Nokturno.net / tvorba / diskuze

Minotaurus v labyrintu. Jste vhozeni doprostřed spleti křivolakých uliček, dusící masy páchnoucích humanoidů, bodajících krůpějí deště. Bloudíte, prahnete po krvi, sníte o svobodě, bavíte mocné.
Šetrným, elegantním pohybem hřbetu drobné ruky si setřela z líce slzu. Pláč jí roztíral líčení a tvořil na tvářích černé cestičky. Přidala do kroku. Neústupně si razila cestu hlučícím, nadávajícím davem.
„Co děláš, ty děvko?!“
„Au! Čum, kudy lezeš!“ Rozběhla se. Široká kabelka z lesklé kůže jí pleskala o stehna. Hlasivky toužily po výkřiku, ústa se zdráhala.
Lítací dveře známého lokálu neslyšně zaskřípaly, jak je v běhu rozrazila. Hosté od nejbližších stolů se na ni udiveně obraceli. V očích se jim zrcadlil obraz éterické pobledlé holky, jejíž rysy a přesný věk skrývaly tuny líčidla. Na sobě měla stejnokroj svého povolání: krátkou sukýnku, sotva skrývající pevný zadek, síťované punčochy a korzet s hlubokým dráždivým výstřihem. Platinově blond vlasy, téměř bílé, po probdělé noci a lopotném dni divoce rozcuchané jí zčásti překrývaly obličej a lepily se na ostře karmínovou rtěnku. Světlovláska se obratně propletla mezi židlemi a stoly, snesla těch pár štípanců a plesknutí a s pocitem úlevy se opřela o barpult.
„Nikitiko!“přikvapila k ní o hlavu vyšší děvka. „To je dost! Co to je? Které hovado?“
„To nic,“ mávla rukou Nikitika. V ústech měla proklatě sucho. V monoklu, co tak zaujal kamarádku, ji tupě bodalo. Chvíli přemýšlela, než dodala: „Napřed chtěl, abych ho kousla a pak mi vynadal do upírský coury. Nic nového pod sluncem.“
„A co ten tvůj zákazník?“ Menší prostitutka se místo odpovědi jen zakřenila.
„A ten mág?“ Šenkýř, znalý věci, postavil před Nikitiku sklenici čerstvé krve. Na jeho dlouho neprané zástěře se zachytilo pár světlemodrých ptačích pírek. Do Nohm, největšího města severního Oroinu se uchýlil nespočet krvesajů z Věží a tak mnoho barmanů mimo nalévání kořalky muselo ještě podřezávat krky roztodivným teplokrevným živočichům.
„Mág?“ujišťovala se Nikitika. „V pohodě.“
XXX
Panty dveří ponuře zavrzaly. Návštěvníky podniku ovanul ledový průvan. Mezi veřejemi se vyrýsovala čtveřice osob, jejichž identitu skrývaly pláště s kápí. Upírka se neklidně ošila a
s obavami vzhlédla k nově příchozím.
„Čím mohu posloužit?“ zaskřehotal zneklidnělý hospodský. Vysoká postava uprostřed sejmula kapuci. Bar ztichl a vzápětí zašuměl, jak listy v jarním vánku. Žena, dalo-li se tak božskému stvoření řici, připomínala černého anděla, jen křídla někde cestou ztratila. Temně zelené hadí oči jí zářily vztekem a temnou touhou. Dokonalé rty zvlnil úšklebek.
„Tamhle je!“
Dva ze zakuklenců vyrazily vpřed a popadli Nikitiku v podpaží. Páchli sírou. Prostitutka jim nemusela vidět do tváře, aby poznala, že to jsou Temnáři, Swérští, a konkrétně tihle byli pravděpodobně ke všemu čarodějové.
XXX
Žluté světlo voskovic, posílené magíí, ji na moment zcela oslepilo. Sklepní komůrka neskýtala moc prostoru a zjevně sloužila k odkládání přebytečného nábytku a jiné roztodivné veteše. Na stropě oroinské počasí vymalovalo kruh vlhkosti. Mágové ji surově připoutali k opěrce staré rozvrzané židle. Žena-černý anděl si odkopla z cesty děravý proutěný koš a postavila se zády k nejvyššímu svícnu.
„Co jsi dělala dnes večer krátce po západu slunce?“ zaduněl místností ženin alt.
„To, co vždycky. Starala se o zákazníka,“ odsekla Nikitika. Srdce se jí v hrudi třepotalo jako křídla čerstvě vylíhlého motýla.
