kdy stalo a co se mi mělo stát.
Snažil jsem se si zapamatovat každý detail,ale vzpomínky bledly a bledly ajá se jednou probudil a zjistil,že si nepamatuji z  toho co se stalo víc nežslova,holá slova.

Nevěděl jsem,co mám udělat,ať jsem se modlil ke komu jsem chtěl,
vzpomínky byly dávno pryč.Věděl jsem už dávno,že lidé jsou nepodstatní aže celá jejich doba je jen zábleskem v  nekonečném,ví­řivém chaosu,ježje Čas a že jsou asi tak jedineční jako poslední kámen na mořském dnu,
uprostřed starých úmrtí a bezbřehé beznaděje nikdy nekončícího přílivu,
že cokoliv co lidé stvoří bude brzy navždy ztraceno a že za jeden svět užsi na to ani na lidstvo ani nevzpomene.
A  přesto,proti vší této nekonečné logice pohoří a masivů,jež jsou tímjediným ze světa,co má nějáké trvání,byl překvapen,že vzpomínka,zvláštětaková,může tak vyblednout za okamžik,jež trvá lidský život.
Byl zoufalý,ano,zoufalý a ztroskotaný,jako loď,moc velká,aby se vešla dopřístavu a moc stará na to,aby přeplula jinam,jako loď,která byla takobrovská,že si nikdo ani nepovšiml jejího archaického stáří.
Již ani nechodil domů a ani pořádně nejedl.Jen ležel na zemi,opřeno  dveře kostela.Jednou se nad ním farář slitoval,nemo­houcího aneschopného vstát jej nacpal do svého auta a odjel.Jeli dlouho,přejeli státníhranici,ale mě to bylo jedno.Nebo bych měl říct jemu,protože to jsem tehdy jižnebyl já,již a ještě.Za oknem se míhaly značky měst,nekonečné řady a zástupyznaček.
Povšiml jsem si,že jsme přejeli do Sepersfieldu a nakonec,podle zvukupraskajícího železa,i  East Side River.Neměl jsem ponětí,co zde děláme,anico by zde mělo být.
Pak následovalo nejasné osvětlení,v  němž se nedalo nic rozeznat.Až ponotné chvíli jsem za oknem uzřel vysoký,bronzový sloup který oznamoval příjezddo města,o  němž jsem nikdy předtím,ani potom neslyšel.
Farář mě vytáhl z  auta.Tak tak jsem se belhal,až jsme došli docírkevní stavby.V  ní nebyl nikdo,jen tma.Můj farář se nervózněš rozhlížel apo chvíli počal řvát,poněkuď ustrašeně:
„Colomo!“.
Nic.Až po notné chvíli se někdo vynořil z  temnoty.Vystoupil mladý mužs  blond vlasem.Bylo vidět,že toto můj farář nečekal.Ale nakonec se daldohromady a řekl jen:
„Vypadáte dobře.“.
„Vy ne.“ řekl chladně,jaksi slizce muž,označený jakoColoma.„Co chcete?“.
Mlj farář ukázal na mě.Coloma se přiblížil ke mě.Podíval se mi do očí apak vítězoslavně a s  podivnou ironií:
„Ale,tak tohle jsem už dlouho neviděl.“.
To už jsem se trochu probudil.Hleděl jsem na mladého muže,jež byl podlevšeho taky něco jako kněz.Pak jsem se podíval kolem.Šlo o  temný kostel,plný lavic.Cítil jsem v  duchu,že mě sleduje pár očí.Neviděl jsem je,aletušil jsem je a to bylo možná horší,než něco přesně znát.

Coloma se kolem mě dlouho procházel,nakonec se otočil na faráře,ukázal kedveřím a řekl:
„Ven.“.
Zůstali jsme tam sami dva.Horší ale bylo,že Coloma vůbec nic neříkal,jense na mě se zvláštním,kře­čovitým úsměvem díval.Nakonec vzal ze židlebibly, vytrhl z  ní několik stránek a počal psát.Psal dlouho apečlivě.Výsledek mi pak podal.Chtěl jsem automaticky poděkovat,ale on řekl sezvednutým prstem:
„Neděkujte.Věř­te,že nemáte za co.“.
Pak mě vyhodil.Nasedl jsem sám zpět do farářova auta a rozjeli jsme sedomu.Ikdyž jsem celou zpáteční cestu dával pozor,nedokázal bych ani ihnedpoté,i  přes svou celkem dobrou paměť,ani naznačit,odkud jsme přesnějeli.A  ani po tom nijak netoužím.

