Nokturno.net / tvorba / diskuze

Mezi svými
Tmu v  jeskyni rozehnala až modravá záře od právě stvořeného portálu, z  něhož vyšel muž v  plášti. Potom portál stejně snadno zmizel, jako se před chvílí objevil.
Muž stál uprostřed temné jeskyně a jakmile vykročil, vzplály desítky pochodní jasným světlem a odhalily okázalé nástěnné malby s  tajemnými runami, jejichž magická síla dopadala na každého příchozího.
Malby zobrazovaly mnoho magických tvorů, vojáků s  automatickými nebo laserovými zbraněmi, proti kterým vždy stál jeden nebo dva válečníci, již byli oděni v  plášti a v  rukou třímali pulzující zbraně.
Tajemný muž na sebe chvíli nechal působit okázalou výzdobu jeskyně a pak se vydal jedinou chodbou, kterou osvětlovaly hořící pochodně, pryč. Kráčel hrdě, plný triumfu z  vítězství nad démonem a když vyšel z  tunelu, na jeho plášť dopadaly jasné sluneční paprsky, které pomalu ničily veškeré důkazy, že se ještě před okamžikem ocital v  nepříjemném zimním prostředí. Zastavil se a nechal umělé slunce vysušit svůj plášť.
I  když věděl, že se ocitl na místě, kde skoro nic není skutečné, přesto neodolal a zhluboka se nadechl, aby si s  úlevou pro sebe řekl: „Konečně jsem zase doma.“
„Vše v  pořádku?“ vyrušil neznámého hlas válečníka v  lesklé zbroji, který zde spolu s  dalšími třemi společníky stál na stráži.
„Ano, všechno je v  pořádku,“ ujistil ho tajemný muž a vydal se po dlážděné cestě dolů do údolí.
Jak scházel cestou, vedoucí po úbočí skal, které dokola obklopovaly údolí, cítil, jak každým krokem modřiny na jeho těle mizí. Díval se do údolí, kde na různých cvičištích desítky vyvolených mužů a žen zdokonalovaly své schopnosti, a když zahlédl, jak se některý z  nich dopustil chyby, vzpomněl si na své vlastní začátky zde v  Tal-khenu, kde se vyvolení cvičí kvůli nekonečnému poslání strážení hranic mezi světy, i  když za to nikdy nedostanou žádné oslavné sochy, medaile, pocty ani monumentální náhrobek v  případě, že během poslání zahynou.
„Vítej zpět, kamaráde,“ oslovil neznámého muž s  výškou okolo sto šedesáti centimetrů a přerušil tak tok jeho myšlenek. „Jak jsi dopadl na své misi?“
„Zvítězil jsem,“ odpověděl neznámý hrdě.
„Tak to blahopřeju. Rád bych si s  tebou popovídal o  tvé bitvě s  démonem, ale zrovna mě čeká další zkouška, takže se uvidíme později,“ řekl muž menšího vzrůstu a odešel do blízkého lesa.
Neznámý, ještě než se mu přítel ztratil mezi stromy, za ním zavolal: „Už teď se těším, až se shledáme a hodně štěstí při zkoušce,“ když dopověděl, znovu jeho mysl zahalila otázka, kterou si kladl již od počátku svého výcviku, a to proč každý vyvolený, co přijde do Tal-khenu, se musí vzdát nejen bývalého života, ale také svého jména. Tuto otázku v  něm pak vždycky o  to silněji rozdmýchal rozhovor s  kterýmkoliv z  přátel. Neboť i  když se mu to zezačátku zdálo nepodstatné, časem se cítil provinile, když na přítele, kterého znal desítky let, mohl zavolat jen jako na nějakou bezcennou věc.
Dlážděná cesta zavedla neznámého přímo do lesa, ve kterém kromě obrovských stromů, na jejichž kmeni vysely lukostřelecké terče a z  korun k  zemi provazy pro šplhání, bylo v  tuto chvíli možné slyšet proslov řečníka, který se slabě nesl mezi stromy: „…nejdůležitější při boji s  démony je být vždy ve střehu. Démon se vás může pokusit oklamat, obelstít, zkrátka udělá cokoliv, aby vás zmátl a potom porazil. Nikdy je nesrovnávejte s  žádným jiným protivníkem!
Na svých výpravách se setkáte s  několika typy různě mocných démonů, ale všichni mají jednu věc společnou. Jsou to krvelačné, bezcitné a prohnané bytosti, kterým jde jen o  dosažení vlastních cílů a neváhají zradit nikoho, ani své spojence, a toho se dá někdy dobře využít. Teď jděte a přemýšlejte o  tom, co jste se dnes dozvěděli.“
Neznámý se během proslovu vydal po hlase a dorazil na mýtinu, v  jejímž středu se nacházelo dva metry vysoké mramorové podium pro řečníka a dokola něho lavice vytesané též z  cenného kamene, ze kterých se zvedaly desítky vyvolených, odcházejících vykonávat další části výcviku.
„Vítej zpátky,“ zavolal na neznámého řečník, scházeje přitom ze svého podia a mířící k  nově příchozímu, který se mu vydal naproti.
Setkali se až mezi kamennými lavice, kde jako první opět promluvil řečník: „Velmistr Gahen již na tebe čeká. Až si s  ním promluvíš, přijď za mnou.“
„Jistě, mistře Kime,“ řekl neznámý a uctivě se uklonil. Potom se vydal dál po dlážděné cestě, která vedla z  mýtiny do jediného města v  Tal-khenu, aby nenechal velmistra čekat.
Ještě než se neznámý ocitl mezi prvními stavbami, uklonil se městu a vzdal mu tak poctu, které si toto město plné nádherných staveb oprávněně zasloužilo.
