Nokturno.net / tvorba / diskuze

The City of the Asteroid

„Přišli ti,jež žijí navždy,
v  ledu,v  zimě uzavřeni
v  pouti,jež je povždy stejná,
daleká a nezměrná,
a čekají,až světlo té či onné hvězdy,
pouta jejich rozbourá,
když na svobodu budou vypuštěni.“

Arikythophores z  Kyrymy


Jsem človek a nalézám se na Zemi.Jak prosté a samozřejmé se to jevímiliardám lidí,ale mě to nahání nezměrný,s  ničím nesrovnatelný strach.

Nikdy jsem nebyl přílišným zastáncem dalekých letů do vesmíru-jelikož jsemvěděl,jak může dlouhé odloučení zapůsobit na psychiku člověka.A  přesto,žekomory pro stázis nabízeli další alternativu,mnohem pozitivnější, takpředstava,že člověk ulehne a vzbudí se třeba i  o několik let starší,nenío  moc lákavější.Přes­to,když mi bylo nabídnuto místo v  druhé misyk  marsu, přijal jsem,možná proto,že mi nedávno předtím zemřel otec a já sepotřeboval nějak „zabavit“,jak­koliv extrémně to v  tomtokontextu vyznívá.
Příprava expedice nebyla nijak významně odlišná od všech jiných a tak jiani nezmíním.
Na cestu byli kromě mě vybráni ještě dva zkušenější kosmonauti,kteří mojipřítomnost brali jako nutné příkoří a dávali mi to patřičně najevo.Start bylnaplánován na 3. a díky obecní pozornosti jsme již 8. skutečně vystartovali.
Na oběžné dráze jsme zapli automatické řízení a všichni jsme ulehli dostáze.
Měli jsme tak setrvat dva roky.Nestalo se tak.Důvod byl prozaický.Jižněkolikrát se v  předešlých letech stalo,že kolem satelitů na měsíční oběžnédráze protetěl nevídanou rychlostí meteor obřích rozměrů,jež málem zničily téměřnevyčíslitelně drahé aparáty-přitom meteory nikdo předtím ze zěměnezpozoroval.A  tak se počali do satelitů vkládat zvláštní sensory,jež byjim umožnily ze své pozice meteor zpozorovat a zapnout speciální pohon,jež bysatelitu umožnil „uskočit“ dost daleko,aby se tak tak vyhlpřípadné srážce.
Původ tohoto fenoménu se dodnes nepodařil vydedukovat,pouze se má za to,ženěkde daleko zřejmě explodovala menší hvězda,jež počala chrlit zbytky svýchrozmetaných oběžnic.To je sice hezké ,ale opomíjí se to,že všechny,bez výjmkymířili směrem od Země,mrtvé,po staletí opuštěné a neobyvatelné.Ježto se meteoryněkolikrát výrazně přiblížily i  k několika lodím,mířícím k  Gnyodu(umělému kontinentu přímo nad povrchem země, jejíž šedivý a nezdravý povrch aotrávená moře mu dávala bezmála zoufalý pohled (proto se na něj nestěhovali novýobyvatelé už desítky let)) počali se speciální senzory montovat i  na palubuvesmírných plavidel.
Nikdo z  nás nepovažoval za podstatné signál znát,stejně jako nikdonepočítal s  tím,že ho uslyší.Bohužel,z  mo­notónního,ničímnerušeného spánku nás vyrvalo právě ono táhlé a ostré drnčení ,nikdynepolevující,
nikdy neustávající.Pos­tupně jsme všichni povstali a počalivyhledávat překážku,jež před námi vyvstala.Objekt se pohyboval směremz  dalekého kosmu,pomalu a klidně,narozdíl od těch,kvůli kterým byl nouzovýsystém zkonstruován.Po nějákém čase jsme počali chápat,že to,co se k  námtak vlekle sune je nesmírně obrovské.Předběžné měření ukázalo,že jdeo  asteroid o  průměru alespoň dva kilometry.Jelikož měření rovněžukázala, že by se na povrchu mohli skrývat jisté kovy a tak jedenz  posádky,muž,jež pomáhal loď naprogramovat,na­vrhl,že přeprogramujestartovní protokoly (lodě se začaly programovat tak jednoduše,aby je mohl plněovládat i  člen posádky bez větší inteligence-jež se,při velikosti lidsképopulace na měsíci, objevily skoro na každé misi) a nechá nás přistát napovrchu.To nám umožní posbírat vzorky a potom to „otočit“-takbychom mohli nasbírat nějáké vzorky,udělat pár fotek oblohy a odletět zpátky-nežby se na to přišlo, tak bych už stejně byli v  důchodu a nikdo z  vládse nebude chtít přiznat k  tomu,že to,co se tak pracně bude začleňovat doobecných teorií bude špatně a tak ani potom nic neudělají.
