Nokturno.net / tvorba / diskuze

V hlavních rolích: Já, ty, dva rohy a lavička

Míjíme se po chodbách. Oba o sobě víme.
Někdy s hlavou sklopenou necháš mě jen lačně zírat
Jindy zraky pozvedneš a dovolíš mi se na tebe usmát
Chladná jako tato noc, když mi táhne na nohy.
Přesto vím, že hoříš. Leč hořet nechceš.
Sedíme naproti sobě sami dva. Kol prázdno a ticho.
Cítím tvůj pohled, co , ač nechtě, touží po mně.
Odvážím se vzhlédnout k tobě. Jen letmo.
Oči prosí: Přisedni si!
Žel, více zajímá tě roh místnosti.
Za chvíli to nevydržím a zvedám se.
Mé kroky směřují k tobě.
Náhlá změna stavu naší věci tě polekala.
Prudké a zmatené pohyby rukou tě prozrazují.
Hrdě se ptám: „Je tu místo?“
„Ano,“ zní rychlá odpověď.
Opět sedíme. Teď vedle sebe.
Každý studujeme jiný roh místnosti.
Nebo si také prohlížíme své ruce.
Ta touha promluvit z tebe sálá tak,
že radši nic neřekneš.
Logické, přeci.
Nudí mě oprýskaný roh. Co teď?
Trochu se osměluji a začínám studovat tebe.
Juj. To vám radši nebudu popisovat moc detailně.
Shrňme to takto:
Krásná, zčervenalé tváře a dělá, že ji nepozoruji.
Dlouho to nevydržíš.
Tvé oči zaměří protější roh než doposud.
Nyní koukáš přeze mně.
Padlo mi na mysl, že bych tuto situaci mohl nazvat.
Řekněme, že to byla situace velmi komická.
Stále tě pozoruji.
Mužské geny a pudy se vaří.
V mžiku dojdeš překvapivého rozuzlení.
Tvá kamenná tvář se během kraťounké chvíle snesla až ke mně.
Polekaně jsem zavřel oči a ucuknul.
Lekla si se toho, že jsem se tě lekl a utekla si pryč.
Škoda. Už jsem si myslel, že mě políbíš.