Nokturno.net / tvorba / diskuze

Bouře. Svistící vítr. Déšť. Hromy a blesky. A potom ještě já. V jednu chvíli tam a teď tady. Zvykl jsem si být vždy na správném místě. A být tam ve správný čas. Dělám to tak už po mnoho let. V okolí bylo vcelku pusto. Jen pár stavení, nejbližší snad dvě stě stop daleko. To byl můj dnešní cíl.

Vešel jsem nízkými dveřmi do světnice. Nikde nikdo. Nahlédl jsem do vedlejšího pokoje, kde potichu seděla celá rodina u bledého dítěte. Chlapec ležel ve vysokých horečkách, zesláblý a evidentně umírající. Mě si nevšímali. A já jich taky ne. Měl jsem tu práci.

Z mošny jsem vytáhl zapálenou svíci s rychle se kmitajícím plamínkem. Bylo mi líto celé rodiny, ale nyní jsem je musel vyrušit. Vstoupil jsem mezi ně, přistoupil k posteli a upřeně se zadíval do chlapeckých očích. Ten se zachoval jako v transu. Jako všichni. Zvedl se na lokti a natáhl se pro svíci. Mlčky jsem mu ji podal.

Již samotný dotyk způsobil, že se chlapec rozdělil. Jeho duše a aura zůstaly podepřené a pomalu se zvedaly, kdežto jeho tělo opět kleslo na postel.Jeho matka se rozbrečela. Chlapec jí zamával a jako mávnutím kouzelného proutku se rozplynul. Já ho s omluvným výrazem ve tváři následoval. Musel jsem ho převézt přes řeku.