Nokturno.net / tvorba / diskuze

Chodila na ten palouk každý den. Každé ráno sedávala u jezera a poslouchala, jak ptáci zpívají a listy stromů tancují ve větru.
Tak jako včera, i dnes tu čekala na východ slunce, a když se první paprsky dotkly její tváře, lehce se usmála. Snažila si představit, jaké to asi je vidět všechnu tuhle krásu vlastníma očima. Dívala se na svět všemi smysly, vdechovala vůni květin a cítila jejich křehkost, ale barvy jí splývaly v jednu velkou tmavočernou skvrnu.
A stejně jako včera, a pravděpodobně i zítra, zavřela oči a oddala se snění. A v tom snu viděla úprkem cválat splašeného koně s dívkou na svém hřbetě, jak uhání krajinou temnoty jako zběsilý. S očima plnýma bázně a hrůzy, se svaly napjatými k prasknutí zdolával metr za metrem takovou rychlostí, že se dívce tajil dech. Přesto jim byli v patách. Strašlivý dav, změť tváří a tvarů, šklebící se stvůry s ohnivými vlasy. Dychtivě natahují své ruce jako síť, ze které nelze vyklouznout. Tváře bez očí, oči bez tváří a moře spalujících slz. Koleny pobídla černého hřebce a zabořila mu hlavu do hřívy. Panika jí sevřela hrdlo a hrozila ji zadusit. Když se kůň prudce zastavil, polekaně se napřímila a zrakem pátrala po okolí. Nikdo a nic. Jen spousta písku. Seskočila z koně a v ten moment se rozpoutala vichřice. Marně si chránila zrak, marně se snažila schovat. Během chvilky prašný opar klesl a odhalil strnulou postavu dívky pevně svírající třmeny koně. Dali se do pohybu. Pomalu a ztěžka. A dívka čekala. Stále čekala, až ten mlhavý opar z bouřky opadne.
Slunce bylo vysoko nad obzorem, vítr si čechral listí, všude bylo ticho. Až hluboký dívčin nádech porušil kouzlo, vítr utichl a slunce se schovalo za mraky. S nadějí otevřela oči. Pomalu, kousíček za kousíčkem zvedala víčka připravena chránit si zrak před ostrým světlem.
Chvilku ještě seděla, pak se zvedla a vydala se domů. Šla tou stejnou cestou jako včera a jako dnes ráno, snad aby v té své písečné bouři nezabloudila.
Kdo ví, snad už zítra vyjde slunce i pro ni.