„Jistě a pak jsi mu prokousla hrdlo,“ zasyčela Temnářka. Duhovky se jí leskly sžíravou nenávistí. Zaskřípaly dveře.
„Už jste chytila tu potvoru, co zavraždila mého drahého rádce?“ zazvonil mužský hlas. Žena ledabyle mávla rukou.
„Já nikoho nezavraždila,“ odporovala upírka.
„Váženého pana Amorgena Nixe dnes večer našli mrtvého v kaluži krve. Na krku měl zřetelné stopy upířího kousnutí.“ Těsně před Nikitiku se postavil zavalitý chlapík v prošívaném kabátci. Upírka chvíli vzpomínala, odkud ho zná – no jistě, vévoda Gron, pán tohohle města.
„To ještě nic neznamená.“ Nikitika stěží poznávala vlastní roztřesený hlas.
„Očití světkové vás viděli vcházet do Amorgenova apartmá v hotelu U tří růží. Popíráte, že jste tam byla?“ Niktika mlčela.
„S pomocí úžasných schopností tady swérského velemága,“ ukázal na černého anděla, „se nám tě podařilo jednoduše vystopovat. Jestli sis myslela...“
„Jaký bych k tomu měla motiv?“ zoufale jej překřičela Nikitika.
„Jsi upírka. U vás jsou vraždy v afektu naprosto přirozenou záležitostí. Nezaplatil ti? Uhodil tě?“ Dveře se znovu ozvaly, aby vpustily dalšího aktéra výslechu. Ozval se dutý náraz, jak příchozí zakopl o nohu stolku, vyřezanou do podoby kočičí tlapy.
„Jauvajs.“ Žena, swérský velemág, hněvivě sešpulila černě namalované rty.
„Femoriane... Říkala jsem ti, ať zůstaneš nahoře.“
„Provedl jsem důkladné ohledání mrtvého a pár rozborů.“ Do světla svíček vstoupil mladý muž v dlouhém kněžském hábitu. V náruči nesl stoh hustě popsaných papírů.
„Příčinou smrti nebyla ztráta krve, ale důmyslný jed...“ Vrazil zaražené ženě do náruče náklad svých poznámek.
„Femoriane...“
„Tiše, mami, mám v tom svůj systém. Podle mě je ta holka najatý vrah, placený někým shora.“ Vrchní čarodějka se uchechtla.
„Miláčku, jestli chceš dál rozvíjet své šílené teorie, dej se na romanopisectví. Tak, teď si dej odchod a nech starší pracovat, jasný?“
„Počkej, počkej, vyslechni mě! Zjišťoval jsem o téhle upírce něco bližšího... A hele – tady – na co jsem přišel. Její tříletý syn leží po těžké nehodě s vážnými zraněními v nemocnici U brány. Jestli nezaplatí dvacet tisic nohmských kupónů za léčitele... A víš kolik by jí zaplatili za zabití takového esa, jako byl Amorgen?“
„Dvacet tisíc nohmských kupónů? Báječná teorie. Hodná zamyšlení,“ucedila s ironickým podtónem čarodějka.
„Zalistuj jí v mozku, uvidíš...“
„Myslím, že to nebude třeba, věc je naprosto jasná,“ ozval se pupkáč. „Ta čubka patří na šibenici.“
„Věř mi,“ opakoval Femorian. „Podle swérského práva přece není trestán ten, kdo je pro vraždu najat, ale ten, kdo ho zaplatí.“
„Zoreno Rútid,“ pojmenoval velemága vévoda, „tento excentrický mladík...“
„Provedu čtení paměti,“ uťala mu Zorena.
XXX
Je to zvláštní pocit pošpinění, když se vám někdo nabourá do mysli. Nitikika zažila jen jednou
v životě podobný pocit. Rychle zahnala tu vzpomínku za práh vědomí, nechtěla ji ukazovat té až protivně pohledné čarodějnici.
„No?“ zajímal se Femorian, ve chvíli kdy obě dvě otevřely oči. Zorena nekompromisně vyhnala ze sklepení všechny, kromě obviněné a syna. Podzemní prostora tím pádem tísnivě ztichla.
„Nemáš sice dostatečné zkušenosti, ale tvá schopnost dedukce je nepřekonatelná,“ vysoukala za sebe čarodějka neochotně.
