Nokturno.net / tvorba / diskuze

Včera večer jsem jenom tak seděl a přemejšlel. O svým kamarádovi. Jmenuje se Mackenzie. Nedávno mě pozval na kafe. Normálně k nim domů. On má Mackenzie hrozně milou ženu, Keilu. Vždycky když tam přijdu - a chodím tam hodně často - má pro mě ňákej ten úsměv a kafe. S Mackem sedíme venku na terase, když je na to dost teplo. A probíráme život. Keila si tam občas sedne s náma a jenom nás poslouchá. Víte, ono to jsou všechno až nesmyslně filosofický řeči. O světě, o lidech, o smyslu života a tak, znáte to.

A Mackenzie si hodně píše. Tak vždycky něco. Důležitý myšlenky nebo prostě jenom hlouposti. Samozřejmě, že to hlouposti nejsou. Jsou to třeba tak dvě tři slova, hesla, nebo klidně jenom pár písmen. A nic z toho nikdy nedává samo o sobě smysl. Ale on to tam vidí. A někdy si píše dopředu, o čem si můžeme povídat. Je na něm hrozně zvláštní, že mu nevadí, když mu koukám pod tužku. Nikdy mu to nevadilo. Ve škole, když jsem od něj opisoval, taky mu to nevadilo. Nikdy mu nevadí, když mu koukám pod tužku.

A to je právě důvod, proč jsem včera jenom seděl a přemejšlel. Mackenzie si totiž napsal: "Zítra budu přemýšlet o Bohu." Víte, jeho rodina byla vždycky hodně nábožensky založená. Oba rodiče věřili v Boha. Vlastně pořád věří. Mack má sestru, která taky věří v Boha. A bratra a ten taky věří v Boha. Mack je filosof a tak je to horší. Keila… ta je hodně volná. Má taky svojí víru, ale dost jinou. Nebo… možná ne dost, ale jistým způsobem.

Když jsem potom zase k Mackenziemu a Keile přišel, seděl Mack už venku, tentokrát s čajem, a čekal na mě. S hodně zamyšleným pohledem, kdybyste chtěli vědět.

"Kde je Keila?" chtěl jsem vědět, jakmile jsme se pozdravili a já si sednul.

"Jela do města. K doktorovi."

"K doktorovi? Něco se děje nebo je to jenom tak normálně preventivně?"

"Ona není u normálního doktora."

"Tak co se stalo?"

"Bude mít dítě."

Úplně mě to zaskočilo. "A to mi říkáš jenom tak normálně?"

"No."

"Máš radost, ne?"

"Jasně že mám."

"Ale seš zase ve filosofce. O tomhle bys neměl moc filosoficky přemejšlet."

"Já o tom nepřemejšlím. Přemejšlím o Bohu."

"Teď? Proč jsi vlastně nejel s ní?"

"Říkala, abych zůstal doma, že máš přijít."

V tom je ta potíž. Ona to Keila vždycky myslí absolutně vážně, když říká, že Mack něco nemusí. Kdyby si myslela, že má jít, nebo kdyby to prostě jenom chtěla, tak mu to normálně řekne. A Mack vždycky udělá, co ona řekne. A Keila toho vůbec nevyužívá. Měli byste vidět, jak se milujou.

Ale stejně jsem to řek. "Měls jí říct, že já klidně přijdu jindy. Měls jí to říct."

"Vždyť ona to ví, že bys přišel jindy. Znáš Keilu."

"Jo."

Nechal jsem ho chvíli přemejšlet a pil jsem čaj. Možná to věděl už včera, když si psal, že bude přemejšlet o Bohu. Protože to s tím v podstatě souvisí. Jenom nechápu, proč o tom přemejšlí tímhle způsobem. Já kdybych se dozvěděl, že moje žena bude mít dítě… ale u mě je ten problém, že já nikoho nemám. Víte, nemám rád takový to potkám, seznámím, a už je z toho věc. Potřebuju to táhnout dlouho, než se k něčemu "věcně" - nebo "věčně" - zavážu. Protože chci, abysme si na sebe dost zvykli a věděli, co od sebe můžem čekat. A samozřejmě se musíme hodně milovat. Jenže tak dlouho to nikdo se mnou nevydržel, protože se jim nechtělo moc čekat. Což znamená, že to asi nebylo ono.

"Ty věříš v Boha, Jeffe?" ozval se najednou Mackenzie.