Ačkoli mi bylo jedno,jestli čas trávím v  kabině,nebo pod poklopem naměsíci,souhlasil jsem,možná ohromen tím,že se se mnou o  tom vůbecbavili.Nakonec mi i  navrhli,abych šel já,něco sesbíral a pak,po hodině,dvoubych se vrátil.Modul se dal operovat jen omezeně a tak navrhli,že mezitímudělají snímky povrchu,jež by mohli podstrčit a pak se vrátí přímo nademne,abych mohl modul nasměrovat přesně nazpět.Chtěl jsem se k  modeluvypravit dřív,ale řekli mi,že se ještě musí cosi poopravit a že já bych jim jenpřekážel a tak jsem čekal na chodbě,zatímco pracovali na palubě modulu.
Vystartoval jsem s  poměrně velkou rychlostí a měl jsem co dělat,abychmodul při přistání nepoškodil o  žádnou z  množství skal-ale nakonec seto podařilo.Vystoupil jsem v „obleku“, do šedavé krajiny,ježmi,bohužel až moc nápadně připomínala „domov“.Přestože zde nebylžádný druh dýchatelného ovzduší ,přesto se ale po planinách vznášel nebývalesilný, ostrý vítr,který mě nekolikrát téměř odvanul z  povrchu.
Abych se trochu rozptýlil,poslal jsem zprávu na loď a počal jsem sbíratvzorky prachu.Když jsem tak pracoval nějákou čtvrthodinu,na­jednou mi něcoblýsklo do očí.Někde na okraji horizontu se lesklo něco,co připomínalo ledzářivě modré barvy-nešlo ovšem o  jednu barvu,ale o  desítkyodstínů,neustále se měnících v  nepravidelné­,světy zastíněné zářislunce.Téměř jsem nepostřehl,jak jsem vstal a vydal se tím směrem.
Procházel jsem skrz hluboký kaňon,plný prachu tak hustého,že když jsem doněj omylem zapadl,trvalo mi dobrou čtvrthodinu,než jsem dostal nohu zpátky napovrch.Bohužel jsem přitom zvýřil prach,takže jsem chvíli bezcílně bloudil.Kdyžjsem nakonec stanul tam,kde jsem tušil počátek oné ledové masy-a oslepljsem.Stál jsem na prahu něčeho,co by se dalo přinejleším připodobnitk  plástvy-nadmíru vysoké,rozlehlé skoro-krychle s  mnoha spirálovitěstočenými výběžky,z  nichž se nekěteré protahovali a svazovali s  těmize sousedních „krychlí“,jež pak nakonec vytvořili něco,co senakonec spojovalo i  s výstupky u  země a tvořilo jakýsi oválnýtunel,jež vedl až někam do nedohledna,kde se ztrácel ve formě jediného bodu.Všebylo z  ledu,jež na slunci strašlivě svítil,ale jen co jsem vstoupil vně„tunelu“, , stěny ztratily veškerou zář a v  jejich nitru bybyla skoro tma,kdyby záře nepronikala malými trhlinami mezi jednotlivými„částmi“ (jedna část se rovnala „tunelu“v  okolí jedné „krychle“).Jak jsem řekl,každá skoro-krychlebyly sice vysoké,ale nijak závratně,tak,že nepřesahovaly ani tři metry.Když jsemse snažil kus odloupnout,ale když jsem se stěny zcela lehce dotknul zvláštnímdruhem kladívka pro sběr hornin,začalo se ozývat nepříjemné syšení,jež muselobýt nesmírně hlasité,když jsem je slyšel i  skrz „oblek“.
Jakmile jsem pohlédl přímo na kladívko,zkameněl jsem-jelikož povrchkladívka se počal pomalu,ale jistě roztékat,jako tavené olovo.Pustil jsem jej aono s  ještě hlasitějším syčením zapadlo do-teď jsem si teprve všiml-jistéhodruhu prachu,podobného trochu našemu sněhu,jež ale člověk téměř nevnímal.Jehopůvod jsem neznal,až do té doby,než jsem se důkladněji podíval na ledovou stěnuu  trhliny,kde se z  ledové masy téměř nepozorovatelně odtával,nejspíšezáří světla ,osvětlující stěnu právě odrazem z  jí samé.Prach tedy musel mítmnohem nižší teplotu,než samý led,z  něhož tál!
