Nokturno.net / tvorba / diskuze

Moje krásná gejšo, sedíš naproti mě, vlak míří krajem, míjí pustinu březových stromů, jsi jediná, která kdy se mnou jela,
jediná, která se odvážila, jediná, která mě miluje.
Byl jsem léta nemocný, toulal jsem se neznámými končinami a neměl se s kým o své vidění podělit, než jsi přišla ty, odněkud z
neznámé dálky, kam oko mé ještě nedohlédlo.
Býval jsem vojákem na daleké hranici, který čekal na dopis od duše, která uroní vzpomínku na mou tvář.
Na dlouhé cestě, na níž jsem hledal štěstí, mě doprovázelo modré nebe, bílé mraky, zelená tráva a zvuk kol vlaku jedoucím
krajem k mému vysněnému cíli, při jehož dosažení jsem byl tím nejšt´astnějším člověkem na světě, at´ už bylo cílem místo ve
městě nebo vlakové nádraží, vždy jsem do jeho vyplnění šel celým svým srdcem a nebojím se to nyní říct, když jsem s Tebou a
upíráš své překrásné oči do mých a já bych si přál, aby tento okamžik nikdy neskončil, jsi moje odměna za léta samoty, můj
lék na žal, který jsem celá léta cítil, jen ty mě můžeš pochopit a následovat mě na mé pouti hledání a objevování, dodala jsi
do mé neklidné duše klid, dala jsi mou třesoucí se ruku do své a řekla jsi:"Pojd´, ukážu Ti lepší svět."