Nokturno.net / tvorba / diskuze

Jsem duální. Skládám se z ničeho a něčeho, jsem a zároveň nejsem. Mohla bych být stejně tak dobře jako najednout neexistovat.Mám v sobě poprávu obsaženu ženu i muže. Ti dva vedou neustálý spor.Ta hranice mezi nimi je přetenká.Hraniční porucha osobnosti. Ode zdi ke zdi. Útržky mládí buší pod levým spánkem.Bolest ředěná touhou a vlastní krví.Slast. Sebetrýzeň.Nenávist.Uprostřed sebe vesmír a klid, moct se tak obrátit naruby. Vše je dopředu dané a toliko jasné.Nemohu rozlišit prostor. Úloha provazochodce balancujícího na vlastnoručně upleteném laně, na kterém se později s láskou k sobě samému oběsí.Žijem. Zatím. Tak, jak se dá.My dva.Bez sebe a spolu.S nehty zatnutými do ohryzku toho druhého.On i Ona. Ona, s vlasy havraními pod pás, co se bojí čekání. On, s rukama věčně od motorového oleje, co se ztrácí ve svých končinách a je z toho nejistý.Ona,která pro sebe neuvaří a On jí to vyčítá.Ona, které slušela cigareta a sklenka v ruce, a On,který jí to všechno vytloukl z hlavy.Ona se ráda párádí a On se otočí za každou sukní,Parazité.Žijí ve mě a na úkor mě. Místa pro mě není.Tiše čekám, až se zabijí navzájem. Nezájem.Pronájem.Neustále ve mě vedou roztržky stran svých názorů, eg či jen malicherné vády provokací a já navenek hraju představení vícero požitků.Chtěla bych si zaplavat v moři sněhových vloček a chytit padající hvězdu.Malý vůz měl na mléčné dráze nehodu. Byla to totálka, 3 mrtvý.A tak je zbytečné se ptát:Září malý vůz...jestli nejsi sám.Jsem.Jsme.A padá sníh. Snad už nikdy nepřestane a já zamrznu.A až přijde ten čas, Ona zvedne uslzené oči, usměje se do rozbitého ledového zrcadla mého srdce a On,tiše a ohleduplně bude krvácet na mou pravou srdeční komoru.Ona se schoulí do kouta a z rukou jí vypadne střípek, ten jediný, majetek té Zimní,celý pokrytý jeho DNA.Spravedlivě krvácí, popřel Ji a to neměl dělat. Ne ne ne, byl to jen Muž , co spravedlivě vykrvácel, a Ona tu, tupý sebevrah co neunesl jeho ztrátu. Místo pro mě je volné a já vlastně už ani neumím .....