Nokturno.net / tvorba / diskuze

Na kopci v hloubi lesa stálo osamocené dítě. Pozorovalo krajinu, ptáky, motýli. Sledovalo, jak rozkvétají květiny. Náhle před ním jeden přenádherný motýl usedl, zatřepotal křídly, a pak se přestal hýbat. Byl mrtvý. Dítko ho vzalo do dlaní a divilo se, proč nelétá. Spí? Je unavený? Položilo ho zpět na trávu a rozběhlo se po lese, šťastné, jak jen dítě může být.
Na kopci v hloubi lesa stála zamilovaná dívka. Vnímala kolem sebe život, vůni květin, pohyb stromů, ptáků, zvířat. Viděla i překrásného motýla, který se pomalu snesl k zemi, a pak se přestal hýbat. Sklonila se k němu, byl mrtvý. Vzala ho do dlaní, ale necítila lítost. Byla šťastná, tak, jak jen zamilovaní mohou být. Opatrně ho položila zpět do trávy, naposledy na něj pohlédla, a pak odběhla pryč za svým milým.
Na kopci v hloubi lesa stála víla. Krásná, mladá víla. Příroda kolem ní žila, ale ona to necítila. Po chvíli se k zemi snesl motýl, nebyl nádherný, byl již starý, vyčerpaný a smutný. Umíral a víla s ním. Oba měli v srdci stesk a prázdnotu. Oba byli osamělí v tom nekonečně plném světě. Nikdo o nich nevěděl a oni jen seděli a čekali. Pak si všimli jeden druhého, víla motýla a motýl víly. Víla se usmála a motýl také, už nebyli sami. Vzala ho do dlaní. Motýl se přestal hýbat. Položila ho zpět do trávy a ulehla vedle něj.
Na kopci v hloubi lesa leží motýl a víla. Jsou mrtví, spí? To nikdo netuší.