Nokturno.net / tvorba / diskuze

Kostel se sedmi rezervacemi

Jsou mnohé kostely a chrámy-jedny jsou malé,skromné,s  im­provizovanou výzdobou a jen jednou nebo dvěma ozdobama,jež mají vůbec nějakou hodnotu.
A  pak obří,monumentální katedrály s  přeplácanými­,obřími freskami v  nadlidské a nadživotní velikosti,někdy vkusné,jindy naopak.
Slouží zde mírní faráři i  fanatičtí biskupové,osvícenci i  dogmatici.
Ale je jeden kostel,který je jiný.
Je to místo,kde hodiny nejsou hodinami a kde den není dnem.Kde jsou věci
,jež by žádný kostel na zemi nikdy nepřijal za své.
Toto místo je Kostel Snů.
Nalézá se v  okamžiku poslední vteřiny dne,kdy není již den,ale je už noc a přece ještě nebyl prvý pochován.
Nijak se do něj nevstupuje,ostatně i  přes množství věcí uvnitř je jedno,co nemá:vchod.Kaž­dý,kdo sem zavítá se zde prostě vyskytne.Není příchodu, protože není odchodu a naopak.
Někdy jsou zde dlaždice,jindy ne.Ale když jsou,tak vždy něco zobrazují:
Když se na ně člověk,jež leží na zemi dívá detailně,uzří nepřeberné množství ornamentů,jež vystupují z  kamene neurčité barvy,křivého a špatně vytvarovaného.Ikdyž tento ornament zobrazuje jednu věc,jsou v  ní jasně vidět mnohé další,z  nichž se skládá.A  v nich další.A  další.Každá dlaždice má jiný ornament a každý ornament má jedinečné,nena­podobené a nenapodobitelné pod-ornamenty a ty své stejně unikátní pod-pod ornamenty….….…et­cetera….….….…­.….etcetera….…­.…. .
Dlaždice kryjí celou podlahu (když zde jsou) a nejvíce člověka přitahují a vábí ty,jež se nalézají pod lavicemi,či sochami a jež nikdy nespatříme,
jakkoliv by jsme se snažili.
Když se člověk postaví,vzbudivše se ze všeobjímajícího údivu vůči své současné situaci,zjistí,že ornamenty jednotlivých dlaždic se spojují a nakonec si uvědomíme,že tvoří,že musí tvořit jednotný,celistvý obraz,jež nám bude navždy unikat.A  teprve teď na nás opravdu dolehne jeho nedosažitelnost.
Jsou zde většinou lavice.Někdy jsou železné,někdy kamenné,někdy z  vodíku a někdy z  vody.Nikdy na nich nikdo nesedí.
Někdy jsou jich stovky,někdy jen jedna.A  přesto vždy tvoří geometrické řady a seskupení.Člověka brzy cosi přinutí mezi nimi projít,jakýsi neslyšný pach a nepocititelný zvuk.Vede vás dál,až k  oltáři (uvědomujete si to,ač nevíte kde jste,ani proč ani jak,tak vždy víte,že jste veden k  oltáři a že to ani jinak být nemůže).
Oltář je jediné,co je vždy stejné-jde o  vysoké seskupení tisíců miniaturních věží zmenčených paláců a katedrál,jež jsou spolu v  křivých úhlech,jež daleko přesahují čtyřista,pět set i  tisíc stupňů.
V  každé z  věži je nespočet oken a lze jimi zahlédnout vzdálené odlesky událostí,jež se nikdy nestaly.
Oltář sám je tak obrovský,že zabírá plochu tisíce katedrál a přesto je vtěstnán do této sice velké,ale rozhodně konečné kaple.Jeho vrchol se ztrácí u  neviděné stěny,která je právě proto tolik reálná,že ji nikdo nikdy nespatřil.
U  oltáře je sedm putlů-červený,modrý­,zelený,žlutý­,šedý,černý a bílý.Na každém je vyryto jméno a vypadalo to,jako by to byly zvláštní rezervace pro nejváženější ze všech hostů.A  ti se dostavují jen výjmečně.
V  celé faře není jediný farář.I  kdyby jste jej hledali celá staletí,stejně by jste nikoho nenalezli,ikdyž cítíte jeho žhnoucí oči na vašem krku.Sleduje vás a vy s  tím nic nenaděláte.
Mnohokráte zde lidé bloudí a neví co učinit.Jiní se modlí.Nebo se pokoušejí,ale když vidí oltář,ihned jim dojde trivialita jejich konání a přestanou,snažíc se udržet dekór před neznámým katechetou.
Někteří ale pochopí a pohlédnou směrem nahoru.A  zde spatří sochy.
Vždy je jich mnoho.Někdy jsou to lidé a někdy ne.Ale jedno jsou vždy:
pravda.Jsou přesné zpodobnění toho,čím pozorovatel kdy byl a kdy bude.
Bez příkrasy.Na nich jsou provedeny všechny úchylky a znetvoření,jež kdy byly vlastní jejich duši.Sta a sta rukou,chlopně a měchýře vně těla,hnidy,
hnis a místa,kde se páteře kříží a spojují.A  vždy,po pochopení bezbřehé odpudivosti toho všeho přijde poznání že to jsme my.A  s hlubokým, duširvoucím křikem se lidé (a jiní) budí z  Kostela,(neb nikdo nesní sen o  Kostele,ale Kostel sám),s  vidinou vlastní opovrženíhodnos­ti,ale jen málo z  nich si dokáže tuto myšlenku,větší než oni sami,uchovat.
A  pro ty případy jsou v  kostele zvláštní místa,kde sedí jejich rezervanti (jež již dopředu ví a proto se vždy včas dostaví) a sledují to,co se stane s  člověkem,když nezapomene.