„Takže jsem měl pravdu?“
„Zčásti.“
„Zčásti?! Jak zčásti? Proč zčásti?“
„Zčásti, protože si nerada připouštím chybu,“ zavrčela čarodějka chmurně.
„Takže, jaký je plán?“
„Zajmout muže, co s Nik jednal, zprostředkovatele, a vyrazit z něj, pro koho dělá.“
„Paráda,“ tleskl Femorian.
„Použijeme Nik jako volavku – ty ji doprovodíš ke Zlatému korbelu pohlídáš ji a toho chlapa zatkneš - máš na můj vkus přehršel nevybité energie. Dám ti s sebou pár mužů, jen tak pro jistotu. A zatkni ho nějak šetrně, ne jako minule, kdy jsi podpálil půlku města.“
„Hmmm...“ Femorian se otočil k odchodu.
„Jo a co to máš, pro všechny bohy, na sobě?!“
XXX
Kolemjdoucí se po nich nevěřícně ohlíželi. Nikitika měla až teď příležitost si svého zachránce pořádně prohlédnout. Na denním světle vynikly extravagantní modré pruhy v Temnářových dlouhých černých vlasech a stříbrný kruh pableskující na ušním boltci. Hele, pomyslela si upírka, jestli tohle je duchovní, tak já jsem panna.
„Musíme vedle sebe vypadat dost ujetě,“ promluvila nahlas, „kněz a prostitutka.“
„Já ještě nejsem kněz,“ opravil ji zasněně Femorian, „čeká mě ještě rok na univerzitě.“
„Já jsem si říkala, že ta tvoje tunika vypadá nějak divně. To je školní uniforma?“
„Ne, to je recese.“
„He?“
„Stejnokroj kněžích bojujících za poslední delfsko-swérské války.“
Zapadli do unyle vyhlížející putyky na křižovatce dvou ulic v chudinské čtvrti. Páchla močí a přepáleným tukem. Femorian vybral stůl zasutý v rohu u vyhaslého krbu.
„Dva koflíky krve, prosím!“ houkl na číšníka.
„Ty piješ krev?“
„Ne, ty piješ krev.“ Budoucí kněz se bohorovně rozvalil na lavici.
„Pověz mi, něco o sobě,“ vyzval ji.
„Bylo mi devět, když naši umřeli. Bydlela jsem nějakou dobu u strýčka na druhém konci souostroví.“ Před dvojici postavili dvě číšky krve. Femorian se natáhl pro tu plnější, pozvedl ji k přípitku a sebevědomě uskrl. Obličej se mu zkrabatil odporem, ale polkl.
„Jak ses vlastně dostala k této... práci?“
„Jednou v noci ke mně do pokoje přiletěl anděl a udělal mi to.“ Jejich pohledy o sebe na moment zavadily. Syn velemága se trpce pousmál.
„Aha.“
Zavládlo ticho. Mlčení prolomila Nikitika.
„A ty - jak jsi přišel k tomuhle?“ Ukázala na přeražený nos, jedinou věc, co závažně hyzdila jeho tvář. Femorian si olízl rty a vypadal jakoby ho něco zaujalo na rubínově červené hladině nápoje.
„Jednou v noci ke mně do pokoje přiletěl anděl a dal mi pěstí.“ Obrátil do sebe hrnek krve na ex.
XXX
Do podniku vstoupil vysoký vychrtlý Delf v tapertu ze zlaté vlnící se látky.
„Proč se smrtí nějakého oroinského rádce, byť to býval mág, zabývá přímo swérský velemág? Určitě má spoustu zástupců...“
„Amorgen a mamka se znali spousty let... bývali milenci. Nakonec se pohádali a Amorgen odešel na Oroin, mimo sféru mamčina vlivu.“ V Nikitice hrklo.
„Takže může být tvůj otec? Amorgen?“ Bohové, zabila jsem mu tátu, přišla jí na mysl absurdně znějící myšlenka. A on se tady se mnou vybavuje.
„Ne. Jsem sirotek, stejně jako ty. Zorena mě adoptovala, ještě jako chlapce.“
Delf v zlatém ladně vyskočil na barovou židli a houkl na obsluhu.
„To je on,“ šeptla hluše Nikitika.
„Běž za ním a přihlas se o odměnu,“ poručil upírce Femorian. Prostitutka váhavě vstala a doloudala se k barpultu.
„Amorgen je na prkně, chci svý prachy,“ oslovila svého zaměstnavatele.
„Chytili tě a teď makáš pro mágy, co?“ zavrčel Delf, aniž by se na ni otočil.
