Nokturno.net / tvorba / diskuze

Eutanazie, interrupce a trest smrti... Tři na první pohled rozdílné věci, které však spojuje jeden fakt – po každém z těchto úkonů někdo zemře. Ať už se tak rozhodne sám nebo je rozhodnutí v rukou někoho jiného nebo se dokonce ani rozhodnout nemohou, jelikož nejsou dostatečně ,,velcí“. Možná právě proto jsou tyto témata tak často náplní mnoha diskuzí. Pokud totiž tyto kroky učiníme, není návratu a uvědomme si, že kdyby se pravomoc rozhodnout o životě někoho dostala do nepravých nebo ,,podplacených“ rukou znamenalo by to návrat do nedávné historie totalitního režimu.
Dostala jsem úkol zamyslet se nad těmito tématy, zvážit jejich pro a proti a možná i vyjádřit svůj osobní postoj.
Jako první bych ráda rozebrala téma nám ženám asi nejbližší – interrupce, nebo-li potrat.Co si vlastně pod pojmem interrupce představit? Správné rozhodnutí matky, která nechce na svět přivést nechtěné miminko nebo necitlivý způsob zbavení se odpovědnosti? Těžko říct. Záleží vždy na okolnostech. Já sama jsem toho názoru, že pokud je dítě nechtěné. Mnohdy není matce třebas ani 15 let nebo nemá stálé bydliště a příjem a ví že by se o dítě starat nedokázala postarat. Není schopna dát mu tu potřebnou lásku a připravit ho na život, když sama ve svém vlastním životě nemá jasno. Tehdy je potrat podle mne tím správným řešením.
Paradoxem je, že mnoho žen po miminku touží celé roky a nikdy se jim porodit vlastní dítě nepodaří a ty, které mají to pro jiné nevyslovitelné štěstí se zdravých dětí zbavují. Rozdíl je ale mezi zdravým a nemocným dítětem. Proč přinést na svět dítě, které své okolí možná ani nebude schopno vnímat?! Je dobré, když se ženě narodí dítě, které trpí Dawnovým syndromem, nebo je mentálně postižené, ačkoli to lékaři věděli již před narozením, že bude těmito chorobami trpět? Bude jeho ,,život“ opravdu životem? Existuje mnoho takových žen, které byly postaveny před toto rozhodnutí a velké procento z nich se rozhodlo vychovávat i takto nemocné dítě a dítěti se doslova ,,upsat“ – být mu 24 hodin na blízku a bát se co s ním bude až tady jeho rodiče nebudou.
Dalším paradoxem je však to, že ještě před pár lety miminko narozené ve třetím měsíci těhotenství nemělo šanci na přežití. Ale v dnešní době jsou možnosti k zachránění dítěte i při váze 300 gramů! Potraty se dělají do dvanáctého týdne těhotenství, z čehož nám tedy logicky vyplývá, že kdyby se takovéto dítě narodilo předčasně matce, která ho chce, lékaři ho mohou ještě zachránit!
Absolutně však odmítám důvod pro potrat, že by dítě ženám, které mají na dítě věk a jsou sociálně zabezpečené dít ,,zkazilo kariéru“ a přidělalo starosti. A když jim cestu překříží modrý proužek na těhotenském testu, zajdou na dnes už banální zákrok a druhý den je vše při starém.
Žijeme však v demokratickém státě a každý má právo na rozhodnutí, které mu bude vyhovovat nejvíc.
Pokud se zeptáte několika set lidí, mnoho z nich vám odpoví, že se v podstatě nebojí smrti jako takové, ale bolesti s ní spojené. Eutanazie by tak vyřešila problém nesnesitelného utrpení některých na konci života.Rozdíl je však mezi člověkem svéprávným a mezi člověkem, který je nemocí natolik zničený, že už není schopen o sobě sám rozhodovat.


