Nokturno.net / tvorba / diskuze

„Ano, všichni tady v podstatě hledáme štěstí, lásku a ostatní věci. Když se tak dívám na lidi, kteří mě míjejí na ulicích našeho, nechci ani říkat jakého, města, pociťuji v podstatě samotu. A pociťuji ji i tehdy, když trávím svůj čas s lidmi, kteří jsou mi blízcí. Možná je to tím, že mi nemohou dát to, co od nich chci, nebo jim nemůžu já dát to, co chtějí oni ode mě. A tak to jde pořád dál, dokud mě zem nakonec nepohltí.“ Gustav byl znechucen osamoceností svého psaní a svou neschopností vyjádřit, s čím má vlastně problém. Zavřel svůj de(bil)níček a koukal se z okna do nočního města. Byl to pohled všelijaký. Tma, světlo, barvy, auta na ulici, lidé neustále jdoucí od někud někam.
Po chvíli vysunul jeden ze šuplíků svého psacího stolu, na jehož dně se na něj smála pistole ráže 9. Vytáhl ji a zapálil si s ní cigaretu. Pistole byla zapalovač. Pistole byla dárek od kamaráda, který mu řekl, že ho už nechce vidět. Jak tak kouřil, nic ho nenapadalo. V posledním čísle Filologických novin byly zase jenom kecy, které způsobily, že se časopis poměrně brzy octnul v krabici s nežádaným reklamním tiskem za dveřmi Gustavova bytu. Vlasta Smrček, ten samolibý blbec, pomyslel si, literární věda přece má vypadat jinak, ne tak blbě! Měla by vypadat... ale ne, kašlu na to. Kašlu na ně na všechny. Jděte do jejich příbytků a zvěstujte jim radostnou událost, že jejich kamarád Gustík zvysoka sere na jejich hlavy. Potom ještě pár slov v božském jazyce včetně několika tradičních škundrů, hekrotágů a jiných jmen a potom byl Gustav relativně klidný. Relativně. Byl však stále sám.
Potom znovu otevřel deník a začal psát:
„Šechmar Gnuj ve svých pochybných jenom-teoriích, které však všichni považují za absolutně platné a tím jsou k nim neobjektivní – nebudeme si tady hrát na schovku, člověk není ničím jiným než ztělesnením neobjektivity –, mluví o společném podvědomí lidstva, jednom z principů, proč určitá společenství rozumí určitému jazyku či kódu, přemýšlí stále stejným způsobem a jako takové se v čase v podstatě nemění. Přesto tento čas plyne a my spějeme ke konci. Krásný přiklad této neměnnosti můžeme nalézt přímo v naší vlastní zemi v podhůří Pískových hor. Narážím na ony tolik známé Ostrostřelce. Jejich nátura, genetická výbava, způsob života ani způsob přemýšlení se za ty tři tisíce let nijak nezměnily. Jejich rod však vymírá. Sami vědí, že konec se blíží. Ale nic si z toho nedělají, vždyť oni jsou boží lid. A nás ostatní čeká věčná bolest. Díváme se na ně skrz prsty. Dovolte mi, pane Gnuji, říci, že to je dáno právě tím, že se jim podobáme víc, než si dokážeme připustit. Lišíme se od nich v podstatě rozsáhlejší úrovní komfortu a širší paletou možných genetických výbav. Jinak jsme úplně stejní. Vítězíte, mistře Gnuji. Všichni vás žerou protože jste udeřil hřebík týkající se tajemství lidského života na hlavičku. Tím jste ho vlastně zarazil do rakve mého světa. Od této chvíle už nenapíšu ani čárku, protože si to tito společným podvědomím a jinými pitomostmi svázaní lidé nezaslouží. Dnešním večerem zanechávám vědecké i umělecké práce a budu se věnovat jiným věcem, které s lidmi nesouvisí.“
Po těchto úhledným rukopisem napsaných slovech Gustav zavřel svůj deník a vytáhl ze stolu injekční stříkačku se zeleně světélkující náplní. Bez váhání si zacvičil rukou, aby žíla na předloktí trochu naběhla, potřel místo pro vpich gázou namočenou v jódu a poté se zručností zdravotní sestry vpravil obsah stříkačky do žíly.
Asi po pěti minutách se Gustava zmocnila nesnesitelná malátnost. Vstal ze židle a potácel se pokojem k posteli, na kterou vzápětí padl a ztratil vědomí.

