Jaktože každý zamilovaný člověk se tak moc změní? Znám to z vlastní zkušenosti. Z milé a empatické holky je rázem sobecká dračice, co si hlídá jen to své štěstí. Nikdo si přes růžové brýle nevšímá problémů a starostí ostatních, mnohdy ani svých nejblížších a přátel. Jak ale dát najevo někomu, koho máte rádi, že vás zanedbává a přitom se necítit špatně kvůli tomu, že ho odtahujete od té jeho "pravé" lásky? Je zvláštní, že mě takové myšlenky napadají teď, kdy jsem snad poprvé v životě šťastně zamilovaná. Minulý týden mi totiž bylo vyčteno, že pokud jsem zamilovaná, okamžitě si nasadím pásku přes oči s jediným otvorem nasměrovaným na mého miláčka. Zamyslela jsem se a zjistila, že je to pravda. S každou další láskou jsem víc a víc oddaná tomu jedinému a s každým dalším podrazem a rozchodem jsem víc a víc zklamaná. Někdo by řekl, že je pak se mnou k nevydržení. Docela své přátele chápu. Je těžké pozorovat někoho, kdo se vám hroutí a pláče na rameni. Je těžké smířit se s tím, že takový člověk je prostě nepoučitelný. I malé dítě, pokud se spálí, se v nejbližší době rozhodně nebude přibližovat k ohni, ne? Jen já umím znovu uvěřit každému. Zamilovaní jsou prostě blázni. Někde jsem četla citát: "Jaký blázen je zamilovaný člověk-jak věří navzdory faktům." Sama na sobě často pozoruji ověření tohohle faktu. Kolikrát mi dobře radili? A kolikrát jsem nikoho neposlouchala? A kolikrát jsem se potom připlazila s prosíkem, protože jsem se opět v někom nebo v něčem zklamala? Ani nemůžu spočítat ty zbytečné slzy, ty zbytečné hádky v záchvatu zamilovanosti..... Tímto bych se chtěla omluvit svým přátelům.... A slibuji, že tentokrát to bude jiné......
Ano, lehce se to slibuje......ale těžko plní...