Prvopočátky eutanazie jsou známy už z dob pravěku. Metody zbavování se trpících lidí se však od dnešních metod značně liší. Když budeme postupovat dále dějinami, tak zjistíme že i v nacistickém Německu byly pod záštitou eutanazie – ukončení utrpení nemocných, konány rasistické a politické čistky lidstva. Zjednodušeně se dá říct, že ten kdo se Hitlerovi nehodil byl zavřen do nemocnice a označen jako nesvéprávný a nevyléčitelně duševně nemocný. Vše se samozřejmě konalo v dokonalém utajení, a tak bylo takto zavražděno několik tisíc nepohodlných lidí.
Nyní se nejenom v Česku o eutanazii často diskutuje. Tak jako asi každé téma pro diskuzi má své zastánce a odpůrce. Někteří lidé berou eutanazii jako vysvobození, jiní jako vraždu. Křesťané zastávají názor takový, že život samotný je dar daný Bohem a tím pádem nikdy jiný než právě Bůh nám ho může vzít. Ale co třeba lidé nevěřící?! Lidé upoutaní nadosmrti na lůžko s nulovou šancí na vyléčení?! Můj osobní názor je ten, že právo rozhodnout o svém životě má mít každý svéprávný člověk stejně tak jako právo svobodně žít a je pouze jeho věcí, jestli této možnosti využije nebo ne. Nejsem si však úplně jista svěřit pravomoci nejbližším příbuzným. Vždyť nejbližší okolí nemocného musí přeci vědět, co by si přál kdyby za sebe mohl rozhodnout sám. Co když se ale příbuzní nechají ,,omámit vůní dědictví“ a pošlou tak na onen svět člověka, který celý svůj život prosazoval právě opačnou myšlenku?! A co teprve svěřit toto rozhodnutí do rukou lékařů? V podstatě je to to samé. Strkání tučných obálek s penězi rukama dědictví chtivých pozůstalých do kapes lékařů by vedlo k nepopsatelnému hyenismu lékařů ve smyslu ,,pomáháme bohatým zbohatnout“. Musíme také připomenout že udržování při životě některých nevyléčitelně nemocných je i finančně nákladné a ty peníze, které by se mohli investovat do výzkumu nových a ještě nepopsaných chorob se ,,plýtvají“ právě na těchto v podstatě ,,živých mrtvolách“ a kdo jiný než právě ten lehce podplatitelný lékař ví přesně, kdy je naděje na ,,znovuobnovení“ nulová.
Nyní mi zbývá už poslední téma - trest smrti.
Má společnost právo vzít někomu život?! Někteří by řekli, že ano, stejně tak jako má právo vzít vrah životy svým obětem. Kolikrát by si zločinci tento čin zasloužili, trestem smrti se ale nic nevyřeší! V tomto směru neplatí pořekladlo ,,Oko za oko, zub za zub.“ Těmto lidem bych dala tu nejtěžší práci ve vězení s nejvyšší ostrahou. Problémem je že se často vrah z trestu vyvlíkne již za pár let odpykávání trestu – je propuštěn ,,za dobré chování“. Otázkou zůstává, jak dlouho mu to jeho ,,dobré chování“ vydrží než začne zase vraždit?! A navíc co když justice odsoudila toho nepravého?! Necháme ho zemřít za někoho jiného, který si bude vesele běhat po světě a vraždit dál?! Kde bereme tu jistotu, že právě tento muž nebo žena jsou ti správní?! Zmíníme-li však fakt, že udržování věznic je také finančně náročné a proč by měli daňoví poplatníci platit za ty, kteří jim ještě zabili přátelé, rodiče, dcery a syny...?! Ale vždyť i v Bibli je psáno ,,Nezabiješ.“
Nejdřív jsem byla pro trest smrti, nyní však po zvážení všech aspektů musím uznat, že jsem ,,na vážkách“. A proto doufám, že se já ani moji blízcí nikdy nedostaneme do situace,a by o našem životě musela rozhodnout mnohdy omylná justice.