Nokturno.net / tvorba / diskuze

Kořist a lovec
Měsíc se prodral skrz mraky, aby naposledy shlédl město, než je pokryjí tisíce sněhových vloček bílým závojem. Jedna za druhou padaly na prázdné ulice, kde zůstalo posledních pár nešťastníků a opozdilců, kteří nedorazili domů včas a okusili tak sílu zimy na vlastní kůži. Ledový vítr se přitom proháněl městem, sbíral odpadky, aby je pohodil o  pár ulic dál, a útočil na každého, jenž se mu připletl do cesty.
Pouliční lampy se marně pokoušely porazit noc, která už ovládla celé město. Na jedné z  těchto lamp stál muž v  černém plášti, díky kterému splýval s  temnotou noci. Na něco nebo někoho čekal a vítr si během jeho čekání pohrával s  pláštěm, občas se mu opřel i  do zad, ve snaze jej shodit na zem, avšak neuspěl.
Jedna minuta za druhou ubíhaly a muž se ani nepohnul. Jen pára, stoupající mu od úst, prozrazovala, že žije. Jak běžel čas, desítky sněhových vloček se postupně nabalovaly na jeho plášť, až mu nakonec vytvořily vrstvu bílého oděvu, jehož krásu zničilo náhlé otočení hlavy tajemného muže, aby mohl svůj zrak zaostřit na přicházející osobu, kterou byl skoro dvacetiletý mladík ve sportovním oblečení, třesoucí se neustále zimou.
Kráčel nevědomky po chodníku vrstvou mokrého sněhu, jež mu promáčela tenisky, když vtom se před něho snesl jako stín muž ze své lampy na vzdálenost menší jak deset kroků.
„Kdo jste?“ zeptal se mladík, drkotaje přitom zuby.
Zpod kápě mu zazněla stručná odpověď: „Jsem vykonavatel tvého trestu.“
„Jakého trestu? Co jsem spáchal?“ kladl mladík nechápavě jednu otázku za druhou.
„Porušil jsi pravidla mezi světy a teď je čas za to zaplatit,“ odpověděl podruhé tajemný muž a rukou už na svých zádech pátral po rukojeti meče, který se toužil dostat z  jílce ven, ale ještě než se tak stalo, mladík vytušil nebezpečí a začal utíkat pryč. Běžel, co mu síly stačily, poháněn strachem z  tajemného muže, cestou, kudy přišel, a když se najednou podél zdi objevila úzká ulička, okamžitě do ní vběhl.
Po chvíli se udýchaný zastavil u  jedné z  popelnic, kde zprudka vydechoval a sbíral nové síly. Zarudlé tváře pokryté potem vypovídaly o  velké vyčerpanosti. Díval se přitom cestou, odkud přiběhl, zda se tajemný muž nevydal po jeho stopách ve sněhu. Nikoho ale nezahlédl, a tak s  úlevou vydechl.
Hned po vydechnutí, pár kroků od něho, zazněl zpod kápě hlas: „Nemá smysl utíkat. Neunikneš!“
Mladík instinktivně popadl víko z  popelnice vedle sebe a mrštil ho směrem, odkud zaslechl hlas, ale jediné, co ve tmě uslyšel, byl zvuk čepele, která prosekla víko popelnice stejně snadno jako chladný zimní vzduch.
Než dvě půlky víka stačily dopadnout na zem, nalezl mladík mezi odpadky dlouhou železnou tyč, se kterou se připravil bojovat o  svůj život. Když ale jeho oči přivykly noční temnotě, všiml si, že je sám. Jedinou věcí, která po tajemném muži zbyla, bylo pouze rozseknuté víko, které už skoro celé stačil skrýt padající sníh.
Po chvíli hledání svého pronásledovatele se mladík vydal podél zdi dál s  připravenou železnou tyčí, již pevně svíral zmrzlýma rukama. Jak kráčel uličkou, cítil na sobě pohled neznámého muže z  každé strany, dokud se nedostal k  rozcestí, ze kterého vedly tři cesty.
Mohl si vybrat, zda se vydá vlevo nebo rovně. Pravou cestu blokoval vysoký plot. Díval se chvíli doleva, pak zase před sebe a přemýšlel, kudy se vydat.
