Nokturno.net / tvorba / diskuze

Tichý stín prošel mým otevřeným oknem a zastavil se u  piána. Co asi chce? Asi mě požene do postele, je už půl na půlnoc. Ale zatím na mě jenom tiše kouká a mlčí. Čekám, jestli něco řekne, ale je tu pořád ticho. Zdvořile a rozpačitě pozdravím. Ale on mlčí.

Třeba přišel jen tak dovnitř. Venku je chladno. Možná by si dal čaj. Nebo kafe a sušenky. Vstanu a nabídnu mu svoji židli. S  tím, že dojdu uvařit čaj. Ať tu počká, že jsem hned zpátky. Může si půjčit třeba nějakého Kerouaca. Mám ho tu hodně.

Podíval se na mě, ale pořád mlčel. Bylo mi trochu divně, jak jsem tam tak stál a snažil se chovat zdvořile. I  když bych nejraději šel spát. A  nevařil čaj, abych si mohl s  Tichým stínem povídat. O  čem by si vlastně chtěl povídat? Třeba nepřišel, protože si chtěl povídat. Možná chce jenom chvíli zůstat, vypít šálek čaje a zas jít. Ostatně stále mlčí.

Obrátil jsem se, že tedy půjdu připravit ten čaj. A  u dveří jsem se otočil zpátky. Tichý stín stál u  piána a chvíli mě tiše a zamyšleně pozoroval. Pak piáno obešel, potichu, vůbec jsem ho neslyšel klapat podrážkami. Možná žádné neměl a byl tu jenom v  ponožkách. Přejel průsvitnými prsty po klávesách. Potom zvedl hlavu a usmál se na mě. Sedl si na klavírní židličku. Byla malinko viklavá. Znovu se usmál. Pak začal hrát. Stejně tiše, jako se pohyboval. Posadil jsem se do křesla vedle piána a poslouchal. Z  jeho hudby mi bylo ještě chladněji, než bylo venku. Nebo tady s  otevřeným oknem. Potichu se zasmál. Hrál lehce a pomalu. Pozoroval jsem hvězdy. Byly najednou hrozně zvláštní. Smály se na mě a hrály s  Tichým stínem jeho tichou hudbu. Trochu zrychlil a znovu se zasmál.

Proč přišel? Nechtěj čaj ani kafe ani sušenky ani si povídat… přišel si zahrát na piáno. A za smát se. Roztančil hvězdy. Bylo veselé je pozorovat. Usmál jsem se. Tichý stín hrál a také se usmíval. Stále mlčel. Jeho hvězdná hudba kolébala. Křeslo bylo měkké. Dům tichý. Jen Tichý stín hrál na piáno. Na chvíli se mi zazdálo, že jsem zahlédl na parapetu kočičího skřítka s  ohnivou jiskřičkou v  ruce. Ale když jsem zamrkal, byli oba pryč. Asi šli spát. Taky bych měl. Je půlnoc. A  Tichý stín stále hrál a já viděl stále víc kočičích skřítků s  ohnivou jiskřičkou v  ruce.

Hlava mi spadla na stranu. Probudil jsem se. Tichý stín seděl u  čajového stolku a upíjel z  šálku čaj. Vzhlédl a pousmál se. Zvedl ruku a ukázal mi, abych si přisedl. Stále mlčel. Neřekl jediné slovo. Jen se usmíval. Přijal jsem pozvání k  vlastnímu stolu. Elegantně mi nalil čaj a nabídl mi z  misky čajovou sušenku. I  tu jsem přijal. Už jsem mlčel taky. Oba jsme tiše seděli v  pokoji v  prázdném domě, upíjeli čaj a mlčeli.

Pak Tichý stín vstal. Tajemný, tichý a usměvavý. Zamířil k  oknu. Otočil se na mě. Usmál se. Pohlédl na hvězdy; potom zpátky na mě. Vyhoupl se na parapet, řekl: „Dobrou noc,“ a zmizel.