Nokturno.net / tvorba / diskuze

Nenechavý šeptavý vánek si laškovně pohrával s otevřeným oknem jednoho z mnoha šedivých hranatých domů. Stařičké panty vrzavým hlasem větru odporovaly a nezúčastněně sledovaly pohyb lidí tam hluboko dole. Stejně tak se chovala i jiná okna na budovách, které tak tvrdošíjně chátraly pod šedivou fasádou a stály na místě, kterém jim mistr architekt určil asi tak, jako když malé dítě vysype na zem z krabice své dřevěné kostky na hraní.
Mezi nimi se ploužili svým zkrachovalým krokem lidé. Zdánlivě bez cíle bloumali tmavými, odpadky posetými ulicemi a jejich pohledy slepě sledovaly jejich budoucí kroky. Den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem shlížely okenní panty na toto neměnné divadelní představení, na kterém je nejsmutnější to, že nikdo neví zdali to je komedie nebo tragédie. Lidé s teatrálností špatných herců denně hrají své plytké a trapně bezduché role. Nasazujíc si každý den svoji masku, ze zoufalého strachu že někdo objeví jejich pravou tvář a pravé já. Zřejmě i kvůli tomuto strachu dostane člověk při narození jen číslo, sadu raději nic neříkajících znaků. Vždy je totiž jednoduší vyškrtnout z předlouhého seznamu číslo, než samotného člověka i s jeho tak bezvýznamnými pocity, touhami a dalšími stránkami jeho lidskosti. Ti méně zdatní se po svém divadelním výstupu raději nechají spoutat svoji dokonalostí a vymýt hlavu svými vlastními vynálezy. Je to přeci tak jednoduché, stačí zmáčknout tlačítko a pak už jen zírat, přičemž si blahořečí a svoji zaslepenost vůbec nevnímají. Další každou chvíli utíkají do snového světa plného na oko zářivých barev, rozkoší světa, na které ovšem nikdy nedosáhnou i když si nosí polámané a rozviklané žebříky v podobě nekonečně dlouhých vše unášejících tripů.
A ten malý zbytek, marně se snaží roztáhnout svá polámaná astrální křídla a uletět z toho hřiště ďábla loutkovodiče, který je za svého všudypřítomného mučivého smíchu shazuje na svoje malé jeviště.
Den za dnem, měsíc za měsícem, rok za rokem.