Nokturno.net / tvorba / diskuze

Kráčí poutník lesní cestou,
je tma a rej víl, již brzy bude začínat.

Jde si pěšinou zahalen v plášti,
stále... stále v před,
za cílem svým.

Pozornost jejich očí,
už začíná však mít.
Les slibuje, že něco se bude jistě dít.

Oči divoké se v reji lučniho běsněni točí,
není v ochraně ten,
kdo včas zpět na cestu domů, neuskočí.
Kdo sešel ze své cesty nahodou,
težko se bude vracet domů s pohodou...

On si, ale stále jde za tím svým.
Jejich snahy k pozvání k tanci - sápání se po jeho plášti nevnímá....snad....
Všude však už je cítit, vlčí jejich hlad.
Víly se nenechaji jen tak odradit
jen tak zmást.

Královna sama si pro něj jde
a hody všem to slibuje.
Její úsměv moci, až výsměch vzbuzuje.

Dlouho stojí na stezce proti sobě,
za ruce se drží.
Pryč je najednou její chlad,
pryč je její po krvi hlad.
Cítí totiž, že by jí někdo mohl mít,
opravdu také rád.

Poutník dál lesem putuje
a užaslou královnu,
v slzách zhroucenou,
však za sebou nechaje.

Vílu zklamat,
to se nesmi jen tak nechat,
jak praví staří!

Když Já ne!.. tak nikdo! - do poutnika svým kouzlem zloby, vší silou víla
udeřila....

A pak byl slyšet smích....
V plášti nebylo poutnika,
nebylo tam rázem, naprosto nic
a jen lesem se nesl, mužský smích....

A rej se zase svou poutí do pohybu dal,
extazí lesem z tance rozsévá....
Vědí totiž už,
kdo poutnikem byl,
kdo požehnání jejich královně dal
a kdo se ze všeho nakonec,
s upřímností v hlase radoval.