Nokturno.net / tvorba / diskuze

Vymazala jsem všechny fotky, zamilované SMS, které jsem si schovávala a postupně se snažím vymazat i všechny vzpomínky. Ale není to tak jednoduché. Přes rok života strávííte s jedním člověkem a najednou nic. Prázdno. Jedna SMS všechno zničí a i když se mi částečně ulevilo, stejně ho pořád miluju. Nepatřím k těm, které by propadaly depresím, ale jednoduché to není. Stejně mě svrbí prsty, když se příhlásí na ICQ, stejně se vždy večer dívám na display mobilu s tichou vírou, že třeba... Říkám si, co bych asi dělala, kdyby opravdu napsal, zavolala nebo dokonce přišel. Co bych dělala? Dokázala bych mu odpustit?

Znám ho tak dlouho. 11 let. Kolik lidí znáte tak dlouho? Nepatřili jsme přece vždycky k sobě, tak proč to nemůže být zase jako dřív? Nechtěla jsem kazit naše přátelství láskou, ale srdce si nedá poručit. Jako bych v hloubi duše věděla, že to neskončí happyendem. Jako bych tušila, že jak znenadání to celé začne, tak to také skončí. Kdybych aspoň neměla tu zatracenou hrdost! Ale copak není normální, že mě informace, že mě několikrát podvedl, rozhodí?! Ani já se nedovedu tvářit, že se nic neděje do nekonečna. Snesu hodně, ale každý pohár jednou přeteče, i když mu to možná trvá déle.

Vzpomínám na začátek našeho románku. Přáteli jsme byli od nepaměti. Poslední dva roky se něco změnilo. Najednou jsem ho začala brát více jako kluka, než jako kamaráda. On na tom byl evidentně stejně. Moje reakce byla možná nepochopitelná, ale pro mě důležitá. Stáhla jsem se. Bála jsem se o svého starého kamaráda. Nechtěla jsem ho ztratit jen kvůli něčemu takovému jako je láska. Byl pro mě jednou z nejdůležitějších osob. Bohužel jsem mu nedokázala odolat.