Z  přemýšlení jej vytrhl až zvuk meče, jehož špička přejížděla po zdi, kterou osvítila sprška jisker. Mladík se ohlédl za zvukem a uviděl svého pronásledovatele stojícího za plotem. V  pravé ruce držel meč, od něhož odrážel pár měsíčních paprsků přímo do mladíkovi tváře.
Díky plotu mladík získal trochu sebevědomí a provokativně se podíval na tajemného muže s  jasným poselstvím v  očích: „Co uděláš teď?“ hned na to se neznámý odrazil od země, čtyři metry vysoko, rozpažil ruce a jako pták se začal snášet k  zemi. Během svého letu zanechal za sebou plot.
Mladík již při pohledu, jak se neznámý vznáší ve vzduchu, ztratil ve tváři barvu a okamžitě utíkal pryč, tak dlouho, dokud nevběhl na basketbalové hřiště, které bylo ze všech stran oplocené a odkud nevedla žádná cesta, kromě vchodu, kterým přišel, ale tam už stál jeho pronásledovatel a zabodával do něho, jako dýka ostrý, pohled.
Byl v  pasti a sotva se držel na nohou. Jen strach, hrůza a nebezpečí z  neznámého muže mu dodávaly sílu. Chvilku na něho hleděl, potom upustil železnou tyč, padl na kolena a rozbrečel se jako malé dítě: „Prosím. Nechte mě na pokoji. Nic jsem vám přece neudělal…“ žadonil mladík během pláče.
„Dost!“ přerušil ho rázný hlas. „Vím, co jsi zač, a nenaletím na tvé ubohé triky!“
Po těchto slovech přestal brečet. Postavil se zpříma a veškerá jeho únava se strachem zmizela: „Možná víš, co jsem zač. Ale víš taky, co všechno dovedu?“ řekl mladík hrubým hlasem. Potom se kolem něho objevil oblak tmavého kouře, který ho celého pohltil. Kouř se zvětšoval a formoval do nové podoby, během níž bylo ve vzduchu cítit ohromné množství magie, která tajemnému muži svírala hrdlo.
Všechno trvalo jen krátce, ale přesto to bylo hrůzné a děsivé jako nekončící noční můra.
Když bylo po všem, stanula před tajemným mužem bytost, která v  sobě neměla ani kousek člověka. Měřila něco přes tři metry, tělo samý sval, pokryté různě velkými výrůstky a ostny. Prsty zakončovaly dlouhé drápy a ze zad se tyčila blanitá křídla o  rozpětí čtyř metrů, hodně podobná netopýřím. Pokožka měla temně rudou barvu a místo očí byly dvě temné skvrny vtahující veškeré světlo do své temnoty.
„Co teď uděláš? Měl jsi šanci odejít, dokud ještě byl čas,“ promluvil netvor hlasem, který mrazil v  zádech.
Tajemný muž se ani nepohnul. Proměna mladíka v  něm nevyvolala žádné překvapení a jen pevněji sevřel rukojeť meče: „Vím, co jsi zač, Démone! Ale měl bys vědět, kdo jsem já,“ odpovědí mu bylo zavrčení, po kterém se na něho netvor vrhnul.
Útočil rukama, ze kterých trčely drápy, a muž v  plášti bleskově uhýbal a pomalu ustupoval. Jakmile dostal příležitost po jednom z  útoků ruky, seknul mečem před sebou, aby stvůru od sebe odehnal.
Stáli tam proti sobě na vzdálenost dvou metrů. Jeden s  mečem a druhý s  mohutnýma rukama, jež by dokázaly rozdrtit kámen na prach. Dívali se na sebe a vzájemná nenávist z  nich doslova vyzařovala. Jejich jedinou touhou bylo prolít krev toho druhého.
Měsíc vylezl zpod mraků a jeho paprsky osvětlily bojiště, pak to začalo. Démon vyrazil s  další salvou úderů svých nebezpečných končetin. Tajemný muž se chvíli krčil a uskakoval, dokud netvor nepoužil jedno ze svých křídel, kterým jej nabral a odhodil několik metrů daleko, kde zůstal muž bezvládně ležet.
Démon na nic nečekal a vyskočil do vzduchu. Měl jediný cíl, jedinou myšlenku, zbarvit beton hřiště krví svého protivníka.Ten však nesdílel jeho myšlenky a včas se odkutálel z  místa dopadu, po kterém se nohy stvůry probořily skrz beton a uvízly v  zemi.
