Nokturno.net / tvorba / diskuze

Legenda



Napjaté ticho... jen tóny se chvějí. Tóny a slzy na špičkách řas. Vítr nad hlavou, co ještě před chvílí zpíval o příboji, zas ulehl do mořských vln.

Napjaté ticho... pouze křik racků nad útesy v něm zní. Křik nebo výsměch, výsměch nespoutaných, Vteřiny běží, den mění tvář. Stříbra mu přibývá ve vlasech. A noci do očí.

Napjaté ticho... a chaluhy tančí v mělčinách jak pohřební kytice nad hroby krabů. Skylah už mlčí. Dnes je zlá hodina... a trosky lastur... a zbytky snů.

+++

Pomalu se sehnul nad mořskou hladinou. Ruce hmátly po vlně, proklouzla jimi slaný tříšť, jež zprudka stříkla do obličeje - a z konečků prstů vyklouzl něžný lotosový květ. Nad hlavou pražilo polední slunce, ale on to snad ani nevnímal, pohled upřený stále jen k modravému obzoru. K dálavám, z nichž vstávají hvězdy.

Snad kníže dávných dní, snad poutník beze jména. A snad obé dvé. Léta se toulal po pobřeží, podoben trosečníkovi čekajícímu na záchranu. V patách se mu vlekli dva vlci vychrtlí na kost. Za nimi se plížil pes se srstí bílou jak padlý sníh, jak plachta skrytá za obzorem.

Pouze chvílemi se stařec zastavil dívaje se na své společníky, ponořen do vzpomínek na časy, kdy zem byla ještě mladá a kdy po lesních paloucích tančily dcery krále víl - než si je smrtelní mužové odvedli domů a dali z nich vzejít rodu hrdinů. A tehdy mu zpod rukou vyklouzla růže, čarokrásný květ z třpytné pěny.

Říkali o něm, že je Corvetheen Harfeník, nejmocnější z králů nad Vznešenými; muž, který žil stokrát sto let, než si v bezmezné pýše vyžádal za ženu dceru vládce smrtelníků.

Ženu, která jej nemulovala ani milovat nemohla, protože krev hrdinů touží po krvi stejného plémě.

Ženu, která nosila pod srdcem dítě jiného, toho, jemuž podala o Beltaine svou ruku přímo před tváří panovníka Skylahu, který zatoužil po její kráse.

Když ji dostal, třikrát jí zahrál na svou harfu.

Poprvé, aby s ním odešla do země snů, čar a kouzel.

Podruhé, aby syn hrdiny vyšel z jejího lůna bez života.

Potřetí, aby ona sama se svým milencem zahynula v plamenech.

Při každé hře v něm cosi zemřelo, pohaslo podobno svíci ve větru či melodii prasklé struny. Ze Skylahu odešel víc jako přízrak než obraz sama sebe. Opuštěný, s ranami, co krvácí zas a znova. Provázely ho jen tři stíny. Život. Smrt. A Láska.

Tak vypráví staré příběhy a bardové nemají důvod pochybovat. On sám však jen mlčky prochází světem a hledá ztracené. Na pozdrav neodpoví. Své jméno neřekne... a málokdo dnes naslouchá zapomenutým historiím o zemi na Západě. Málokdo vzpomíná na pány z domu Vznešených.

Pouze vítr mrtvé písně chrání.

Jen vítr. A Život a Smrt a Láska.

Vše, co on prohrál.

Co můžeme prohrát i my.