Nokturno.net / tvorba / diskuze

Ráno ve škole smutně sedím,
v prázdno jenom tiše hledím,
nudou tady usínám.
Vtom na tabuli slunce zář
a já v tom svitu spatřím tvář -
- tu tvář, kterou tak dobře znám,
tu tvář, jež patří tobě.

Sedím tady, zmatená,
teď v tichém šeru pokoje,
má mysl tebou zkalená
vzpomínkami mě zraňuje.
Nastává večer, už se stmívá,
to ke smutku mi jen přispívá,
v tom mlžném šeru vidím tebe.

Ve světle lampy bdím,
snad učit bych se měla,
však i kdybych teď třeba chtěla,
zbytečně budu marnit čas.
V řádkách smysl slov se ztrácí,
stále jenom zpět se vracím,
ty ze stránky se na mě díváš zas.

Myšlenky moje rejdí dál,
jako bys se mnou si jen hrál,
zavřu-li oči, tebe vidím,
ty něžně se mě dotýkáš.
Rty tvé, barvou šípek planý,
usmívají se teď na mě,
tvé oči, temné jak tůně,
dívají se po mně klamně
a ve vzpomínkách nesrovnaných
vrací se mi tvoje vůně.

Zhasínám a ležím v tichu,
ty mi ho rušíš bez ptaní,
vzpomínky jsou tady v mžiku
a hlas tvůj slyším ve spaní.

Láskou se trápím marnou k tobě,
ty zapomněl jsi hned vzápětí,
jak blízko jsme měli my dva k sobě,
když tančili jsme v objetí
v tónech posledních písní těch,
v té pozdní temné noci době,
a poslouchali jsme svůj dech
navzájem - ty mně, já tobě.

Miluju tě v každé denní době,
ty necítíš ke mně vůbec nic,
já umírám teď láskou k tobě,
neuvidím tě nikdy víc…