Když kráčel po dlážděné cestě mezi budovami, monumentálnost všech staveb na něho doléhala stejně silně, jako když městem procházel poprvé. S  jediným rozdílem, že tentokrát nekroutil hlavou na všechny strany, aby spatřil každičký kousek té krásy, ale šel zpříma a hrdě, jelikož toto město bylo domovem všech druihů dlouhá léta na počátku jejich života a teprve zde se z  vyvolených jedinců stávali skoro nepřemožitelní válečníci, kterým nebylo radno se stavět do cesty. Ať se jednalo o  vojáka se samopalem nebo mága s  ohnivou koulí v  ruce, vždy si díky výcviku, který probíhal také v  některých budovách v  tomto městě, dokázal druiha se svým protivníkem snadno poradit.
Cesta neznámého zavedla do středu města, kde stála nejimpozantnější budova ze všech.
Obrovský chrám druihů se tyčil do výše a odlesk slunečních paprsků ze zlaté střechy byl vidět z  každé části města. Tato stavba se s  žádnou budovou v  Tal-khenu nedala srovnat. Její krása nespočívala jen v  dokonalosti, se kterou byly jednotlivé zdi, sloupy, sochy a další části zhotoveny, ale měla svou vlastní auru, která dopadla na každého, když budovu poprvé spatřil a oněměl úžasem, když prošel zlatými dveřmi, pokrytými obrovskými drahokamy, a vstoupil do sálu plného soch z  bílého mramoru.
Někteří druihové chrám kdysi žertovně nazvali Chrám spadlé čelisti, protože kdokoliv budovu poprvé spatřil, otevřel ústa dokořán úžasem, aniž by si to uvědomoval.
Zde také pobýval většinu času Gahen, velmistr a spoluzakladatel řádu druihů, který dohlížel na své žáky a vždy jim rád poradil, pokud nevěděli, co mají dělat nebo jak naložit s  břemenem svého poslání.
Neznámý se vydal rovnou do komnaty velmistra, který na něho již netrpělivě čekal. Cestu znal dobře, neboť často za moudrým mužem chodil a ten se pokaždé snažil odpovědět na jeho všetečné otázky, i  když se mnohdy zdály úplně hloupé.
Ve skutečnosti však neznámý, stejně jako desítky ostatních druihů, chodil za velmistrem Gahenem proto, že jeho otcovská péče jim při tvrdém a náročném výcviku dodávala tolik potřebnou sílu a odhodlání nepolevovat.
„Posaď se vedle mne, můj mladý druiho,“ řekl velmistr Gahen, když neznámý vstoupil do jeho komnat, zdobených stejně nádhernými malbami jako v  jeskyni s  portálem, na kterých se objevovaly obrazce z  magických i  technologických světů. „Cítím, že jsi znaven ze své výpravy, ale než si půjdeš odpočinout, povíš mi jistě rád něco o  svém boji s  démonem.“
Muž v  plášti se hluboce uklonil na důkaz velké úcty a posadil se vedle velmistra.
„Tak tedy spusť,“ vyzval budoucího druihu velmistr a pousmál se.
„Jak si přejete,“ řekl neznámý uctivě a začal popisovat svůj boj s  démonem, při kterém nevynechal jediný detail. „… a nakonec jsem vstřebal všechnu jeho sílu do meče, tak jak mě to mistr Kim naučil,“ na důkaz svých slov tasil meč z  pochvy a podal jej velmistrovi, který ho uchopil oběma rukama.
„Ano, cítím tu sílu. Nyní jsi konečně připraven na další zkoušku. Ale nejprve si odpočineš,“ odmlčel se. „Dostaneš své nové jméno.“
„Děkuji, velmistře, za vaši důvěru.“
Velmistr se usmál a vložil neznámému meč zpět do ruky: „A  teď běž!“
Neznámý vstal, hluboce se uklonil a odešel z  chrámu, aby se vydal zpátky na mýtinu, kde na svého svěřence čekal netrpělivě mistr Kim.
Jak bylo totiž mezi druihy zvykem, každý mistr měl na starosti deset vyvolených, na které od začátku do ukončení výcviku dohlížel. Nového svěřence nezískal, dokud se některý z  jeho stávajících nestal po mnoha zkouškách plnohodnotným druihou nebo nezemřel na nějaké misi.
„Jsem tu, jak jste si přál, mistře,“ promluvil neznámý k  mistrovi, který ležel na jedné z  kamenných lavicí a vystavoval se umělým slunečním paprskům.
Když mistr zaslechl hlas svého svěřence, posadil se a pokynul rukou, aby si k  němu přisedl. Když tak jeho svěřenec učinil, promluvil: „Nevypadá to, že by ses radoval? Konečně tě budou moci ostatní oslovit jménem a ty se pořád tváříš zamyšleně, jako po měsíci, když sis na ztrátu svého bývalého života zvykal.“
Neznámý si stáhl kápi z  hlavy a před mistrem se objevila hlava muže se zelenýma očima, krátce střiženými kaštanovými vlasy a věkem okolo dvaceti pěti let, jenž svůj zmatený pohled upřel na svého učitele před sebou: „Mistře, nemohu si pomoci, ale pořád musím myslet na to, proč jsem si nemohl nechat své staré jméno? Po roce zde jsem si myslel, že si zvyknu při rozhovorech ukazovat na člověka, ke kterému mluvím, ale teď mi to celé přijde jako zbytečné a hloupé, když mám získat opět jméno. Proč jsem ho nedostal třeba hned po příchodu do Tal-khenu? Pak by to nebylo tolik zvláštní a já bych si alespoň nekladl tyto otázky.“
Mistr Kim se srdečně zasmál: „I  když ti brzy bude skoro sto let, stejně nikdy věkem nezmoudříš a na všechno budeš mít spousty otázek.
Pamatuji si na tvé první týdny, zde mezi námi, když jsem tě začínal cvičit. Na desítky otázek, které jsi kladl a já myslel, že se mi z  nich rozskočí hlava, ale pokusím se na některé tvé nové otázky odpovědět pro tvůj, ale hlavně pro svůj klid.