Na papíry jsem se nepodíval až když jsme se vrátili.Bylo tam popsáno něcov  tomto smyslu:
Veškeří bohové všeho lidstva vládnou jen v  okamžiku,kdy jsou uctívánia na momenty,které byly a jsou staré nemají ani oni nárok.To,co je (ikdyž se totakto říci nedá,protože je jen to co bylo a co bude) už dávno zapomělo na to,cobylo.A  tak je jen jediný Bůh,který může navrátit to,co bylo,Bůh,na kteréhobyly zapoměly.

Nevěděl jsem,co si s  tím počít,bloudil jsem od satanistické církvespojených států,po Mexické šamany v  okolíTenochtitlánu­,šamany,o  jejichž existenci nemají ponětí ani úřady anilidé jejich vlastní země,s  výjmkou několika mála vyvolených,jimž předávajísvé znalosti,jež jim přinesl Manco Capac(jistí lidé ovšem tvrdí,že se je sámdozvěděl od své sestry a ženy,
Mama Oclly),aby lidé nikdy nezapoměli věci,jež se nikdy neměli dozvědět.
Až jsem v  Nigeru potkal Johna.Žil s  místním kmenem po desetlet,ale pocházel,stejně jako já,z  New Jersey.Od místního šamana se dozvěděljisté staré příběhy,jež si předával šaman po šamanovi od dob StaréŘíše.A  mezi nimi byl i  příběh o  Zeleném Dvoru.

Je jisté místo,kam se nikdo nikdy nevydal.Místo,na něž všichni zapoměli.
Oltář Zapomenutého Boha.Ale cesta k  němu je dlouhá,člověk musí projítkolem Malelnaborgu.Toto jsme ovšem nevěděli,dozvěděli jsme se to až když jsme sepočali plavit na Šedém Moři.Tam jsme potkali malý vor na němž se tiše modlilErasmus.Nejprve na nás nechtěl ani pohlédnout.Pal ale
zjistil,kam máme namířeno.Zdělil jsem mu že chceme proplout kolem VěčnéHvězdárny a přes průplav Enni.
A  řekl nám o  našem bláznovství.A  nejen kvůli tomu,co by násčekalo,kdyby jsme pohlédli na zdi Hvězdárny,či kdo by nás přivítal v  Enni.
On se dozvěděl o  Malenlaborgu z  jistých starých knih a řeklnám,co by se s  námi stalo,kdyby jsme byly tak hloupý a do něj vstoupili.

Tak jsme zde.Pluli jsme po odporných vodách Šedého moře.Kromě naší lodijsme uzřeli jen několik plavidel z  papíru jež mířily do Věčně TrvajícíhoCísařství (jak nám zdělil Erasmus).Najednou jsme narazili do lodi,která sezjevila odnikud.Na její přídi byl název lodi,na které plula jistá expedice,ježse beze stop ztratila v  Polárních zemích.Kapitán,kte­rý byl už několikdesetiletí mrtvý nás nazval něčím,co zde nebudu jmenovat,protože neumímenavigovat.Nechali jsme ho plout ke své záhubě,hluchého a slepého k  tomu,kde vlastně je.

Na moři jsme jednou v  noci zahlédli v  dáli město.Již námdocházeli zásoby a chystali jsme se,že je zde doplníme,ale Erasmus se detailněpodíval na obrysy,pak zatřepal hlavou v  negaci a řekl jen„Césares“.
Příštího rána tam město už nebylo.

