Aj, promiň, dnes mě líbá slabost,
venku promrzl jsem na kost.
Dohání mě minulost a vzpomínky,
do očí mě tlučou jak drobné kamínky.
Zima mě hřála ve své náruči, já jen váhal,
proplout městem domů jsem se zdráhal,
jen jsem tam stál jak v plotě kůl,
topil se v mysli a slzách, já starý vůl.
Na rohu Kouřimské a kostela...
Býval jsem čistý a měl sny. A teď?
Už vím, co je život, zírám
Trochu studí chrámu stará zeď,
však přesto pevně ji svírám
Nino, ve svém teplém pokoji,
kde hltáš čaj od pánu z Londýna,
ptám se navlečen v psím postroji:
(má opěvovaná blondýna :))
není nahodou ten prostý krach
přece jenom z Tebe?
Ze zdi dýchám starý prach,
sakra, ta zeď zebe...