Tvé nové jméno je součástí výcviku a postupně, jak budeš sílit a tvůj výcvik se bude blížit ke konci, naučíš se mnohé užitečné dovednosti spjaté právě s  tvým novým jménem, které ti určil osud již od narození.“
Mistr Kim svého svěřence chvíli pozoroval a když viděl, že svou odpovědí jeho duši nedodal moc klidu, pravil: „Život druihy končí až smrtí. Během něho se setkáš se spoustou záhadných a tajemných věcí, na které, jak tě znám, tvůj rozum bude klást šílené množství otázek. Jak budeš stárnout a objevovat nové otázky, budeš také nacházet odpovědi, které však mnohdy neukojí tvou touhu po odpovědích, ale věř mi, že časem si snad zvykneš a budeš přijímat stejně klidně nové otázky jako odpovědi.“
„Děkuji vám, mistře,“ řekl neznámý a znovu se uctivě uklonil. „Teď si již půjdu odpočinout, abych byl na další zkoušku při síle.“
Mistr se usmál: „Běž, budeš sílu opravdu potřebovat.“
Když pak neznámý zmizel mistrovi z  dohledu, řekl si Kim sám pro sebe: „Doufám jenom, že tě jednou tvé všetečné otázky a touha po odpovědích nebude stát život nebo snad něco horšího,“ a pak se vydal za dalšími svěřenci, aby zkontroloval, jak pokračují ve svém výcviku.

Když konečně neznámý muž prošel městem a stanul před budovou, kde od svého příchodu do Tal-khenu bydlel, nastala již noc a celou krásu města ještě umocnila záře pochodní, které se zmizením posledních paprsků neexistujícího slunce samy vzplály.
Budova, v  níž neznámý bydlel, vypadala úplně stejně jako desítky dalších a stejně tak jako v  ostatních i  v tomto obydlí se ukládali zcela vysílení vyvolení po tvrdém výcviku ke spánku.
Jedinou věcí, kterou se jednotlivá obydlí budoucích druihů od sebe lišila, byly praporky různých barev u  vchodů budov, které se třepetaly v  mírném vánku. Tyto barevné praporky pak oddělovaly vyvolené v  jejich výcviku podle jednoduchého pravidla, a to, že úplní nováčci bydleli v  budovách s  bílými praporky a jak postupovali ve výcviku dál, barva praporku postupně tmavla, až se dostala na černou, která pak oznamovala, že se vyvolení dostali před závěrečnou zkoušku, po jejímž splnění se stali právoplatnými druihy.
Neznámého však rozdělení budov v  tuto chvíli vůbec nezajímalo a vstoupil do budovy, u  jejíhož vchodu se třepotal tmavě modrý praporek značící úspěšně zdolanou polovinu výcviku.
Únava neznámému již zavřela oči, a tak kráčel při cestě místnostmi pouze po paměti, dokud nenašel svou postel, na kterou se svalil a okamžitě tvrdě usnul.
***
Druhý den po příchodu do Tal-khenu měla čekat neznámého další zkouška, po níž měl získat své nové jméno.
Ležel na břiše a i  když byl z  boje s  démonem vyčerpaný, jeho hlava neustále přemýšlela o  tom, proč jméno dostane teprve dnes a k  čemu mu vůbec bude? Tyto otázky se mu promítaly dokonce i  do snů, a tak si nevšiml, že u  jeho lůžka se pohybuje šest mužů.
Správně si jich měl všimnout okamžitě, jak přišli k  jeho posteli, protože ostražitost během spánku patřila mezi první věci, které se vyvolení museli naučit.
Tato schopnost se u  druihů učila tím, že mistři své svěřence navštěvovali po celodenním náročném výcviku během spánku a když některý z  nich nezareagoval včas na přítomnost svého mistra, musel jít zpět na cvičiště. To po několika dnech takto zdvojnásobeného tréninku bohatě stačilo, aby všichni budoucí druihové byli ostražití i  při spaní. Ostatně tato metoda se používala u  většiny výuk druihů a vyvolení se učili rychle, protože ke cvičišti každý z  nich cítil odpor hned po několika týdnech výcviku.
Teď však neznámý zareagoval na šest mužů pozdě.
Zprvu jej napadlo, že jsou to mistři a nečekané přepadení během spánku je součást zkoušky, proto se pouze rukou pomalu a nenápadně pod přikrývkou natahoval po rukojeti své zbraně, aby dokázal, že i  když si jich nevšiml, je kdykoliv připraven čelit možnému nebezpečí.
Jakmile však jeho ruka dorazila na místo, kde měl mít meč, zjistil, že tam není. Hned na to zakřičel jeden z  mužů u  jeho postele: „Teď!“ a potom na hlavu a záda neznámému dopadlo několik plných měchů na vodu, které při nárazu praskly.
U  postele neznámého stálo jeho šest nejlepších přátel a pořádně se smáli.
„Kde mám svůj meč!“ vyštěkl na ně zmáčený, neboť jemu i  ostatním při výcviku bylo vtloukáno do hlavy, že svou zbraň nesmí za žádných okolností dát z  ruky.
„Tady,“ podal mu ji muž menšího vzrůstu, který se ještě pořád šíleně smál. Byl to ten samý muž, kterého neznámý potkal včera. „Promiň, ale nechtěli jsme riskovat, že nás rozsekáš na kusy,“ dodal omluvně na vysvětlenou.
Když neznámý vstal z  mokrého lůžka, s  každým z  přátel se srdečně objal a poplácal po zádech. Prvotní zlost z  něho zmizela a jen během přivítání přemýšlel, co na oplátku zas svým přátelům někdy provede on, neboť takovéto lumpárny si často vzájemně prováděli, aby si svůj pobyt v  Tal-khenu zpestřili.
„Slyšeli jsme, že jsi zabil svého prvního démona,“ řekl muž se zářícím tygrem na rameni.