Jak jsem takto přemítal,pohlédl jsem na bezděčně zpět na kladívko,jež sev  prachu mezitím přetvořilo do tvaru trojitého ,obhroubléhotrojúhelníku-neměl jsem odvahu se ho dotknout ani nohavicí„obleku“,jelikož jsem se bál jednak jejího roztavení a mé následnéspáleniny nohy,tak následné smrti, způsobené okolní,téměř mezihvězdnouteplotou.Vzal jsem proto další kus výbavy,železné kleště,jež mi zde,jak jsemnyní už věděl,byli nanic a strčil jsem jimi do masy.Ihned mi rukou projelozvláštní mravenčení,jež nebylo ani teplé,ani horké a přesto bylo obojí a ježjsem cítil i  přes několikacenti­metrové rukavice a jež se postupně,alejaksi neznatelně,tak stupňovalo,že jsem najednou zjistil,že to již tak bolí,žeto snad nebudu moci ,bez zešílení,úpřečkat a pustil jsem kleště.Ty se odbývalého kladívka odrazily a přistály několik metrů od něj.Když jsem zjistil,žekleště jsou naprosto neporušené,vy­dedukoval jsem ,že onen„teplo-chlad“ (což je termín, jež se nejblíže přiblížil tomu ,cojsem tehdy skutečně pocítil) už musí polevovat a tedy že i  ten neznámýelement musí mít nějákou dobu trvání.Ještě nějakou chvíli jsem sečkal a potéjsem pokus s  kleštěmi zopakoval-tentokrát jsem „mravenčení“pociťoval jen slabě a při třetím pokusu už jsem ho necítil vůbec.Přesto trvaloještě notnou chvíli,než jsem se odvážil toho „tvaru“dotknout.Zbytečně-zřejmě byl nyní tak chladný,jak mohl být kus železav  téměř mezihvězdně chladném prostoru,a tak teplý,jak něco,co se nikdyne-„tavilo“.Po nějáké chvíli jsem to konečně i  zvedl.Chvílijsem tvar různě přehazoval z  ruky do ruky a přitom jsem se ohlížel pookolí.
Zrovna jsem chtěl popojít,když tu mě napadlo,že světlo,odražené odzdejšího „ledu“ by mohl mít nepříjemné účinky,podobné předešlézkušenosti a tak jsem opět vzal kleště a přidržel jsem je vnitru stěny světla.
Zprvu se nic nedělo,jenom se mi zdálo,že se kleště mírně třepotají.
Připisoval jsem to zprvu optickému fenoménu,ale jen co jsem sev  tomto tvrzení ujistil,počaly sebou kleště tak „házet“,že mivypadli z  rukou.Na zemi se pak porůznu vlnily a kroutily do pitoreskníchtvarů,ale vždy se vrátily zpět do původního tvaru,než zase„pokračovaly“ v  třasu.Jak jsem tam tak stál a pozoroval,tu sepode mnou zatřásla celá zem,což bylo důvodem toho,
že jsem najednou vpadl přímo do světla.Kupodivu jsem se vůbec necítilšpatně a když jsem pohlédl dolů,uviděl jsem kleště,nehybné a naprostopevné.Zvedl jsem je a dotkl se „země“(prachového povrchu),jež jsemkupodivu v  tu dobu vůbec neviděl a ucítil jsem zvláštní vibraci,ježpostupně pronikala každou buňkou v  mém těle,ovšem bez bolesti ,čijakéhokoliv jiného pocitu-prostě to bylo,jako bych sledoval,jak na nebivycházejí hvězdy-tak vzdálený a mě se netýkající „pocit“ (jestlise absence pocitů dá vůbec nazvat pocitem) to byl.Když jsem se ohlédl,neviděljsem ani skorokrychle,ani „tunel“,ani prašnou krajinu,jímž jsemsem došel-nebylo to ale,jako bych zavřel oči-tehdy člověk vidí alespoň tmu.Byloto spíše,jako když člověk spí,či,lépe řečeno,ztratí vědomí a nic se mu nezdá-jájsem ale o  sobě věděl, naprosto přesně-ale ono všeobsahující nic bylo takpřesvědčivé, že i  já začal pochybovat.Zřejmě jsem nevědomky udělal krok,protože v  momentě jsem stál vně světla,obklopem ze všech stran modrýmledem-a byl to přechod tak nečekaný a „trhaný“,že jsem dobrých pětminut sice viděl,ale jakoby to,co jsem viděl,vůbec nebylo.Jakmile jsem se trochusebral a pojal alespoň mírné pochopení předešlé situace,ihned jsem od stěnysvětla odskočil,jako člověk,jež právě zjistil,že muž,kterému potřásává rukou, mámor.Věděl jsem,že dál nebudu moct jít,projít znovu onou nicotností by bylo čiréšílenství.Ohlédl jsem se směrem k  východu-a tehdy jsem zjistil,že jsem dáluž šel.Tam,kde byl předtím východ do prašného kaňonu byla jen stěnasvětla,stejně jako přede mnou.
