Nokturno.net / tvorba / diskuze

The Carthouche of Serket

Nikdy jsem osobně neznal obyvatele domu na ulici St. Andrew,na severozápadě Palmery Ridge,kde jsem byl nucen bydlet i  já.Proč?

V  celém městě nebyl jediný doktor a tak jsem si bláhově myslel,že si budu moct celkem slušně vydělat a koupit si dům v  Sepersfieldu.Ale tady lidi nevěří medicíně, raději se léčí zaručenými způsoby,přejatých od předků či od původních obyvatel,jednoho málo známého a dnes již téměř vymřelého kmene Cerw,jež nepocházel z  Ameriky,ale žil zde nesčetné věky a jeho členy bylo dodnes vidět,jak občas procházejí porostem a tráví v  něm celé hodiny za zpěvu podivných hymnů v  místech,kde podle nich leželo předkolumbovské město Sasce,z  nějž udájně pocházela kamená stéla,na níž byla zapsána,jak pomohl odhalit člen kmene,jež pro jeho šílená slova uzavřeli do „neproniknutel­ných“ zdí sanatoria v  Sepersfieldu, Óda na „Císaře Y'ackeie Isema“.Při čtení tohoto jména se starého muže zmocnil nezvladatelný záchvat,jež znemožnil jakékoliv další otázky.Jelikož jsem měl na případu osobní zájem,vedl jsem o  něm s  ředitelem Sepersfieldského sanatoria konverzaci,jež trvala až do toho neštastného rána,kdy ošetřovatel, z  čisté nutnosti nahlédl dovnitř a místo „šílence“ zhrouceného sám do sebe,
nalezl místnost prázdnou.Muž,který zde ještě v  noci byl, prostě zmizel,
zanechajíc za sebou řetězy, jimiž byl pro vlastní dobro spoután a krvavý otisk vlastní dlaně na vnitřní straně,jež byl na druhé straně nekolikametrové zdi opětován jiným otiskem, naprosto vymikající se schopnostem jakéhokoliv popisu.

Mimo tyto aktivity jsem neměl za první rok jediného pacienta.V  druhém roce ke mě přišel nově se přistěhovší muž,jež měl rýmu a jež nevěřil v  zvrácené praktiky starých a skoroslepých léčitelů,z  nichž se mnohým,jež zde nepřišli na svět,zvedal žaludek a to nejednou.Dal jsem mu nějáké prášky a za tři dny jsem se účastnil jeho pohřbu.Zřejmě to nebyla rýma.
V  smutečním průvodu byl i  muž,jehož jsem nikdy předtím neviděl a o  němž jsem se od nějákého starého muže až nepříčetně zabaleného do sta a sta dek a pokrývek,jež vypadal jako větší bezdomovec,než ti,jež jsem znal,
dozvěděl,že žije hned vedle mě,na menším kopci několik desítek metrů od mých dveří.Ten člověk mě ihned upoutal.Dlouhé čelo,vysoké nadočnicové oblouky,malé množství zubů s  množstvím mezer,jež ale nepůsobili nijak vulgárně,a k  tomu podivně křehká muskulatura,to vše z  něj dělalo velmi zvláštní zjev,který člověku zůstane před očima ještě dlouho poté,co navždy zmizí ze světa.

Často jsem na něj přes den klepal,ale uvnitř domu se nepohlo vůbec nic.

Jedno srpnové odpoledne,byli to dva týdny po pohřbu,když se v  ordinaci klasicky nikdo nevyskytoval,odešel jsem,rozhodnut si vstup vynutit za každou cenu.
Ať jsem klepal,jak jsem bušil,nezaslechl jsem z  domu nic než ozvěnu vlastní netrpělivosti.Nutno přiznat,že jsem to trochu přehnal-ve dveřích se pojednou skvěla celkem slušná díra.A  jelikož jsem si čirou náhodou vybíjel frustraci zrovna v  okolí kliky,mohl jsem si zcela volně otevřít.
Málem jsem padl,když jsem ucítil ten smrad.Všechno tu doslova dýchalo zatuchlinou,kterou by člověk spíše čekal na místě zvaném lidem bez smyslu pro pravdivost slov, Sam Hill,než v  domě žijícího,dýcha­jícího člověka.
Na zdech vysely obrazy,jež nebyly zrovna příjemné na pohled.Když jsem se k  jednomu z  nich přiblížil,zjistil jsem toto:za prvé,to,co jsem považoval za uměleckou abstrakci,byla ve skutečnosti krajina,jež se naprosto odlišovala od čehokoliv co jsem kdy viděl a co by nedokázal vyobrazit ani Pickman,ať jako člověk,nebo….….…
Druhá věc,jež mě nezaskočila o  nic méně bylo,že celý obraz se jaksi….…
rozkládal a hnil.Zápach,který se z  něj při bližším zkoumání linul byl sice nelidský,ale byl přece mnohem milosrdnější než ten,jež dlel v  celé místnosti a já jsem se dokonce přistihl,jak cíleně vdechuji výpary hnijícího umění,
abych se vyhnul nutnosti dopřát si vzduch okolní.
Na konci zdi,lemované tímto závadným uměním se nacházel otvor ve zdi,
kde měli být dveře.Za ním byla naprosto prázdná místnost s  okny pevně zabušenými.Byl zde jen stůl a na něm jakýsi zápisník,starý už na pohled, málem se orpzadající pod rukama.Většinu tvořily stránky zaplněné zvláštním druhem písma,skládajícího se pouze z  rovných čar na sebe kolmých,přpomí­nající spíš diagram schodiště,než výrazový prostředek.
Ke konci bylo ale písmo nahrazeno latinskými znaky a jeho obsah zněl přibližně takto:

„Slunce tehdy nevyšlo nad krajinou Yahudou,dvaadvacet tisíc mil na sever od krajiny Yulima,sedmdesát lidských mílí od Mala Ahad Sarhai,a mnoho mil a jen pouhý krok od Carcossy,nalézajíc se na světě,jež mnozí nazývali v  dobách,kdy ještě dýchal Proradný Kněz Polemon,zrádce Bohů,“Innor-Yathogh„-“Země bez paměti" (jež ona ztratila dobrovolně,neb nikdo,kdo může,nedomítne zapomenout na Bledou Masku) a jež nyní po mnohá milénia zove se Voyachai,jeden ze Světů Zázraku.
Nad všemi třemi sty třemi městy té krajiny se skvěla tma,podobna plameni,jež sežehne Devět Světů,když nastane Ragnarök.

Ve věži paláce Yonni-Kajuhulově se chytala jedna vražda a jedna smrt.V  temnotě zhaslých svící se snažil utéct ten,jehož tento palác býval a jež si to ještě nestačil ani uvědomit.Ale byly i  jiné věci,které si neuvědomil,že pán Yakhamadatu nepotřebuje důvodů,aby své zaslíbené vystavil pohledu svých očí,tisíckráte slepých.Když se tak stalo,že jeho kosti leželi před Druhým Serketem,jež jsem přišel s  pověření Fahadova,aby byl jemu nápomocen, jemu v  svém zrození Yakhamadatu zde a Yakhamamadu na nedalekém Orlughu,kde rovněž byl někdo,kdo se znelíbil Caesarovi pouště,odešel Serket,když byl vykonal obřad.Mezi stem potomků zdaleka ne-mrtvého vybral jednoho a jeho učinil tím samým,jako býval jeho otec.A  když se na čele mladého muže objevil cejch Serketovi kartuše,věděli všichni,že bude věrný,neb zahlédl osud.
Ale on sám byl zprovozen,když se nalézal jindě než měl a tak,když přišel Serket k  synovi jeho a označil jej svou kartuší,všichni věděli,že zradí,neb on osud nezahlédl.

A  tak se stalo,že jedné noci rod ten opustil tu krajinu a dokázal,co téměř nikdo předem,když byl prošel Salorem a byli dorazili na tu ze Zemí,jež byla špatně.Zde jsme byli se usadili a původ náš nesmí nikdo znát,neb i  zde jest Yakhamadatu,onen Fahad.

Immi-Yosha,Třicátý jež nese kartuš."

Poté,co jsem odložil ten nesmyslný manuskript,jsem místnost opustil,
spalován nemístnou zvědavostí.
Zpět v  pusté předsíni,na druhé straně byla jen zeď.
Když jsem prohledával prázdné zdi toho patra,nešlo mi to na rozum.Vždyť dům měl přece pokoje v  druhém patře.A  jestli zde byli pokoje,musel tu být způsob,jak se k  nim dostat.
Až po půlhodinovém hledání,když už jsem to chtěl zabalit a odebrat se k  iluzorním pacientům,jsem narazil na kus provazu,trčícího ze zdi.Zatáhl jsem za něj a sesunul tak zpráchnivělé schodiště,vedoucí nahoru do ničím nerušené tmy.

Když jsem vyšel nahoru,první,co jsem v  naprosté tmě pocítil,byla vůně dávno vyhaslých svící.Poslepu jsem jednu našel,vytáhl sirky a zapálil.
Místnost kolem byla velká,ale zároveň přeplněná všeljakým harampádím bez nejmenší užitečnosti,navíc takových tvarů,s  nimiž jsem si nedokázal spojit ani neproveditelné­.Zavolal jsem,ani nevím co.A  ani nevím proč mě překvapilo,že se mi nedostalo odpovědi.Procházel jsem jednotlivými pokoji,
nesčetněkrát málem zavalen,zůstávaje v  svém volání stále sám a sám.
Poté,co jsem strávil blouděním naprosto stejnými zákoutími pokoje,jež se zdál,že nemá konce,několika­násobnou věčnost,jsem došel k  posteli.
Pod zašedlými pokrývkami byla jasně rozeznatelná postava.Počal jsem pokrývky opatrně zvedat,bych muže,jehož jsem přišel poznat,nevzbu­dil.
….….….….…­.….….….….….….…­.….….….….….…

Muž v  dekách,jež se mnou mluvil na pohřbu.Nikdo jiný.Jen on.
On,jemuž nebyla vidět tvář.

Ta postel….….….ta krvavá hromada….….….a obraz vypálený na rozsekané lebce.Bylo nemožné nepoznat Kartuš Krále Škorpióna.Onen bezdomovec mu jistě ukázal cestu.Ukáže někdy i  mým směrem?
Každý bezdomovec teď nutí mé srdce zpomalit.Ale každý má tvář a oči,jež se v  ní skví,ale stejně,nikdy není důvod si myslet,že ten,jež žebrá za dalším rohem je mít bude.