„Jo, zabil,“ odpověděl neznámý a zrakem přitom spočinul na tetování svého přítele, které tam při jejich posledním setkání určitě nebylo. Pak se podíval i  na ostatní, kteří měli také stejně zářící tetování, dokonce i  na stejném místě, jen s  jiným zvířetem. „Co je to?“ zeptal se a ukázal na pravé rameno jednoho z  přátel.
„Tohle dneska získáš,“ řekl muž s  vytetovaným vlkem a neznámý se na něho nechápavě zahleděl. „Tohle tetování bude symbolizovat tvé nové jméno,“ dodal na vysvětlenou.
„Takže vy se teď jmenujete Tygr, Vlk, Kobra, Medvěd, Bizon a Škorpion,“ řekl neznámý stále ještě zmateně.
„Grizzly!!“ zlostně zařval skoro dvoumetrový svalnatý muž, kterého neznámý nazval medvědem. „Jmenuju se Grizzly!“
„To nic,“ řekl menší muž s  vytetovanou kobrou na rameni a mávl rukou. „Každej, co jeho vytetovaný jméno uviděl, ho nazval medvědem.“
„Tak jsem rád, že tě nemusím budit,“ promluvil ve dveřích stojící muž a přerušil tak rozhovor sedmi přátel.
„Mistře Hene,“ řekl neznámý současně s  přáteli a potom se uctivě uklonili.

Mistr Hen pocházel z  technologického světa, a tak všichni jeho svěřenci měli zvláštní oblibu ke střelným a energetickým zbraním, ale jelikož každý druiha musel mít nějakou zbraň na boj zblízka, měl na zádech připásán obouruční meč.
Podle velkých zbraní na boj zblízka se také dali všichni jeho svěřenci od ostatních rozeznat. Proto měl Grizzly obouruční sekeru a Bizon mohutné kladivo.

„Je čas na tvou další zkoušku,“ řekl mistr Hen neznámému. „Pojď se mnou.“
„A  kde je mistr Kim?“ řekl udiveně neznámý muž. „Jsem přece jeho svěřenec a zatím byl u  každé mé zkoušky.“
Mistr Hen si jen povzdechl, neboť často slýchával od mistra Kima, kolik otázek dokáže tento vyvolený vymyslet, a odpověděl: „Copak si myslíš, že jsi jediným svěřencem mistra Kima? Představ si to, ale dnes s  tebou dělá zkoušku ještě jeden jeho svěřenec, proto jdu místo něho, tak pojď a nezdržuj mě,“ pak se otočil ve dveřích a odešel.
Šest mužů popřálo hodně štěstí neznámému a ten se pak rychle vydal za mistrem Henem, kterého dohnal až venku před budovou, odkud jej beze slova následoval do lesa.

Šli po jedné z  mnoha vyšlapaných stezek v  lese, ve kterém se nacházely desítky nástrah pro výcvik vyvolených na druihy. Ať šlo o  opičí dráhu, trénink výdrže, bolavé nohy a spousty dalších věcí, které si takto vyvolení pojmenovali sami, se v  lese také ukrývalo mnoho zkoušek, kterými během výcviku museli budoucí druihové projít.
Po několika minutách cesty lesem neznámý nevydržel nával otázek ve své hlavě a promluvil: „Mistře, mohu se vás na něco zeptat?“
Mistr Hen si jen povzdechl: „Ptej se, ale nezaručím ti, že budu znát na tvé otázky odpovědi.“
„Jak přesně bude probíhat zkouška? Teď mi to snad prozradit můžete, když už nemám čas se na ni připravit.“
Mistr se náhle zastavil, otočil se čelem k  neznámému a přísným pohledem se mu zadíval do očí: „Tak dobrá, když to musíš vědět, tak ti to tedy řeknu! Celá zkouška spočívá v  tom, že se ponoříš na dno jezírka, které je ukryto v  lese.“
„Jezírka?“ podivil se neznámý. „Nemáte náhodou na mysli jezírko, ke kterému nám bylo zakázáno se přibližovat hned po našem příchodu do Tal-khenu?“
„Přesně tohle jezírko. Nesměli jste být vystaveni účinkům jeho vody dřív, než na to budete připraveni, protože by vás to jinak mohlo stát i  život,“ pak se mistr dal znovu do chůze a s  ním i  neznámý.
Když už byli hluboko v  lese, oba cítili stále silnější přítomnost magie, pocházející z  jezírka. Všude okolo nich bylo jen hrobové ticho, ponořené do příšeří střechy z  větví stromů.
Jakmile byla vzdálenost od jezírka jen pouhých sto metrů, mistr Hen zastavil.
„Co se děje, mistře?“ zašeptal neznámý.
„V  jezírku někdo hledá své nové jméno a dokud jej nenajde, musíme počkat,“ vysvětlil mistr.

Po několika desítkách minut čekání se mistr Hen začal pomalu a potichu přibližovat k  jezírku, s  ním i  neznámý, dokud se nedostali až na pár metrů od něho, kde opět zastavili.
Jezírko bylo obdélníkovým kamenným bazénkem s  černou zakalenou vodou, která do sebe pohlcovala pár slunečních paprsků, které pronikly skrze koruny stromů. Na každém jeho rohu byla kamenná hlava, dívající se na hladinu. Z  jedné strany mělo jezírko schůdky, po kterých vyvolení sestupovali do hlubiny temné vody, aby díky mocné magii nalezli své nové jméno.
Teď okolo jezírka stálo pět mistrů. Čtyři z  nich pronášeli rituální odříkání, stojící přitom každý za jednou z  kamenných hlav, a pátý čekal na vyvoleného u  schůdků do vody.
Neznámý rozpoznal mistra Kima, to on čekal na vyvoleného s  bílým sametovým rouchem v  rukou.