Museli jsme dlouho hladovět,než jsme dorazili ke Quiviře.Vlastně jsme aninevystoupili na pobřeží.Naproti nám vyšel staroch v  roztrhaných šatech adal nám co potřebujeme.Ne­věděli jsme jak mohl vědět,proč jsme připluli,aleErasmus (teď už mi tím svým věčným věděním začínal lézt na nervy) řekl:
„Do Quiviry nikdo nejezdí.Jen zoufalci si zde naberou zbytky aodplouvají.“
Určitě nás zahlédli na obzoru.Rozhodně lepší přivítání,než by jsme měliov  Cibole.„.
Toho večera jsem se ho zeptal,jaký moment přesně by chtěl,aby byl znovu.
On se na mě podíval a řekl:“Konec Světa.„.Tehdy,ve světlesvíček,které rozestavěl po lodi,aby si mohl číst v  jakýchsi rozpadanýchlistech,jež dříve mohli být knihou,jsem si všiml vypáleného cejchu,jež měl nakrku.Stálo tam:
“ASS".
Otřásl jsem se,protože jsem o  této zkratce slyšel nepříjemnávyprávění od Tenochtitlánských patriarchů a starších členů Islandskéhoparlamentu.
Příběhy o  useknutých rukách a dlouhých modliteb k  Apokalypse.
Od toho dne jsem s  Erasmem moc nemluvil.To mu zřejmě vyhovovalo,protože vždycky byl malomluvný.
Jednou nám jeho malomluvnost i  zachránila život,když nás potkal nalodi potažené kůží starý muž s  červenýma očima.Měl čelo tak zvrásněné,že sena něm mnohdy zjevovali hned několik obličejů najednou.A  na­víc,kdyžse člověk podíval dost pozorně,všiml si jakéhosi třasu,jako kdyby se oko zevšech sil chtělo otevřít,ale muž tomu tak nechtěl.Chtěl se na něco zeptat.
Ze všech z  nás si vybral Erasma.Ptal se ho,ale Erasmus jejignoroval.A  muž se pořád ptal a jeho hlas byl tak strhující,že jsem užchtěl odpovědět za něj, stačilo,kdyby se na mě muž otočil.Ale ten setrvávaltváří obrácen k  Erasmovi z  jakési nadlidské tvrdohlavosti.
A  tak tam vystával a ptal se pořád dokola,ale Erasmus si ho nevšímal.
A  tak muž nakonec odplul.Jak vjel do zvlněných vod měl jsem skoropocit, že kůže na jeho lodi vydává nejasné zvuky.Lidské.
Po dlouhé době jsme před sebou uzřeli polorozbořenou věž a brzy jsmeuzřeli obří chrám,jež jistě býval vrcholem své éry,ale nyní byl rozbitý,jak tojen šlo.A  za ním bylo chrámů ještě mnohem víc a každý byl více obrovský avíce rozbořený,než všechny předešlé.Neměli jsme v  plánu zde vystoupit,protože nám jednou Erasmus zdělil,co se prý skrývá v  nikdy nekončícíchdírách.Když jsme ostrov (neb to byl ostrov,jen velký jako kontinent) obeplouvali,slyšeli jsme každou noc zvuky,jež nebyli ani tiché ani hlasité a přesto bylinesnesitelné,jako zvuk starých šílenců z  Yyhannu,jež potají v  nociukousávají spícím lidem prsty.
Za ostrovem,za chrámem větším než třicet katedrál a jež byl tak rozbitý aprázdný,že vypadal jako vystavěné prázdno,byly dveře podobně těm doMalenlaborgu,tedy alespoň podle Erasma.
Dveře to byli obrovské,ale čím více jsme se přibližovali,tím víc sezměnšovaly.Nakonec byly tak malé,že by se do nich nevešel ani dvě osoby.
První do nich vstoupil Erasmus.Nyní mohu říct jen to,co jsem uzřel:
Obří palác skládající se z  tisíců a tisíců ploch nejčistčíhosmaragdu.
Na trůnu z  jediného kusu tohoto nerostu seděl mužv  zeleném,s  až zářivě zelenými rty a očima.Byl naprosto klidný,nic jejnemohlo vyrušit.Viděl jsem také,jak se Erasmus počal modlit.Něco se ve měvzedmulo a zavřel jsem dveře,neboť jsem věděl,že další konec by svět užnepřežil.
A  tak se stalo,že jsem Erasma navždy uvěznil v  Zeleném Dvoře,kdejej sice může Zapomenutý Bůh slyšet,ale nemůže nic učinit a udělal jsemz  něj věčného hosta Zeleného Krále,jež je,jak jsem se dozvěděl o  mnoholet později,když jsem už měl dávno zemřít,zástupcem Zapomenutého Boha a ježnikdy nemůže opustit svůj dvůr,neb on je Osamělost.A  totéž nemůže ani nikdokdo by kdy vstoupil.
S  touto myšlenkou,smířen s  tím,že onen moment se už nikdynestane, štasten a ukonejšen,umírám.