Nokturno.net / tvorba / diskuze

Kůže jeho nezdravě je bledá,
hruď se jen neznatelně zvedá,
prázdný, nepřítomný pohled,
nese jej nejistých kroků sled.

Cesta nerovná a hrbolatá,
nalevo louka, vpravo blata
a někde v dálce, na obzoru,
přírody stěna, začátek boru.

Obletován hejny krkavců,
ukrývaje tajemství zoufalců,
vrávoral cestou k lesu
bez zraku a bez hlesu. –

Branou lesa vstoupil do šera,
na bedrech břemeno - nevěra.
Před strom své tělo dovlekl
a pokorně před ním poklekl.

Strom se od ostatních neliší,
není krásnější, ni vyšší
a přesto si jej poutník vybral,
pocítil lásky slepé příval?

V pokleku poutník pokání konal. –
Z pochvy svůj meč náhle vyňal
a otočil jej ostřím k sobě.
Odvážný čin v této době!

Krkavci kol křídly mávali,
matičku svou k sobě volali.
Poutník ptáků temných si nevšímaje,
klečel, modlitbu tichou odříkávaje.

Padal na něj zlatý sníh,
žehnal mu Bůh v nebesích.
Světla krkavci se zalekli
a v dál se strachem odlétli. –

Najednou v jeho očích znát
bolest, úzkost, strach i chlad.
Vzpomínky zpět se vracejí,
rány, které ani čas nezcelí.

Meč za jílec popadnul,
vedví své tělo rozetnul.
I sletěli se krkavci z okolí zase,
by zahnali hlad na mrtvém mase.