Nokturno.net / tvorba / diskuze

Co vidíte? Okno a za ním temnotu a sychravost podzimního období. Déšť a mraky. Ticho, které přerušuje jen dopadání kapek na střechy. Vidíte, jak za oknem ubíhá jednotvárně život, bez ohledu na to, co se děje za jinde. Vidíte davy lidí, proudící různými směry. Spěchající do práce, školy, na nákupy, domů. Vidíte jejich nicneříkající obličeje a říkáte si, jestli jste dnes ráno vypadali také tak.

Neznám snad člověka, který má rád ráno. To opouštění teplé a měkké postele. To loučení s odpočinkem. Ten, mnohdy nucený, nástup do fungujícího systému. Konec nicnedělání a nucená aktivita.

Něco jiného jsou pro mě však tyhle podzimní rána. Tichá, smutná a temná. Cítíte opuštěnost, už když se rozhlédnete. Jindy košaté stromy v parku jsou holé a smutné. Všude kolem vidíte listí, které ještě před nedávnem bylo živé a zelené. Teď leží na špinavé blátivé zemi. Všichni po něm šlapou, jako by bylo odpad. Když začne moc překážet, shrabou ho a spálí. Kolem vás proplouvá vzduchem štiplavý a páchnoucí kouř. Usazuje se v oblečení a ve vlasech a když si doma přičichnete k šatům, připomene vám to oheň, podzim a všude kolem plno mrtvého listí.

Většinu lidí, které znám, podzimní počasí deprimuje. Nechápu to. Toto temné a deštivé období je pro mě nejkrásnějším časem v roce. Potom nastává už jen bílá, tichá záplava, která později přechází v blátivou břečku, plnou smogu a prachu. Sedíte pořád u okna a čekáte. Ale na co? Na něco převratného. Na něco, co přeruší ten tok lhostejných tváří. Něco se musí stát. Cokoliv.

Pak ale na chvíli odtrhnete oči od dění na ulici a odhrnete si z čela pramen vlasů. Očima zabloudíte zpět na ulici a po chvíli vám to najednou dojde. To nepůsobí na ty lidi venku jen podzim. Tyhle tváře jsou stejné v každé části roku. Žádné roční období neuspokojí jejich potřeby. Nikdy.