Když se probral, nevěděl, jak dlouho v tomto stavu byl. Jenom cítil na tváři a levé ruce pálení. Sakra, pomyslel si a otevřel oči. Venku na obzoru mezi dvěma výškovými budovami se dralo slunce vzhůru na oblohu. Přiskočil k oknu a zatáhl závěs. Pálení přestalo. Najednou se mu udělalo špatně a byl nucen vyprázdnit svůj žaludek do odpadkového koše u psacího stolu. Přepadla ho opět únava. Vyklopýtal z pokoje a namířil si to přes chodbu do koupelny. Cestou se snažil zatemňovat všechna okna. Že já na to nepomyslel dřív, než jsem se do toho pustil, zabědoval v duchu a poté co zatáhl žaluzie v okně v chodbě, vešel do koupelny. Chtěl si vypláchnout ústa od zvratků. Ale chuť vody v jeho ústech vyvolala další křečovité vztahy žaludku, kterého povalily na zem k vaně. Opět ztratil vědomí.

V jakémsi bezčasí slyšel tep vlastního srdce provázený zvláštními ruchy, praskáním a ševelením, jakokdyby někdo tiše mluvil. Jak přicházel k sobě, zvuk srdečního tepu ztrácel na intenzitě, zatímco hovor se zesiloval. Když se konečně probral, přistihl se, jak leží schoulen na podlaze v koupelně a cosi mumlá. Zmlkl a za pomoci okraje vany se opět postavil na nohy. Cítil se zesláblý a celé tělo ho bolelo, jako kdyby ho skopala parta pouličních chuligánů. Pocítil hlad a žízeň. Pocit suchých rtů a hrdla a kručení prázdného žaludku burácely jeho vědomím a přehlušovaly všechno ostatní, takže to, že se jeho kalhoty vzadu plní jeho vlastní stolicí a na přední straně vlhnou jeho močí, zaregistroval až za hodnou chvíli. Svlékl se do naha a šaty včetně pokálených kalhot hodil do kouta. Napil se vody z kohoutku u umyvadla. Tím získal aspoň trochu klidu na to, aby se osprchoval. Potom vyšel z koupelny do chodby s ručníkem kolem boků. Po několika krocích začal opět ztrácet moc nad svým tělem. Opřel se o stěnu a chvíli těžce oddechoval. V celém zatemněném bytě bylo šero. Nevěděl, jestli je noc nebo den a co se za okny jeho bytu děje. Se značnou námahou došel do kuchyně. Hodiny ukazovaly čtyři odpoledne. Vzal židli od stolu, přisunul ji k ledničce a sedl si na ni. Na otevření ledničky mu však už nezbývaly síly. Hlava mu klesla na prsa a Gustav opět ztratil vědomí.

Nevěděl, kde je. A najednou listoval knihami, které znal. Vyjevovaly se mu myšlenky, o kterých se z nich dozvídal. Obrazy se střídaly jeden za druhým a najednou to už nebyly vzpomínky na cizí myšlenky z knih, ale na jeho vlastní. Pistol-zapalovač a kamarád, který svedl jeho milou a on zůstal sám. Potom viděl jak se milují kdesi uprostřed nekonečného bazénu plného minerální vody a jak to v něm probouzí hněv, protože současně s tímto výjevem k němu proudila vzpomínka na to jak mu říkala, že ho miluje, že bude věrná a nezradí ho. Opuštěný muž, zrazen, zhrzen. Sám samotný, se svou zodpovědností a osiřelostí. Tepající srdce ve studené prázdnotě, která z něj vysává i tu trochu tepla, kterou si snažilo udržet. Obraz známý ve všech kulturách na světě od dob vzniku člověka v roce minus šest tisíc. Šechmar Gnuj!

Zaburácel hrom. Za okny Gustavova bytu byla bouřka. Byl na židli před ledničkou. Otevřel ji. Bylo tam mléko, máslo, sýry, salámy, klobásy a taky pěkný kus vepřové pečeně, kterou si tam schoval od včerejší večeře. Vepřová druhý den po upečení totiž chutná naprosto skvěle. Neváhal ani okamžik, vytáhl pekáč se studeným pečeným masem a holýma rukama se do něj hltavě pustil. Cítil, že je to dobré. Mozek se mu poléval dopaminem.
Když dojedl, cítil se příjemně unaven. Vstal ze židle a zavřel lednici, kam vrátil prázdný pekáč. Ručník mu sjel z těla na zem. Nevadilo mu to. Omyl si mastné ruce saponátem v dřezu a šel do pokoje, kde ulehl na postel. Téměř okamžitě usnul.

