Nokturno.net / tvorba / diskuze

Oba dva stojíme na protějším břehu řeky
naše dny ubíhají jako celé věky.
Až do konce světa navždy oddělení,
k životu na tomhle světě odsouzení.

Duše má zapomněla co je radost,
bolest a beznaděj obraly ji na kost.
Pořád zkouším jít za tebou,
ale netuším jestli chceš ty jít za mnou.

Vím je to sen, co se nám celý život zdá,
sním a já jen přemýšlím co s ním dělat mám.
Co se ti honí hlavou, kam tvý myšlenky padnou,
jako kapky deště?
Kde je ta víra, prý nikdy neumírá,
doufám ještě?

Mlha padla, ohně svítí
už je tu noc.
Stromy na pobřeží planou,
mají tu moc.
Stavím mosty ze sirek,
stačí jenom škrtnout.
Lepím křídla z pírek,
očekávám tvůj soud.

Možná stavíme si před sebe zeď,
vypouštíme holubici
se slovem leť.
Nečekáme na odpověď,
kameny vršíme dál.
Nikdy nezapomenu, ale zůstanu sám...