Diskuse k dílku: Vlastní peklo. Sledovat diskuzi přes RSS .
Než se pustíte do diskuze, přečtěte si pravidla pro psaní komentářů.
Naprostá beznaděj. Čisté pusté prázdno naplněné touhou spásy v rukou milosrdného rozptýlení se do prostoru. Ztěžklé ruce táhnoucí se daleko za torzem přervané lidské kůže chtějí pohladit ten chuchvalec neusmiřitelného pláče. Avšak každý dotek zpocených prstů spíše připomíná vlepení facky a neovladatelnou sílu rozhněvaného moře, které se tělem rozlévá v rytmu křičících výčitek.
Hlava se snaží schovat co nejhlouběji mezi ramena, v hranicích bolesti se prudce napřimuje a vrací se zpět do zranitelné polohy a výšin, kde každý vidí ten smutný pláč rozervaného srdce.
Stačilo by se možná schoulit do polohy mateřského plodu, ale není to možné udělat, když v okolí je tolik naléhajících hlasů, které se dožadují přízně vašeho šepotu z těch zničených hlasivek.
Nádech se stal martyriem, které pohání celou tu snůšku života, a při pokusech zastavit plíce v jejich přirozené činnosti se nám nedostává milosrdenství. Otevřeme proto všechny své myšlenky pro cirkus předstírajících životních funkcí, aby si nás okolí nespletlo s mrtvolami a my útrpně předstírali zájem o ostatní problémy, které jsou pro nás zcela nepodstatné.
Možná proto nám nikdo nepomůže a nechávají nás vylouhovat v nálevu pro beznadějné případy a některé ruce nás dokonce potápějí se zvonivým smíchem v hrdle. Nesnášíme ten zvuk. Drásá nám to nervy a nutí nás to bojovat a putovat k hladinám nespokojenosti, abychom byli znovu potopeni.
Někdo řekl, že je důležité se umět postavit znovu na nohy, ale zapomněl dodat, že je to možná mírně nemožné, pokud jsou nám odňaty. Proč tedy nezatnout zuby a neplížit se po koberečku překreslených realit a vytahávat červené nitky zapletených snů zpoza svého těla?