Nokturno.net / tvorba / diskuze

Někdy bych vůbec nechtěla mít mozek, chtěla bych jen tak hledět do prázdna a nepřemýšlet. Dneska sem zas po dlouhý době začala přemýšlet, myslím opravdu přemýšlet. Koukala sem z okna na zasněženou ulici, na stromy, na auta, taky na dvě holčičky, které procházely právě pod oknem, povídali si, braly sníh z aut. Pak se jedna za druhou rozběhla a obě zmizely jak moje myšlenka. Ty holčičky byly tak šťastný, bylo vidět, že ještě nemají rozum a nepřemýšlejí o světě a o opravdovém životě, zatím si jen užívají dětství. Začala sem jim závidět. Někdy bych taky chtěla zahodit všechny myšlenky a vnímat svět jak 7letá holčička, ale to asi nepůjde, já musím vnímat každou špatnou náladu nebo jen určitou bolest, musím cítit smutek. Ptám se proč? Proč jednou nemůžu hodit všechno za hlavu? Mám pocit, že se celej svět odehrává a já sem v jeho středu, jak kdyby neexistoval nikdo jiný jen já a okolo mě pár lidiček, bez kterých bych se ve vlastním světě neobešla. Je to asi zvláštní, ale napadá mě to stále častěji, ,jestli vůbec něco je nebo sem jen já a ostatní jsou malý postavičky, který vyplňují ten obrovský prostor, v kterém se nacházím jen já. Je to asi úplná absurdita. Vím,že to je nereálný, aby se celej svět odehrával jen okolo mě. Ale někdy mě prostě takové myšlenky napadají.