Vedle mě se nacházeli dvě skorokrychle,každá v  jedné z„řad“.Zjištění,že budu muset oním světlem projít znovu mě málempovalilo.Nemohl jsem nabrat dech a opřel jsem se oběma rukama„země“ (prachového povrchu). Když jsem tak posedával a pozorovalsvoje ruce,všiml jsem si,že průhledná část „kapuce“ mého„obleku“ je zasviněná prachem.Setřel jsem ho rukou ,
jež jsem předtím měl opřenou v  prachu a výsledek byl tedy nevalný-ažpo několikerém pokusu jsem mohl skutečně vidět.Jakmile se mi to ale podařilo,napadala na povrch nová vrstva.Pohlédl jsem nahoru a zjistil jsem,že z  leduu  trhlin od-„tával“ „prach“ v  stálevětších kvantitách,až počal výřit v  celém tom malém prostoru.Pomalu jsempřed ním počal couvat a málem jsem se dotkl stěny skorokrychle-naštěstí jsem sito včas uvědomil a otočil jsem se. A  právě v  tu chvíli jsem uviděl,žeto,co jsem pokládal za bizarní seskupení prasklin v  nitru„krychle“,má okraje a tvary a brzy jsem počal rozeznávatšedivou,bizarně tvarovanou postavu tvora,jež se přesně podobal tvorům , jejichžkamenné reprodukce se nalezli několik kilometrů pod povrchem na Zzemi několiklet předtím,než se počala vylidňovat.(Několik z  nich se dosud nacházív  centrálním archivu v  Mare Nubium).Tenkrát vyvolali skandál a lidéskládali ódy na jejich odpornost-ovšem takto,zpříma,tváří v „tvář“jsem si jí nebyl až tak jistý,ikdyž v  prvním okamžiku jsem ji rozeznaltéměř okamžitě.Jak jsem se tak díval,zapoměl jsem na to,co jsem právě prožil az  přemítání mě vyrušilo až praskání,vysoko nad hlavou.Trhlina,jež byla čímdál větší,se odlupovala kus po kuse,až nakonec světlo dopadalo přimo na jednuz  krychlí,jež je opět odrážela naproti,směrem ke druhé.
Praskání ale ani poté nepřestávalo,zvláš­tě to,jež se pojednou počaloozývat z  vedlejší „části“.
Tehdy také odtamtud počalo pronikat nejvíce prachu.Jak jej bylo čím dálvíce,zahlédl jsem skrze světlo,jak se tvor,stejný jako ten v  ledu předemnou, vyprošťuje z  ledového krunýře a počíná se rozhlížet po okolí.Praskáníale pokračovalo ,i  v neviděné dálce.A  rovněž vedle mě.Otočil jsem se auviděl jsem,jak obě skorokrychle v  mém bezprostředním okolí se rovněžpočínají rozpadat.Hlavním impulsem k  útěku bylo,když jeden z  těchtvoru vsunul část těla obdobný hlavě do mé „části“ a proneslněco,což vlastně nebyl zvuk,ale jen zachvění v  nervem-nešlo anio  to,co pronesl,ale čím.
Vběhl jsem do světla a i  přes nutkání absolutní beznaděje,jež ono nicvitru světla na mě vyvíjelo jsem pokračoval dál a vyběhl jsem až do kaňonu,kdyžuž se i  první dvě skorokrychle téměř naprosto rozpadly a„tunel“ sám se počal nekontrolovatelně roztékat.