Náhle voda v  jezírku začala vřít a zářit oslnivým bílým světlem, potom se z  hladiny vynořila mladá žena. Kapky vody jí stékaly z  černých vlasů po každičkém záhybu jejího smyslného těla zpět do jezírka. Její sametová pleť se třpytila pod doteky slunečních paprsků, a když vykročila k  mistrovi Kimovi, při každém schůdku bylo nad hladinou vidět stále víc z  jejího zcela nahého těla.
Neznámý ji poznal. Byla prvním člověkem, kterého po příchodu portálem v  Tal-khenu spatřil, vyvolená stejně jako on, jen přišla o  malou chvíli před ním.
Když ji poprvé uviděl, čas se zastavil, přestal dýchat a srdce mu jen slabě tlouklo. Při pohledu do její tváře se utápěl štěstím a radostí v nekonečné hlubině jejích modrých očí.
Stejný pocit měl i  nyní, jen pohled na její nahé tělo to ještě znásobilo. Nevěděl, zda mu ještě tluče srdce a dýchá, ale i  kdyby ne a on teď zemřel, bylo by mu to stejně jedno.
Když ji občas potkával oblečenou, její krása ho pokaždé paralyzovala a jeho přátelé si jej proto dobírali, ale v  tu chvíli mu to bylo vždy jedno. Ona byla jeho hnací silou, která ho každé ráno donutila vstát a jít na cvičiště s  nadějí, že ji opět spatří.
Teď, když ji však viděl stát nahou jen pár metrů od sebe, nevěděl, co dělat. Chtěl svůj zrak sklopit, aby si třeba nevšimla, jak na ni civí, ale nešlo to. Nemohl, nechtěl to, a tak tam jen stál a očima hltal její nadpozemskou krásu.
Ze snění neznámého probralo až šťouchnutí mistra Hena: „To tě pohled na jednu nahou ženu takhle rozhodí? Včera jsi zabil démona a nic to s  tebou neudělalo, tak se teď seber. Zkouška, která tě teď čeká, není zase tak lehká a bezpečná. Sice se to stalo párkrát, ale bylo už pár těch, kteří ji nepřežili!“
„Promiňte, mistře. Už se to nestane,“ vykoktal ze sebe neznámý a sotva postřehl, jak mistr Kim pomohl ženě si obléknout bílé roucho a pak ji odvedl pryč. V  tuto chvíli poprvé neznámého napadlo, že být mistrem a učit vyvolené zde v  Tal-khenu nemusí být zase tak špatné.
„Nepřej si mě, jestli tě ještě někdy nachytám v  podobném stavu. Nezapomeň, že během výcviku jsou vztahy mezi vyvolenými zakázány!“ řekl přísně mistr Hen. „A  teď se vysvleč a vlez do toho jezírka. Nechci tu být déle, než bude nezbytně nutné.“
Neznámý se svlékl a postavil se k  okraji jezírka. Před ním čekaly schůdky do temné kalné vody. Nadechl se a vydechl, potom vykročil. Voda byla chladná, ale přesto se netřásl zimou, neboť na své kůži cítil pulzující magickou sílu, která s  každým schůdkem stále víc sílila.
Když zdolal všechny schůdky a začal šlapat vodu, zaslechl mistra Hena: „Ponoř se!“ a on udělal, co mu bylo nařízeno.
Jezírko bylo hluboké pouhé tři metry, a tak neznámý dorazil ke dnu okamžitě po svém ponoření. Svým hmatem pátral po čemkoliv, co by mu řeklo, jak se bude jmenovat, ale nic nenašel.
Když mu mistr Hen řekl, že celá zkouška spočívá v  ponoření do jezírka, myslel si, že na dně nalezne nějaké destičky, mezi kterými si vybere jednu, na které bude jeho nové jméno, ale na dně nic nebylo, žádné destičky nebo nějaký vyrytý nápis.
Díky svému výcviku dokázal zadržet neznámý dech pod vodou na třicet minut, ale jak hledal a čas se mu krátil, rozhodl se nadechnout a zkusit pátrat od začátku. Když však zamířil na hladinu, několik centimetrů od ní se objevila průhledná bariéra, která mu zablokovala cestu dál. Snažil se do ní mlátit pěstmi, kopat, ale nic se nedělo.
Když nakonec cítil, že vypotřeboval veškeré zásoby vzduchu, plný zoufalství a strachu, bez jediné možnosti na záchranu se rozhodl přijmout svůj osud, který zřejmě nebyl spojen s  druihy, a tak otevřel ústa a pustil do svých plic tmavou vodu.
Než upadl do bezvědomí a náruči smrti, spatřil skrze hladinu na okraji jezírka mistra Hena s  bílým sametovým rouchem v  rukou, které si už neoblékne.

Když neznámý otevřel oči, zjistil, že není mrtvý. Kolem něho byla pouze temnota, ve které se vznášel.
Rozhlížel se kolem sebe, zda něco nespatří, když vtom zazněl za jeho zády dravý křik, po kterém mu naskočila husí kůže. Otočil se za zvukem a v  dáli spatřil zářivé světlo, blížící se k  němu.
Jedinou věcí, která jej napadla, byl útěk, a tak se snažil utéci, ale víc než rychlý běh připomínal jeho pohyb kroucení červa na háčku.
Za ním bílá záře stále více sílila a když se ozval dravý křik podruhé, rozhodl se neznámý bojovat. Otočil se čelem k  oslňující záři, a když si jeho oči přivykly, rozeznal svého pronásledovatele.
Byl jím obrovský orel s  bílou hlavou a kolem sebe zářivou aurou bílého světla, která rozháněla temnotu a umožňovala mu pohybovat se ladně vpřed. Svýma očima se setkal s  pohledem neznámého, který cítil, že dravec vidí až na dno jeho duše a žádný skutek, rozhodnutí, čin z  jeho minulosti mu nezůstal utajen.
Když dravec přestal zkoumat duši neznámého, začal kolem něho kroužit, jako kdyby se rozhodoval.
