Nokturno.net / tvorba / diskuze

Dnes v  noci
jsem už nemohla
snášet tu bolest
která mě drtila
tak strašně dlouho
a vší silou jsem
vytrhla tvůj šíp
ze svého srdce.

Pěšina našich kroků
nasákla rudou krví
když můj syn
zvedl ten šíp
a vystřelil ho
vysoko do mraků.

Vtom černá obloha praskla
a hvězdy se z  ní sypaly
dolů jako konfety
pobloudilých radostí
ztracených dnů štěstí.

Ptáci získali rumělkové
okraje křídel a peří vířilo
v  apokalypsách zkázy.

Země praskala
a propadala se
do hloubek
sebe sama
v  hukotu zmarů
zhroucených iluzí
slibů a vášní a
skály se otřásaly.

Pak nastalo
podivné ticho
nesmělé jako
první krok
na cizím území
a já cítila
jak se moje
srdce zaceluje.

Ptáci se dotýkali
za letu křídly
vějířem per
a jako milenci
se nesli prostorem
a časem bez nároků
na cokoliv
svobodně a lehce
samozřejmostí
přírody a já cítila
že se znovu rodím
do své podoby.