Běžel jsem nejrychleji,jak mi prach a nízká gravitace povolily.Za celoudobu, co jsem takto utíkal jsem se ani jednou neohlédl.Když jsem však běželkolem seskupení skal,jež mi vůbec nic neříkalo,otočil jsem se a jednoznačně jsempoznal okolí místa,kde jsem s  modulem přistál….…...a zjistiljsem,proč se země předtím tak zatřásla.To,co mí kolegové upravovali na paluběmodelu mi mělo pomoci opravdu výborně-neboť to modul rozmetalo tak dokonale,žejsem si jeho vzdálených trosek ani nevšiml.K  tomu,když jsem sev  jakémsi návalu nic nechápajícího zoufalství (neb jsem to pořád ještěnechápal) podíval nahoru a uzřel jsem jak naše loď odlétá směrem k  Měsíci.
Posadil jsem se,zcela neschopen myšlenky,a sledoval jsem,jakz  dáli,z  tajícího tunelu vystupuje několik z  oněch šedivýchbytostí,z  nichž jeden se plazil s  mým roztaveným kladivemv  chapadlovitých výstupků ,podobných tlejícímu svalstvu na končetináchmrtvoli.Najednou jsem byl děsně unavený, lehl jsem si do prachu a čekal jsem.

Upřímně doufám,že to,co jsem zažil pak,si nikdy,až do konce svých dnůnebudu schopen vybavit.Po době,jež se mi zdala být pouhým momentem mě vzbudilkřik nějákého orla.Prve jsem předpokládal,že jsem v  na zastřešených územíZemě II,tedy Měsíce,ale pak mi na mysli vytanulo to,co se zřejmě staloo  moment předtím a ikdyž jsem si myslel,že bych něco takového měl považovatza sen,ale nepovažoval jsem.A  tak jsem otevřel oči.
Ležel jsem na zemi porostlé blátivým rostlinstvem,jež při doteku žíhalo akdybych neměl na sobě „oblek“,jak jsem záhy poznal,jistě by bolelose i  nadechnout,pro­tože něco takového nemůže vypouštět cokolivdýchatelného
.Krajina mi byla absolutně nepovědomá a to,co se vznášelo na nebi mě takynedokázalo přivodit žádnou rekognici.Až když jsem z  povrchu nebeskéoběžnice spatřil vzlétnout objekt,jež jsem rozeznal,jako dopravní loď naGnyod,jež startovala z  Mare Nectaris každou středu v  osm nula sedm.
Díval jsem se tedy na měsíc.Ale odkud?Jelkož loď mířila úplně jinam,
rozhodně ne na Gnyodu,tam stejně skoro žádnou vegetaci nemají.Muselo totedy být odjinud.Ale….…­.odkud?
….….….…­.…ZeZemě.Prastaré­,ztracené,mrtvé Země.
Věděl jsem,že jsem mrtvý,jelikož na Zem nikdy nikdo nelétal a ani by semnikdo neletěl,protože o  Zemi se počali vykládat strašné báchorky.
Pohlédl jsem na ruku a zpozoroval jsem,jak se modravě šedý prach mění vevodu,jež ovšem neklesla k  zemi,ale pomalu,v  tvaru věčně se vlnícíchbublin stoupala k  žlutému nebi,až zmizela docela.A  pochopil jsem.Onimě sem vrátily.Poznali,že jsem člověk a že mě jiní lidé nechali zemřít a tak měsem nějak „vrátily“,když jejich steroid prolétl kolem země.Zřejměse jim to moje bývalé kladivo dost zalíbilo,když se mi za jeho„darování“ takto odvděčili.
Mysleli to jistě dobře,ale za dobu od jejich posledního překročení tétohranice Země prošla celými svými dějinami a stala se už dávno mrtvou-to oni alenevěděli,v  tom svém věčném kroužení ani nemohli a jistě si mysleli, jak semi odvděčily a já jim to nemohl nijak zazlívat (koneckonců,využili svéhokrátkého života,než zase vlivem věčného chladu zamrznou,aby mi pomohli a toho sičlověk prostě vážit musí) a radši jsem pozoroval,
jak vzdálený,v  tomto systému neznámý,ale mé zcela důvěrný zářivý bodv  dáli mizí směrem k  venuši a jak světlo pomalu pohasíná postupnýmtáním všeho ledu a jeho podivnou přeměnou v  nereflektivní prach.Pak jsem užjen ohlédl k  měsíci,k  němuž měli během několika měsíců dorazit míkolegové, jež budou vyprávět nějáký tragický přiběh o  mé smrti anehodě,otočil jsem se zpět k  volné krajině a nakonec jsem vykročil porozpráskané cestě směrem k  horám z  černého kamené,jakobyvystavěným,nad jejichž vrcholky
,jako z  dlouhých komínů,tiše stoupal kouř.