Tolik barev neumí člověk pojmenovat ani vytvořit. Před bouřkou je obloha temně modrá, zvedá se vítr a vane před sebou suché listí.
Voní vzduch.
Miluju, když prší.
Žádná deprese ze špatného počasí, žádná touha po slunci a teple. Lezavo, vůně podzimu a studený vzduch jsou mnohem lepší.
Je to projev toho, že jsou ještě věci, jako třeba déšť, které člověk neovlivní, nepřilepší a nezpohodlní, ač je jich čím dál míň. Ve městě lidé pobíhají, schovávají se pod střechy a zabývají se tím, aby nezmokli....
Mezi domy, bankami, obchody a spořitelnami, na ulicích, v autobusech i za oknem čekárny u doktora je to jen obyčejný déšť.
Když je ale člověk úplně sám někde v lese, bere bouřku jako součást obrovského, přemocného společenství, plného barev, pocitů, vůní a zvuků. Konečně do toho nezasahuje, jen přihlíží a uvnitř v něm se probouzí cit pro opravdovou ryzí krásu...
A to, co si v sobě nosí ještě týden po tom, je pokora, se kterou by měl žít celý život...
› Online 21
› Zeď
čtenář Antilistí (28.11.23, 19:14) Já jsem tady furt...
Lakmé (19.11.23, 17:13) Taky sem semtam zabloudím, z nostalgie, pro pocit ...
čtenář Donar Tyr (11.11.23, 01:51) Ano, občas se sem vracím do minulosti... Je to hezký pocit :).
natir (06.05.23, 13:33) Kamarádové, jste tu alespoň občas? Alespoň na skok? Alespoň?