"Cože? No.. to je dost přímočarý. Neřek bych, že takhle přímo jo. Ale jistým způsobem…"

"Jistým způsobem jsem i třeba já tažnej pes na Aljašce, Jeffe." Vždycky mluvil takhle. Bavilo mě to.

"Ale na to se nedá jinak odpovědět."

"Dá. Prostě řekni, že věříš. Nebo že nevěříš. Je to jednoduchý. Jestli ovšem nemáš ten svůj jistej způsob promyšlenej."

"Zvládnul bych ho promyslet z fleku, kdybys počkal," navrhnul jsem mu. Kejvnul, vstal a šel uvařit další čaj. To je přesně Mackenzie. Fakt vás kdykoliv nechal přemejšlet. Vaří čaj pečlivě, takže máte doopravdy čas o tom přemejšlet.

Jestli věřím v Boha… já myslet jenom rozumem, řek bych, že ne. Ale všim jiným a řeknu, že jo. Takže co mi vyjde? Obojí a to by s Mackenziemu nelíbilo. Jdeme počítat dál. Příroda je moc složitej brouk, co člověku leží v hlavě. A úplně nejvtipnější na tom je, že sám člověk je toho brouka součástí. Ať chce, nebo nechce. To už si ten brouk zařídí sám, jak se mu zlíbí. Ale člověk konkuruje a chce to chápat. Což je podle mě dost opovážlivý a drzý. Kdybysme měli právo to vědět, pochopit, porozumět, tak bysme to už dávno chápali. Jednoduše proto, že by nám to "brouk" dovolil. Ale co víme vlastně takhle? Jenom to, že o tom, jak celej ten brouk funguje, nevíme nic. Máme jenom spoustu teorií. Vědeckých, ty jsou většinou podložený fakty. Jako že se z něčeho vyvinulo tohle, protože prostě evoluce. Znáte to. A pak jsou náboženství a to je zidealizovaný. Řečeno obrazně a v dost silných uvozovkách, samozřejmě. Těhletěch "hotovejch vír" je dost hodně. A i přesto si člověk vytváří další a další, jenom jeho a jenom ve vlastní hlavě. Proč? Protože v tom má sám segedín. Chvíli přemejšlí srdcem, myslí, citem a kdoví, čím ještě, a všechno mu to pasuje. Ale pak průšvih a leze mu do toho rozum. A aj, najednou v tom jsou nelogický mezery a člověk se začne ztrácet i ve vlastních myšlenkách.

Takže otázka, jestli věřím v Boha, je z pohledu lidstva dost relativní. Na druhou stranu je zase možný mít v tom docela jasno. Protože forem křesťanství je dost a ze všech je možný si něco vytáhnout. A mnohem lepší, než věřit, je podle mě doufat. Není to tak "průkazný". Ale v jistým smyslu je zase smutný jenom doufat. "Doufám v Boha…" Zní to. Jako bych tomu rozuměl. "Doufám v Boha.." Jo, ale to je přesně ono! Doufám v Boha.

Jsou samozřejmě i věci, ve který věřím. Věřím například v Ježíše Krista. Absolutně. Jenže v křesťanství mi přijde všechno strašně definitivní a rozhodující. Věříš, věř a je to dobře. Dodržuj Mojžíšův zákon, jednej podle přikázání. Nevěříš, budiž ti Bůh milostiv. Ježíš se na to na všechno koukal úplně jinak. Bůh trestal, když někdo zhřešil. Ježíš odpouštěl. Dával lásku. A to je zásadní rozdíl. Je milován, kdo odpouští. Kromě toho, to i sám Ježíš řekl. A kdo trestá? Je možná chován v úctě, když umí konat i dobro.

Takže změním svoji "definici": "Doufám v dobrého Boha."

A to je taky celej Mack. Vždycky se vrátí, když člověk dospěje k rozřešení. Přinesl čaj a položil ho na stůl. Došlo mi, že se stmívá, až když zapálil lampu.

"Tak co?" zeptal se mě.

Zopakoval jsem mu výsledek svého dumání. "Doufám v dobrého Boha a věřím v Ježíše Krista."

"To je dobré," poznamenal a nalil si čaj.

"Jo? Fajn, je dobrý vědět, že mi to schvaluješ," prohodil jsem a udělal jsem to samý.

"Myslel jsem si to." Usrkl a uvelebil se na zahradní pohovce. "Víš, ono není lehký na to odpovědět. Když se tě někdo zeptá, jestli věříš v Boha, většinou tě to zaskočí, i když čekáš, že se zeptá. Čekal jsi, že se tě zeptám?"

"Mohl jsem. A možná trochu čekal," přiznal jsem.