„Pustili mě, neměli proti mně důkazy,“ odporovala Nikitika. „Splnila jsem úkol, chci peníze.“
„Můj pán, nebude platit běhnu, co...“ načal větu muž ve zlatém.
„Kdo je tvůj pán?“ zasyčel Femorian, jenž se náhle zjevil za delfovým ramenem s nožem na jeho ohryzku. Delf s sebou polekaně škubl. Ve stínu ruky svírající střenku se začervenal čůrek krve.
„Já-já-já netuším,“ drkotal zuby Delf.
„Nevadí. Tortura otevřela ústa jiným, otevře i tobě,“ broukl jakoby mimochodem Femorian.
„Torturrra?“
„Hmmm... Jako strhávání nehtů, kuchání zaživa a tak.“
„Vévoda Gron si tu vraždu objednal, mág prohlédl nějaké jeho neprůhledné finanční machinace. Pustíte mě? Nemám s tím nic společného, jsem jen posel.“
XXX
Femorian znal svou nevlastní matku, jako nikdo jiný. Už když s Nikitikou vstoupili do její pracovny, narychlo zřízené ve východním křídle Gronova paláce, všiml si nepatrné křeče v koutcích úst. Ale ne..., zhrozil se a bez dechu očekával další nápovědu řeči těla.
„Skvělá práce, Femoriane Korete,“ pochválila syna na úvod. Její úsměv zářil zároveň pýchou a zármutkem.
„Bez tady Nikitiky bych to nezvládl,“ přiznal opatrně, sleduje každý Zorenin pohyb, „myslím, že bychom ji mohli osvobodit a zaplatit jejímu synovi operaci.“ Zorena sklopila zrak k sepjatým rukám, opřeným o desku stolu. Femorian se toužil propadnout až k nitru země, jen aby neslyšel čarodějčinu odpověď. Přesto ji pobídl:
„Mami...“
„Mluvila jsem s vrchní kněžkou z nemocnice U brány,“ promluvila Zorena. Odmlčela se. „Je mi to líto.“
V kanceláři zavládlo ticho, ale Femorianovi trhalo uši víc, než křik z tisíce hrdel.
„Odpustíš teda Nice, že zabila tvého bývalého?“
„Ne. Ale trestat ji nebudu. Osud už ji potrestal dostatečně.“
„Představ si, že bych ležel na smrtelné posteli. Neudělala bys pro mě totéž?“
„Pochopit neznamená odpustit, Femi.“ Zorena natáhla k budoucímu knězi přes stůl paži.
„Kde je Nikitika?“ rozhlédl se mladý Temnář po zmizelé. „Do háje,“ zaklel a vrhl se ke dveřím.
„Příliš rychle si mi vyrostl, chlapče můj,“ vzdychla čarodějka, když za synem zapadly dveře.
Z tváře jí spadla obvyklá kamenná maska a jak naklonila hlavu na stranu, po líci ji sklouzla uhlově černá kadeř. Její výraz by teď zarazil každého, i Femoriana. Oči jí zažhnuly dávnou vzpomínkou, rty se roztáhly a odhalily zuby, líbezné úlomky slonoviny.
XXX
Pod mostem tiše, bez sebemenší zájmu o cizí starosti tekla řeka. Nikitika odhodlaně přelezla zábradlí. Kdybych se mu víc věnovala, kdybych se tolik netoulala po nocích, nemuselo se nic stát, vyčítala si. Vodní tok ji vábil dolů ledovými pažemi. Pusť se a padej. Padej do věčnosti. Povolila sevření kolem tyčí, naklonila se... Kolem pasu ji popadly svalnaté mužské paže a strhly ji zpět. Tvrdě narazila zády do zábradlí.
„Niko!“ šeptl jí do ucha Femorianův melodický hlas.
„PUSŤ MĚ!“
„Na to zapomeň.“
„Jsem vrah.“ Nikitika s pokusila vykroutit z mladíkova sevření.
„Když probodneš někoho dýkou, jsi zabijákem ty nebo ta dýka?“ mumlal naléhavě Femorian. „Vrahem je Gron, tys byla jen jeho nástrojem.“
„Hloupost.“
„Nikitiko, chyť se mě, vylez po tom pitomém zábradlí zpátky... prosím... promluvíme si...“
„Myslíš, že má pro mě smysl žít?! Nezabít se?“
„Smysl to má, dokud existuje někdo, kdo tě chytí za ruku a strhne zpět.“