Nokturno.net / tvorba / diskuze

Běžím temným lesem.
Už to zase začalo. Ještě aspoň chvíli vydržet a bude konec. Mám takový náskok, že nemají šanci mne dostihnout v čas. Nakonec mne přeci jen dostihnou. Jako vždy. Ale to už bude pozdě.
Příliš pozdě.
Stalo se to už tolikrát a nikdy si na to nezvyknu. Pokaždé mám z toho panickou hrůzu, ale když to přijde, uvítám to s malým úšklebkem na rtech. Musí to nastat každým okamžikem. Nemám sice pojem o čase a není ani vidět měsíc, ale přijde to. Vím to. Znám to. Za ta staletí jsem se už naučil, jak to probíhá.
Běžím snad už celé hodiny. Nikdy nepochopím, proč to prostě nevzdají? Dyť mne přece už vyhnaly. Následujících osmdesát let se tam nemůžu ani ukázat. Proč mne prostě nenechají žít v klidu? Proč se prostě neotočí a nejdou domů klidně spát.
Dříve jsem křičel, prosil, zapřísahal, vyhrožoval. Vždy marně. Ani jednou jedinkrát toho nenechali. Za celý ten dlouhý čas ani jednou. Dnes už nekřičím. Nemá to cenu. Nic se nezmění. Tak proč bych měl plýtvat dechem. Bude to jako pokaždé. Ten samý příběh. Ta stále se opakující hra na kočku a myš. Jen kdyby tak věděli, že i myš má své dny. Tedy spíše noci.
Možná bych se mohl jednoduše zastavit, tiše si lehnout a čekat. Dělat že jsem si vymknul kotník a pokorně vyčkat svůj osud. I to jsem již párkrát zkoušel. Ti tupí ignoranti mne ani nedokážou zabít, i když jen ležím na zemi, pozoruji hvězdy a přeji si, abych se tentokrát neprobudil. Ó jakou jsem jim tenkrát udělal radost, když mne našli. Bezbranného a odevzdaného. Tlupa ubožáků s vidlemi. Všichni se hrozně smáli a plácali se navzájem po zádech. Dokonce, i když mne svázali a probodávali mi srdce tak se pořád smáli.
Stále se jen smáli.
Netušili, že já se smál také. Smál a děkoval jim za službu, kterou mi prokázali. Doufal jsem, že mi pomohou v mém prokletí, ze kterého není východiska. Marně. Celé to ponížení a utrpení bylo zbytečné. Proč mne vlastně honí a štvou, když se mnou ani nedokážou skoncovat?
Trpce toho později litovali.
Už je to tady.
Už nemusím běžet.
Nyní vidím jako ve dne.
Už nejsem v temném lese, teď jsem doma. Psi už přestali štěkat a začali kňučet. Už nechtějí jít dál po mé stopě. Už na to přišli a vědí, jakého omylu se dopustili. Vědí a nechtějí zaplatit životem za chyby svých pánu.
Teď jen stojím a čekám. Není kam pospíchat. Cítím svou vlastní krev, jak mi zaplavuje ústa. Padám na kolena a dávím vše, co ve mně ještě zbylo. Plivu své zuby do širokého okolí. Už je nebudu potřebovat. Rostou mi jiné. Slyším, jak se mi lámou a praskají kosti, protahují a mohutní do nepřirozených podob. Z mých svalů se stal tekutý kov, který mne nesmírně pálí a přelévá se do nových tvarů. Choulím se na holé zemi a tělo mám jako v ohni. Vlastně ne. Oheň ukrajuje jen části těla. Toto je bolest, která prostupuje každičkou částečkou mého Já. Už ani nekřičím. Nemám jak. V mých plicích, už není ani kousek vzduchu. Teď nastává ten nejhorší okamžik, na který si nemohu nikdy zvyknout. Na krátkou chvíli mi přestane být srdce a umřu. Většina lidí si své srdce nikdy neuvědomí, až v ten poslední moment smrti, kdy se zastaví a utichne navěky. Já to prožívám stále. Pořád a pořád dokola. Na malý okamžik prostě přestanu existovat. Smrt si mne odmítá vzít. A když neví co má se mnou dělat, vyplivne mne zpět do světa jako zmuchlanou a polámanou panenku. Možná se mě bojí i ona. Prostě si nade mnou umyje ruce a dělá, jakože se nic nestalo.
Ale já tu stále jsem. Mé lidské srdce se zastaví a po chvíli se rozběhne jiné, větší, silnější, zvířecí, vlčí. V ten krátký moment pro mne neexistuje čas, svět, prostě nic. Dokonce přestane i ta nepřekonatelná bolest. Má mysl se pohybuje někde v nekonečné a milosrdné prázdnotě.
Teď je opravdu konec.
Přes bolestivý opar už zase začínám vnímat svět. Všechno se pohybuje tak pomalu a líně. Mé nehty jsou zaryté v kůře nedalekého stromu. Nyní je nepotřebuji, mám lepší, mám drápy. Vidím, jak ze stromu padá listí a mám pocit, že trvá celou věčnost, než se list odpoutá od větve a než se dotkne země. Myslím, že za tu dobu bych byl schopen doběhnout do pekla a zpět.
Jenže proč bych tam běžel. Zrovna jsem se odtamtud vrátil. Ještě se tam nesčetněkrát podívám ale dnes ne, dnes už ne.
Slyším, jak mým pronásledovatelům bijí srdce, cítím jejich pot. Ještě nevědí, nejsou si zcela jistí, zatím jen tápají. Ten nelidský řev jim musel určitě něco napovědět. Asi se teď radí, jestli budou pokračovat ve štvanici.
Je mi to jedno.
Možná půjdu a ulovím nějakou srnu.
Možná se vrátím a zabiju jim nějakou krávu.
Možná bych je mohl všechny jen vystrašit.
Možná bych mohl jednoduše utéct.
Ještě sám nevím, co udělám.
Mám na to celou noc.
Možná bych je mohl začít lovit jednoho po druhém.
Možná.







Ps: Rád bych tuto povídku věnoval dvěma mým kamarádkám. Jedna se v mládí rozhodla, že nepůjde do kláštera(za což ji velmi děkuji). Svět tedy nakonec naštěstí nepřišel o jednu z největších krásek. Místo toho dnes loví bestie(za což ji také velmi děkuji). Druhá, neméně krásná, se zatím bojí tmy a tvrdí že blbě čumim. Není třeba se bát tmy, je třeba bát se lidí. Tmy se boj jen když jsem v ní Já. :)


Psps: Jo a stále ještě blbě čumim.