"Ale dopředu jsi nad tím nepřemýšlel. Začal jsi až teď, když jsem se zeptal. A řek jsi to rychle. Takže jsi o tom na druhou stranu musel přemýšlet dřív. Jenom trochu a nikdy jsi to nedomyslel do konce. Ale když se tě někdo zeptá, musíš to domyslet do konce."

"Jo, musím. Většinou."

"Nebo neodpovíš vůbec, protože chceš na promyšlení víc času a klidu."

"Jo."

"Hm…"

"Kolika lidí ses na to zeptal?"

"Keily. Jejích rodičů a pár známých, co jsem potkal včera večer."

"Keilyných rodičů?"

"Jo."

"Co ti řekli?"

"Nic. Divně na mě koukali."

Usmál jsem se. Dokázal jsem si to představit. Kdybyste znali její rodiče…

"A co ostatní? Na Keilu se neptám, myslím ty známí?"

"Taky nic. Měli na to málo času. Jenom jsem je potkal, zeptal se a zase šel. Asi jsem se trošku zrozpačitěl."

"Určitě. Buď na to zapomněli, nebo nemohli usnout ještě dlouho potom."

"No."

Chvíli jsme byli zticha a pili jsme čaj. Málem jsem napsal "čas", ale ono by to nevadilo, protože ten jsme vlastně pili taky.

"Jak se Keila dostane domů? Kdy má přijet?"

"Za chvíli. Přiveze ji pan Hudson."

Pan Hudson byl profesor, co Macka jeden čas učil na vejšce. Keilu v podstatě taky. A měl je oba moc rád. Byl to takovej starej pán, ale pořád hodně živej a akční. Dělal různý turistický vejlety, nebo výstavy fotek z míst, kde všude byl. On cestoval hodně. A i teď ještě docela jezdí. Před tejdnem se vrátil z Ostrovů, miluje to tam. Jezdí tam minimálně jednou za rok. A za tu dobu vždycky stihne projít všechny svý oblíbený místa. Londýn, Cambridge, Avebury, Salisbury, spousty těchhle "bury" a taky "shirů". A jezdí do Skotska a Irska a Walesu. Ví toho o takových keltských kulturách. Zná spousty příběhů, který nám jeden čas chodil prostě jenom vyprávět k Mackovi domů. Takový ty klasiky jako Beowulf nebo Tristan a Isolda ani nepočítám, protože ty od něj znám dokonale. On o tom učí, přesně o tomhle, o těch starých jazycích, příbězích, ale i o historii. Ale ať mluví o čemkoliv, vypráví příběh. Toho si na něm vážím nejvíc, moc lidí to totiž nedokáže. A tenhle pan Hudson… to je prostě cvok.

"Chodí k vám ještě? Pan Hudson?" zeptal jsem se.

"Chodí. Občas. Má teď hodně práce," odpověděl nepřítomně Mackenzie. Pořád asi přemejšlel o tom Bohu.

"S čím? Bude zase dělat nějakou výstavu?"

"Jo. S přednáškou a tak. Pozval nás. Zatím neoficiálně, bude posílat pozvánky, prej ti to mám říct, že ti ji pošle taky, aby ses duševně připravil." Jo, on pan Hudson vždycky mluvil takhle.

"Dobře."

Zase jsem ho chvíli nechal. Mackenzie když přemejšlí, dokáže si se mnou normálně povídat, ale je vidět, že pak ztrácí nit myšlenek a topí se v nich. Takže jsem ho nechal.

Začal jsem myslet na spoustu věcí najednou. Na to, co budu dělat, až přijdu domů, na to, co rozhodně dělat nebudu, a na to, že ať už něco dělat budu nebo nebudu, budu to dělat sám. Keila mi někdy říká, že musím chodit víc ven, abych někoho poznal. Jenže můj problém je v tom, že na to nemám. Chodím mezi lidi. Ale jenom proto, abych je pozoroval. Děláme to s Kenziem takhle. Jdeme třeba do parku nebo prostě jenom po ulici, někde si sedneme, a tam sedíme a koukáme na lidi. Vnímáme je, posloucháme.. a je to strašně zajímavý, jak jsou všichni stejný a zároveň každej úplně jinej. Zvlášť tady v New Yorku. A pak potkáte někoho, kdo je někomu hrozně podobnej, a vy si nemůžete vzpomenou komu, a je to všechno děsně legrační.

"Jeffe?"

"No?"

"Věřím v dobrého Boha a Ježíše Krista. Doufám v lidi."