Nokturno.net / tvorba / diskuze

Nemohouce doběhnot vlastní Sen, říčná a dychtivá, funím městu na záda. Umaštěné kuře ještě piští v břiše a další z vyčouhlé rezavé trubky tam. V prudkých ohybech Klopítám… Vrávorám… Blázním… Co nevidím? Beznohý žebrák, opilý kněz a potapěč s ploutvemi na rukách? No to… Ze všeho odkapává zasmrádlá touha, slívá se s řečí kanálů v jeden proud. A ten se valí ulicí, dál a dál, a tam, kde dovolí, hups! a máme ho doma, ten zasmrádlý Pesimizmus. Tiše však najisto rozkládá všechno, ani ten nejmenší kousek čehosi nezůstane bez povšimnutí. Můžeš se třeba posírat na zasraným záchodě, všimne si tě i tam! Šmatá na tebe, vlezlý je a vzdychá tak mocně, jakoby každou chvíli to na něj mělo přijít. Ty Oči se valí do tvé hlavy a vyhazují postupně práci, psa, manželku, manžela, bratra či sestru, rodiče, nadrženou milenku… Vše, co dělalo tvůj život normálním, běžným. Nezbude nic. Jen jeho temné -či s dravostí, kyselinou, jenž rozžírá tě slastně, jak milenka svými drápky ponejprv, pak v křečích chcípáš, jak nakaženej pes. Bez Vakcíny, bez Doktora, bez Lásky, ale ty --i! ... nedovolí cele zmařeného těla zemřít. Tančit budeš ve skákavém rytmu dlouho a dlouho bez přestání.

Ohýbá se mi celé tělo v křečovitém tanci, jak z dáli hudba... Podmanivé teskno, nade mnou noc, ospalý kolotoč a jedna Hvězda. V nohách uběhlá Cesta, život bez Zpátky, bez skrytu Paží…

Jen ulice a ten bláznivý černobílý sen.

Zvracím

a přerušovanými takty tak měním tomuhle místu patinu.