Neznámý nevěděl, co dělat, a tak zaujal bojové postavení, i  když věděl, že proti pařátům a zobáku dravce nemá nejmenší šanci.
Po několika minutách, kdy se nic nedělo, neznámý nevydržel a zařval: „Na co čekáš? Jestli mě chceš, tak pojď!“ Dravec na jeho zavolání uposlechl.
Když byl orel tři metry od neznámého, ten proti němu vyrazil vpřed pěstí, ale stalo se něco, co nečekal. Pěst proletěla dravcem bez jakéhokoliv odporu a ten pak zmizel celý v  jeho hrudi.
Hned potom se neznámý vynořil na hladině a zhluboka se nadechl. Dosoukal se pomalu po schůdcích až k  okraji jezírka, kde padl k  nohám mistra Hena. Ten jen řekl: „Vítej zpátky, Orle!“ a on se podíval na své rameno, kde se mu objevilo zářivé tetování, úplně stejné jako dravec, kterého potkal v  temnotě.
Potom mistr Hen pomohl Orlovi vstát, oblékl mu roucho a odvedl jej zpátky k  jeho lůžku, aby nabral znovu síly.
***
Zvuk gongu se rozezněl údolím přesně s  prvními ranními paprsky a každého spáče vytrhl ze sladké náruče snů. Jako pokaždé i  tentokrát oznamoval započetí výcviku, který končil až s  jeho dalším zazněním večer.
Orel, když zjistil, že zaspal, vyskočil z  postele, stále oděný v  bílém rouchu, které ze sebe shodil a bleskově se oblékal do svého tréninkového úboru, jejž tvořily kožené kalhoty, vesta, boty s  železnou podrážkou a meč, který si včerejší den před zkouškou uschoval pod postel. Potom roucho úhledně složil, položil na postel a rychle utíkal na cvičiště.
Jelikož zaspal, neměl nárok na snídani, a tak mu při běhu žaludek svým kručením občas zaprotestoval, ale nebylo to poprvé a nebude ani naposledy, co se mu to během výcviku stane, takže si s  tím nelámal hlavu.
Výcvik probíhal po celém údolí Tal-khenu a v  každé jeho části byly vytvořeny speciální důmyslné překážky, které vyvoleným pomáhaly zlepšovat fyzickou kondici, reflexy a mysl, aby se později dokázali vypořádat se všemi nebezpečími, která na ně poslání druihů mohla přinést.
Aby nedocházelo k  tomu, že by úplný nováček zkoušel zdolat nejtěžší překážky, byly všechny rozděleny barevnými praporky, takže vyvolení byli pouze na překážkách, které se svou fází výcviků dokázali zvládnout.
Orel měl za sebou půlku výcviku, a proto se jeho současný trénink skládal z  druhého stupně překážkové dráhy nazvané příznačně šílená opice, horolezectví, meditace, trénink bojových technik beze zbraně a se zbraní a na závěr boje s  novici.
První na něho čekala šílená opice, která byla ukrytá v  lese, hned kousek od řečnické mýtiny, na které, když ji míjel, měl mistr Hen proslov k  nejnovějším přírůstkům v  Tal-khenu. Když uviděl Orla, na chvíli se odmlčel, upřel na něho svůj přísný pohled, který jeho svěřenci nazvali pohled smrti, neboť, když se na kteréhokoliv svého svěřence takto podíval, čekalo jej několik nočních výcviků na překážkové dráze, odkud si nešťastný vyvolený odnesl občas kromě pohmožděnin i  nějakou tu zlomeninu.
Orel se pokusil dělat, že o  pohledu mistra nemá ani tušení a pouze přidal do běhu, aby se dostal k  první ze svých každodenních tréninkových překážek.
Překážková dráha šílená opice byla takto nazvána druihy proto, že se vyvolení jedinci pohybovali v  korunách stromů, ve výšce osmi metrů nad zemí. Nejprve vylezli po provaze do koruny stromu, kde šílená opice začínala, a pak přeskakovali z  větve na větev nebo pomocí připravených hrazd, dokud se nedostali na její konec. Pokud nějaký vyvolený spadnul, musel začít od začátku, ale aby při pádu neutrpěl vážná zranění nebo snad nešťastně nezemřel, byla celá překážka opatřena kouzlem, které vyvoleného během pádu zachytilo a pomalu jej sneslo na zem.
Na této překážce se měli budoucí druihové naučit převážně mrštnosti a rovnováze, ale šlo v  ní i  o úsudek, kam mají skočit, protože některé větve a hrazdy byly narafičené a jakmile na ně někdo skočil, okamžitě mu zavinily pád k  zemi.
Orel vyšplhal po provaze v  několika vteřinách. Rozhlédl se, neboť falešné větve a hrazdy se každý den díky kouzlu rozmísťovaly jinak, a pak skočil na větev tři metry před sebou. Ani se nezastavil a už pokračoval k  další, dokud nespatřil, pár metrů před sebou, zespoda nahnilou větev.
Zastavil na větvi před ní a chvíli si ji prohlížel, protože zde v  Tal-khenu neexistovali červotoči ani nic jiného, co by dokázalo způsobit hnilobu magicky stvořenému stromu, když v  tu chvíli větev pod ním se zlomila a on se řítil k  zemi.
Dva metry nad zemí se jeho tělo začalo vznášet a on stále zmatený z  toho, co se stalo, uviděl u  stromu opírajícího se mistra Hena.
