Nokturno.net / tvorba / diskuze

Uprostřed noci, sedíc na posteli a odhánějíc od spící sebe samé, démony, jež se snaží být mými nejlepšími přáteli, zaplavuje mne náhle neskonalý pocit štěstí. Snad paleta krvavých tlejících barev podzimu, snad vůně kaštanů z ohně, snad punčovým rozmarem obehnána, nebo jen díky dýni čekající, dychtíc po mém noži...S podzimem ožívám, snad pro ten soulad tlení, vždyť nezáleží jde-li o listy či duši, snad pro ty zemitě teplé tóny.. Snad pro to, že čím blížeji se dereme do JEJÍ náruče, tím více ožívá ONA v nás. Jen díky tomu, dá se zase vypravit na cestu, nechat duši plynout, a hlavu nezatížit všedností. Zase končí jedno zkomolené léto, plné šumících vln a divokých planých růží, bludiček co lákají na jiskřičky v očích a letmé doteky, a v dálce nešťastně mňouká bílé koťátko. Začíná život...jen pozor na lapače černočerných můr, až se budeme vracet noční oblohou, pane Roberte Monroe, ať se zase nezamotáme. Jsem doma....