Slyšel celkem dobře zvonit telefon v kapse bundy na věšáku u dveří do svého bytu. Vlastně ho to vytrhlo ze spánku. Dokud ležel, bylo mu dobře. Jakmile se pokusil vstát, rozbolelo ho celé tělo tak, že toho ihned nechal. Telefon umlkl. Pistole-zapalovač se povalovala na stole, kde ji naposledy nechal. Podíval se mimoděk na ni a to přililo hněv do jeho srdce nanovo. Musím ji vyhodit, pomyslel si, a vůbec, až bude po všem, vyhodím všechno, i tuhle postel, na které mi řekla, že mě nezradí. Spálím ji. K čemu je postel pro dva lidi, když je člověk sám? Ano, rozsekám ji sekerou na třísky a zatopím s ní někde v kotelně. Třeba zahřeje někoho, komu je zima. Třeba bude skutečně užitečná. Opět usnul.

Když opět procitl z bezesného spánku, zjistil, že se může bezbolestně pohybovat. Podle data a času na budíku zjistil, že spal více než čtyři dny. Pocítil nesnesitelnou žízeň. Vstal a přeběhl do kuchyně. V ledničce byla láhev minerální vody. Vypil ji celou. Žízeň nepřestávala. Zkoušel pít vodu z kohoutku v dřezu. Bez výsledku. Přeběhl zpátky do pokoje a rychle a nedůkladně se oblékl do čistých šatů. Potom si vzpomněl na krevní konzervu, kterou mu ten chlapík dal spolu se stříkačkou. Úplně na ni zapomněl. No jistě! Žízeň! Říkal, že budu mít žízeň! Přihnal se k lednici a vysunul šuplík se zeleninou, kde se pod rajčaty a květákem krčil sáček s krví. Vytáhl ho a chvíli si ho prohlížel. Jeho žaludek byl plný vody. Nesnesitelná žízeň byla stále tady. Voda a krev. To dobře znal z pátečních gorg, když na ně ještě chodil, když ještě v něco věřil. Na rty se mu vydrala stará známá slova. S jakousi vnitřní facsinací pronesl do tiché kuchyně: „Pamatujte, co se událo, když Angar, Kugar a Dalagar, jakož i mnoho našich svatých bratří, měli zhynout pro Jeho pravdu rukou těch, kteří nevěřili:Vzali misku s vodou, posvětili ji,“ letmo se dotkl dlaní svého břicha, „a poté do ní každý z nich nakapal trochu své vlastní krve, aby byl Jarchan s nimi ve chvíli jejich utrpení a aby se jejich bolest změnila v blaženost. A vodu s krví pak společně pili a když potom byli vyvedeni a mučeni, nevydali ani výkřiku bolesti, neboť Jarchan byl k nim milosrdný a jejich utrpení proměnil v nejvyšší blaženost... Já jsem ta blaženost!“ Na ta slova se rozesmál smíchem šílence. Jeho bestiální řev se rozléhal celým bytem. Když se po chvíli uklidnil, otevřel sáček a řekl: „Pravdo Jarchanova, zůstaň s člověkem. Já už k lidem nepatřím!“ Potom vypil celý jeho obsah. Žízeň okamžitě přestala, jakmile mu prvních několik kapek krve ulpělo na jazyce.
„Jsem upír! Já jsem upííír!“ zakřičel, zahodil prázdný sáček od krve a jediným úderem pěsti s nelidským řevem rozlomil vejpůl kuchyňský stůl. Potom se znovu rozesmál, prohlížeje si svou ruku, která zůstala nezraněna a bez bolesti. Tohle by ještě před pěti dny jako člověk nedokázal. Potom vzal z kapsy bundy v předsíni svůj telefon, na jehož displeji bylo cosi o nepřijatých hovorech. Tím se nezabýval a zavolal na číslo uložené pod jménem Entil.
„Tady je Gustav. Proměna úspěšně proběhla. Co mám dělat teď? - - - Jo. - - - Aha. - - - Jasně. Takže mám počkat do tmy a potom přijít na Koukalovu. - - - Od devíti do půl desáté. Dobře, budu tam.“ Měl ještě dost času. Vrátil se do pokoje, otevřel opět svůj deník a vytrhl z něho list. Vzal tužku a začal psát:

„Ano, všichni tady v podstatě hledáme štěstí, lásku a ostatní věci. Když se tak dívám na lidi, kteří mě míjejí na ulicích našeho, nechci ani říkat jakého, města, pociťuji v podstatě samotu. A pociťuji ji i tehdy, když trávím svůj čas s lidmi, kteří jsou mi blízcí. Možná je to tím, že mi nemohou dát to, co od nich chci, nebo jim nemůžu já dát to, co chtějí oni ode mě. Nyní jsem však nalezl to, o čem si myslím, že mi pomůže tuto samotu snést lépe. Nová síla, nová naděje, nová pravda. Sbohem kolego Smrčku, sbohem mistře Gnuji. Sbohem, člověče, zklamal jsi mě. Odcházím od tebe.

V úterý 27. března napsal Gustav Hora.“