“Kdyby si nezaspal, asi by ses v  jídelně od ostatních dozvěděl o  malém vylepšení této překážky, které jsem vymyslel já sám," prohlásil hrdě mistr Hen. „Jak sis mohl všimnout, některé větve jsou ztrouchnivělé a některé tě udrží jen po určitou dobu, takže už to nechce jen dobrý odhad, ale i  rychlost, aby si stihl přeskočit z  větve na větev, než se pod tebou zlomí.“
Orel se odevzdaně podíval na mistra Hena a řekl: „Děkuji, že jste mi o  tom pověděl, mistře. Jinak bych se třeba dopustil takové hlouposti, že bych si jednu z  těch větví třeba chtěl prohlédnout a doplatil bych na to,“ hned, co domluvil, kouzlo, držící ho ve vzduchu, přestalo účinkovat a on sebou praštil na zem, pak už jen koukal, jak mistr Hen mlčky odchází pryč. Chvíli, ještě než vstal, pak přemýšlel, zda jeho pád na zem nezpůsobil sám mistr, ale uvědomil si, že je to vlastně jedno, a šel na druhý pokus zdolat vylepšenou šílenou opici.
Než se mu to konečně podařilo, spadl na zem ještě osmkrát. Celý frustrovaný a naštvaný se lehkým poklusem odebral k  horolezecké stěně, kde na jejím vrcholu vyvolení meditovali.

Poté co dorazil ke stěně, vzhlédl k  vrcholu, jenž byl od něho vzdálen necelý kilometr cesty po skále. Chvíli si ji prohlížel, vybíraje přitom nejlepší trasu a začal šplhat.
Celá stěna byla pokryta velkými výstupky, na kterých se dalo zastavit a odpočinout si a jako u  šílené opice, tak i  stěna byla opatřena kouzlem, které zachytilo případné padající vyvolené těsně nad zemí.
Orlovi nedělalo šplhání po skále nijak velké problémy. Se svou výškou lehce dosáhl na všechny opěrné body a díky pouhým devadesáti kilům nemusel namáhat ani tolik svaly.
Jak zdolával skalní stěnu, míjel kolem sebe další vyvolené, kteří se drali do vršku za stejným cílem jako on. Některým to šlo lépe, jiným hůř, ale o  rychlost během výcviku nikdy nešlo. Nakonec každý vyvolený dříve nebo později se dostal k  závěrečné zkoušce a stal se plnohodnotným druihou. Sice si musel lépe volit protivníky, na které by stačil, ale o  ničem jiném, než o  správném rozhodnutí, na které věci člověk stačí a na které ne, stejně život není.
Když konečně Orel stanul na vrcholu, spatřil celé údolí Tal-khenu jako na dlani. Chvíli pozoroval v  dálce bezedné jezero, město a v  něm lesknoucí se střechu chrámu druihů, dlouhý lán lesa a louku, kde stovky vyvolených trénovali bojové techniky, dokud je nezačali dělat zcela instinktivně, když bylo třeba. Poté se posadil kousek od okraje, aby nikomu nepřekážel, a začal meditovat.
Snažil se svou mysl oprostit od všech úskalí hmotného světa, ale nikdy mu to moc nešlo, protože jakmile měl chvíli klidu, znovu si přemítal v  hlavě své současné otázky a mnohdy vymyslel nové, takže se nacházel v  začarovaném kruhu své mysli. Navíc vždy při meditaci přemýšlel nad slovy mistra Kelmana, který jim jednou řekl: „Meditace je jako brána do jiného světa. Pokud dokážete mysl oprostit od problémů běžného života, dokážete svého ducha odpoutat od těla,“ zvláště ho na těchto slovech štvalo, že mistr žádnému z  vyvolených nikdy nevysvětlil, co tím přesně myslí, vždy ho pouze odbyl jedinou větou: „Na to musíš přijít sám.“
Čas plynul a i  když se Orel spíše než meditaci věnoval tříděním svých otázek, bylo na čase jít k  další překážce. Postavil se, protáhl ztuhlé tělo, a přistoupil k  okraji stěny, kde najednou uslyšel zvolání: „Támhle je!“
Byl to Tygr a z  výšky spatřil i  zbývajících pět přátel, kteří k  němu přiběhli.
Zamával jim na pozdrav a když uviděl, jak gestikulují, aby k  nim slezl, neváhal ani vteřinu a vrhl se přes okraj.
Jako pták se snesl na první výstupek, pár metrů pod vrcholem, ze kterého skočil na další a takto pokračoval, dokud se z  posledního nesnesl až na zem, rovnou před své přátele.
„Zmeškal si snídani,“ řekl místo pozdravu svalnatý muž, vysoký přes dva metry s  přátelskou tváří a vytetovaným Bizonem.
„Neboj, můj žaludek mi to ještě teď připomíná,“ odvětil Orel, načež Bizon vytáhl z  kapsy své vesty kousek sušeného masa, který si tam vždycky schovával pro chvíle nouze, a podal mu ho.
„Díky,“ odpověděl radostně hladový vyvolený.
„Tak jak se jmenuješ?“ vyhrkl ze sebe celý nedočkavý Kobra.
Orel se jen natočil k  přátelům, aby viděli nové jméno zářící na jeho rameni.
„Vyhrál jsem a teď máš místo mě službu v  jídelně celý měsíc,“ zakřičel vítězoslavně Kobra na Grizzlyho, který jen vztekle zatnul zuby.
„O  co tady jde?“ zeptal se nechápavě Orel, stále žvýkaje kousek masa.
Vlk si jen povzdechl: „Ti dva se mezi sebou vsadili o  to, jak se budeš jmenovat. Grizzly tvrdil, že tvé jméno bude spjaté s  tím, jak umíš dobře skákat, takže řekl, že budeš nějaká opice. No a Kobra zase, že když se ladně snášíš z  výšky na zem, tak budeš určitě pták.“
Po vysvětlení se Orel trochu rozzlobeně zadíval na své přátele, ale jediné, co spatřil, bylo, jak se Kobra dětinsky vysmívá Grizzlymu, a tak jen dodal: „Některé věci se zkrátka nezmění,“ a ukázal prstem na Grizzlyho, který už začal honit Kobru, jenž před ním pelášil a kličkoval, jak jen to šlo.