Tajemný muž okamžitě využil příležitost. Vyskočil na nohy a přesunul se za záda netvora, který si snažil vyprostit nohy, s  napřaženým mečem, kterým protnul vzduch a jedno démonovo křídlo.
Okolí vyplnil nelidský řev, při kterém démon zběsile útočil na všechny strany okolo sebe.
Muž v  plášti se po úspěšném zásahu skryl do bezpečí tmy, kde začal plánovat další útok.
Odseknuté křídlo se chvíli na sněhu cukalo, dokud nevzplanulo a neshořelo na prach, který vítr okamžitě roznesl po městě. Z  rány na zádech teď démonovi vytékala černá, lepkavá, smradlavá krev, která bestii ještě víc rozlítila. Rozhlížel se okolo sebe a doufal, že najde protivníka, aby na něm vybil svůj vztek a ukojil touhu po krvi.
Jak se netvor rozhlížel, zahájil tajemný muž další útok ze své pozice na střeše domu, odkud už chvíli raněného démona pozoroval. Rozeběhl se a skočil. Jako vystřelený šíp, jen místo hrotu meč, letěl střemhlav přímo na svého protivníka.
Ten ale o  něm věděl a než muž stačil svůj meč vbodnout do jeho těla, jej ve vzduchu popadl a mrštil s  ním na lavičky u  zdi, do kterých narazil hlavou a ztratil na chvíli vědomí.
Démon kráčel k  bezvládnému tělu svého soupeře se svým nelidským úsměvem, který mrazil v  zádech. Když k  němu dorazil, odkopl meč stranou a chvíli se kochal pohledem na svou kořist.
Neznámý se pokusil vstát, avšak mohutná ruka jej zasáhl do boku a odmrštila dalších několik metrů daleko, kde už zůstal zády ležet na zemi.
Bylo vidět, že tajemný muž je zcela vyčerpaný a pouze se z  posledních sil drží při vědomí. Když mu pak krk sevřela obrovská ruka a začala jej pomalu škrtit, snažil se klást ještě odpor, ale proti démonově síle byl bez šance. Ten k  němu sklonil hlavu a ústy, plnými jako břitva ostrých tesáků, řekl: „Tak co, ty ubohý červe. Kdo bude čí kořist?“
Muž pátral po něčem, čím by mohl svou smrt odvrátit a spatřil svůj meč, ležící kousek od něho. Ze všech sil k  němu napínal ruku a cítil, jak ztrácí kyslík spolu s  životem.
Byl to závod s  časem, který naštěstí vyhrál a prsty dosáhl na rukojeť meče, který si přitáhnul kousek blíž, až nakonec pevně sevřel jeho rukojeť.
Když si netvor všiml snahy jeho oběti, bylo už pozdě. Záhadný muž mu ze zbytků sil vrazil meč do břicha a on ze sebe vydal poslední řev. Pokusil se zvednou pravou ruku, aby protivníkovi rozmáčkl hlavu, ale ten jen otočil čepelí v  jeho břiše a bolest démona celého paralyzovala.
Záhadný muž se s  obtížemi postavil na nohy. Vedle sebe měl klečícího démona, kterému vytékala odpudivá krev z  břicha a úst. Stoupl si za jeho záda a pronesl: „Přišel jsem tě potrestat za porušení pravidel," napřáhl svůj meč. „Trestem je smrt,“ a setnul mu hlavu, která se kutálela po hřišti a mísila páchnoucí krev s  bílým sněhem.
Když bylo jasné, že je démon již mrtev, neznámý muž pozvedl nad jeho tělo meč a pronesl: „Tvá síla je teď má,“ potom se netvorovo tělo začalo rozpadat a měnit v  kouř čiré magické energie, kterou všechnu do sebe vstřebal meč. Démonova krev se vypařila a jediné, co zůstalo, byl odpudivý puch ve vzduchu.
Najednou se nočními ulicemi začal nést zvuk policejních sirén. Blížil se k  místu boje. Tajemný muž se pouze usmál, vytáhl zpod pláště zářící talisman a pronesl několik neznámých slov, kterými před sebou vyvolal portál, jehož modravé světlo osvětlilo celé hřiště. Než do něho vstoupil, řekl s  úlevou poslední slova: „Zde má práce skončila.“