Diskuse k dílku: Sny o Ukrajině. Sledovat diskuzi přes RSS .
Než se pustíte do diskuze, přečtěte si pravidla pro psaní komentářů.
Vše začalo, když mi bylo osmnáct let. Bydleli jsme s rodiči v činžovním domě na Starém Městě v Ostravě a já měl před sebou ještě rok studia na střední škole na Novém Městě v Ostravě.
Byl jsem čerstvě po rozchodu s dlouholetou partnerkou a zachtělo se mi světa. Chtěl jsem dýchat vzduch dálek, prožívat různá dobrodružství a dostávat se z případných komplikací, které by nastaly. Dále získávat zkušenosti, poznávat mentality různých národů a prožívat takovéto cestovatelovo déja vú při návratu domů. Není nad to, když se vracíte z dálky a rozhlas na nádraží ohlašuje Váš příjezd.
Máte pocit hrdiny, že jste něčeho dosáhli. Znám ten pocit velice dobře a pokaždé si jej co nejvíce užívám.
Stejně tak miluji atmosféru před příjezdem vlaku. Rozhlas ohlasí Tvůj vlak a ty čekáš, radost máš v dlaních, těšíš se, a pak on přijíždí. Ty nastoupíš, usedneš a sleduješ krajinu. Nebo spíš, pokud jedeš časně ráno nebo pozdě večer.
Jednoho večera jsem přijel na nádraží sledovat vlaky. Byla doba, kterou prožije každý cestovatel, a té se říká „bezcíle“ , tak jsem ji nazval já, protože jsem chtěl někam jet, ale nevěděl jsem kam. Proto jsem jel sem nabrat inspiraci, popřemýšlet o cestách a naladit se.
Když jsem došel na nástupiště, odkud byl rozhled na všechny koleje, bylo krátce po desáté.
Za tři a půl hodiny jsem měl jasno.
Na Ukrajinu. Viděl jsem přijet na rychlíku „Silesia“ dva vagóny do této země. Jeden mířil do stanice Kiev passažirskij, druhý do Charkova. Oba byly tmavě modré se žlutooranžovým pruhem přes okna.
Byly krásné a lákavé. Představil jsem si jízdu v nich. Vžil jsem se do pocitu, kdy jsem na passažirskim vogzale v Kievi a jdu po nástupišti. Pak se vrátím a lidé se mě budou ptát: „Ty jsi byl na Ukrajině?“
Úžasné. Jo, tam si jednou zajedu.
Jak šly roky, tak jsem se k Ukrajině pomalu blížil. Nejdřív jsem jel „Silesiou“ do Krakówa.
Tříhodinová jízda vede pustou, ale nezapomenutelnou krajinou polí, krátkých lesů a řek míjejících se s tratí pod tratí.
Ráno dojedete na Kraków Glówny, největší nádraží v třetím největším městě Polska.
Vždycky jsem si myslel, že Kraków je druhé největší, po Warszawě, ale po ní je Lódž. Čtvrtý je Wroclaw, pátá Poznań, šestý Gdańsk a sedmý Szczecin.
V Krakówě jsem přestoupil na rychlík relace Szczecin Glówny-Przemyśl Glówny s názvem „Przemyślanin“ a jel s ním do druhé jmenované stanice. Z Krakówa do Przemyśle jede vlak krajinou úrodných polí, napravo v dáli jdou vidět Tatry, nejvyšší pohoří státu. Jinak je Polsko rovinaté, o Polácích se říká, že jsou milí a silní, o ženách, že jsou hodné a věrné.
Těžko říct, sám to nemohu posoudit, setkal jsem se s málo Poláky.
Kraj jihovýchodního Polska je krásný, chvílemi pustý, běžné jsou zde březové aleje, široké řeky, já konkrétně myslím hlavní čtveřici, San, Dunajec, Wisloku a Wislok, opomíjím Wislu, národní řeku Polska, které jsou všechny její přítoky, kromě Wisloku, ten ústí zleva do Sanu.
Z výše jmenované čtveřice je největší řekou právě San, který pramení na Slovensko-Polské hranici nad Karpaty, protéká Sanokem a bere kurz na Ukrajinu, těsně před hranicemi se točí, jakoby si to rozmýšlel a protéká Przemyślem a u Stalowe Woly ústí zprava do Wisly.
Je to, po Narewu, který do ní ústí nad Warszawou u Nowego Dwora Mazowieckiego, největší její přítok.
Když dojíždíte do Przemyślu, jedete přes most nad ním, je už zde velký, vlak poté nabere kurz na stanici Przemyśl Glówny, kde končí. Část zdejšího personálu železnice tvoří ukrajinci, z nádraží jde na Ukrajinu i vidět. Dosáhl jsem částečně svého cíle, jsem št´astný .
Nikdy jsem se nedostal dále, ale vím, že tam jednou dojedu.