Tygr se je ihned chystal okřiknout, ale než stačil cokoliv říct, zazněl poplašný roh, který všechny vyvolené svolával na řečnickou mýtinu, a tak se všech sedm přátel a ostatní vyvolení v  Tal-khenu na ni okamžitě vydali.

Když dorazili, stál už velmistr Gahen na řečnickém postu a čekal, dokud se všichni vyvolení nesejdou. Když se tak stalo, ke všem vlídným hlasem, plným moudrosti, promluvil: „Než přejdu k  samotné věci, chtěl bych požádat všechny vyvolené, kteří zatím nedosáhli poloviny výcviku, aby odešli, neboť toto se jich netýká,“ potom počkal, až se dav mužů a žen vytřídí.
Orel s  přáteli zaslechl občasné nadávky některých mladých vyvolených, kteří nebyli nadšeni, že se na řečnickou mýtinu hnali zbytečně. Zvláště někteří z  nich, kteří měli narážky na samotného velmistra, si zapamatovali, aby je později mohli ukáznit.
„Nuže,“ promluvil opět velmistr, když se dav přetřídil, „přejdu hned k  věci, protože nemáme moc času.
Dnes ráno přišel jeden bývalý svěřenec mistra Dar-huna, který nám přinesl zprávu, že se jeden čaroděj pokusí ovládnout dimenzi v  technologickém světě, aby zesílil své postavení.
Podle informací by měl do boje poslat pouze snadno ovládnutelné tvory, takže se rada rozhodla, že toto poslání svěříme vám.
Půjdete bránit svět spolu s  několika mistry, které budete poslouchat na slovo! Více k  bojové taktice vám řekne mistr Kim,“ pak velmistr sestoupil z  řečnického postu a vydal se na cestu do svého příbytku.
Mistr Kim se vzpříma postavil: „Utvoříte skupiny po čtyřech a vzájemně si v  nich budete krýt záda.
Já a ostatní mistři vám během boje budeme zadávat případné rozkazy, které bez odmlouvání splníte, je to jasné!“ mistr chvíli počkal, aby přidal svým slovům na důrazu. „Rozhodně nestrpíme žádné hrdinské kousky, takže případní hrdinové ať se už teď těší na tresty.“
Kobra hned na to šeptnul přátelům: „Co horšího, než službu v  jídelně a noční trénink, nám tak můžou udělat,“ chtěl ještě pokračovat, ale spočinul na něm pohled mistra Hena a dál už mlčel.
Mistr Kim sešel z  řečnického postu a začal jednotlivé vyvolené řadit do skupin. Když se dostal před sedm přátel, řekl: „Tygře, Bizone, Vlku a Škorpione, vy půjdete s  mistrem Dar-hunem. Vydáte se k  mágovi a ztrestáte ho,“ tímto slovem se u  druihů nahrazoval rozsudek smrti. „A  vy tři,“ otočil se mistr k  Orlovi, Grizzlymu a Kobře, „utvoříte skupinku se Sovou.“
„Cože?“ vykřiklo sedm přátel skoro současně. Pak si mezi sebou vyměnili pár pohledů a mluvil už jen Tygr: „Mistře, ale vždyť víte, že když je to možné, tak chodíme do misí zásadně spolu. Společně jsme neporazitelní!“
Mistr mírně svraštil obočí a nasadil tvrdý, nesmlouvavý výraz: „Tak teď to možné není. Bude to, jak jsem řekl a už žádné odmlouvání!!“
Sedm přátel, jako jeden, najednou měli ve tváři stejný výraz křivdy, ale už se nepokoušeli dál protestovat, a tak mistr Kim pokračoval k  dalším vyvoleným, které řadil do čtveřic.
Když byli konečně všichni rozděleni, vrátil se mistr Kim na řečnický post: „Za hodinu vyrážíme, tak se běžte připravit,“ byla poslední slova a dav lidí se začal rozcházet.

Nejprve si Orel s  přáteli vyzvednul trochu jídla ve skladišti, kdyby náhodou se jejich mise protáhla a oni museli zůstat déle, než by jim bylo milé, pak se šli vybavit.
V  domech, kde vyvolení v  Tal-khenu přespávali, měl každý vlastní truhlu, kterou nikdo jiný než její vlastník nesměl používat. Ani žádný z  mistrů svým svěřencům neměl právo do nich nahlížet.
Vyvolení si do truhly většinou vkládali věci, které během svých misí nalezli. Každý v  ní měl předmět ze své první samostatné mise, která byla jeho osobní trofejí. Mezi další pak patřily ukořistěné zbraně protivníků.
Zvláště Grizzly měl takovou malou zbrojnici, ve které se vždy nacházelo něco okolo tuctu střelných zbraní, které pak používal při jiných misích. Často také škemral u  vyvolených, kteří měli namířeno do technologických světů, aby se mu v  nich podívali po munici do jeho nejoblíbenějších kousků.
Orel měl v  truhle jedinou osobní věc, a to předmět ze své minulost. Byla jí krabice zabalená do hedvábného kousku látky. Pokaždé, když šel na misi, jen přejel lehce rukou po hedvábném obalu, ale nikdy krabici nevyndal, jako kdyby se bál jejího obsahu.
Ostatní věci tvořily už jen část jeho vybavení, které si začal vyndávat.
Nejprve si sundal cvičební úbor a pak si vzal na sebe z  truhly vestu, plnou vrhacích nožů a hvězdic, elastické nepromokavé kalhoty, opasek s  dlouhou dýkou, ke kterému si hned připnul svůj meč, brašnu s  několika elixíry, do níž si také ukládal jídlo, a nakonec se celý zakryl do pláště, černějšího než noc.
Všech sedm přátel bylo přichystáno ve stejnou chvíli. Shlukli se ve středu pokoje a chvíli si vyměňovali pohledy, neboť jeden pohled řekne vždy víc než tisíc slov.
Potom vykřikl bojovně Tygr: „Tak jdem na to!“ a vydali se k  portálu, u  kterého se sedmice rozdělila.