Nokturno.net / tvorba / diskuze

„Jasně, že dojdu.“ Řekla s  nepochopitelnou radostí v  hlase. Oblékla si první, co jí přišlo pod ruku a vydala se do blízkého obchodu. Byl nádherný den, sluníčko svítilo a rozjasňovalo jinak potemnělá místa. Plna zvláštního štěstí se rozhlížela po obchodě a hledala potraviny, pro něž přišla. Oči klouzaly z  jednoho produktu na druhý až najednou; srdce se jí na maličký okamžik zastavilo. Byl tam. Co tady dělá, vždyť má byt na druhé straně města. Stála tam a ta prapodivná radost z  ní už dávno vyprchala. Oči se jí rozšířily, rty plny očekávání pootevřely a ona doufala, aby si jí všiml. Nevšiml. Naprosto lhostejně procházel okolo regálů dál a dál. Její nohy se jakoby samy rozhodly popojít blíž. Kupoval víno a slané tyčinky. Náhle se jejich pohledy setkaly. Podíval se na ni překvapeně, ale smutně zároveň. Nebyla schopna slova. „Tak co Dádo, jak to s  tebou vypadá??“ Otočila se a spatřila vysokou spoře oblečenou brunetu. On se na ni otočil a s  předstíraným úsměvem řekl: „Ještě moment zlato!“ „No ale pospěš si, za chvíli začíná můj oblíbený seriál“ a zamrkala dlouhými řasami. Jane se ironicky pousmála nad tou komedií a zašla za roh. Tam se opřela o  stěnu a snažila se uklidnit. Náhle se vynořil On. Blížil se k  ní. Už zase nemohla nic říct a on se pořád stejně smutně usmíval. Blížil se a potom se jejich rty setkaly. Jen na malinký okamžik. „Promiň“ usmál se opět stejně posmutněle. Jane řekla: „Nic se nestalo.“ Otočila se a odešla k  pokladně. Těsně před tím, než otevřela dveře a vyšla ven, se otočila. Uviděla ho, jak se na ni pořád stejně smutně dívá. Pak už jenom šáhla po klice a vyšla ven. Bylo krásně a jí se po tváři kutálely horké slzy.…