ikona.png, 0 kB Nokturno.net / tvorba / diskuze

  

+ přidej: dílko | obrázek» přihlásit | zaregistruj se

Diskuse k dílku: Kostel. Sledovat diskuzi přes RSS rss.
Než se pustíte do diskuze, přečtěte si pravidla pro psaní komentářů.

Kostel
Jako každé léto, i tento rok jsem jela na týden za svojí babičkou na vesnici. Měla jeden z těch velkých starých domů s dřevěným vikýřem a afrikány za okny. Už z dálky byl cítit jejich pach, i když nejsem alergická na pil, vůni afrikánů jsem nenáviděla, ale i přes moje protesty tam byly každé léto. Ten velký dům, postavený hned vedle lesa mezi dvěma obrovitými kopci, mi vždycky připadal jako z pohádky. Na staré zatuchlé půdě plné rozbitého harampádí, oblečení z první republiky a polámaných hraček bydlel kudrnatý čert, již v důchodovém věku, v rybníku vedle stavení se cochtal vodník s dlouhými zelenými licousy, na malé zahrádce za domem, kde babička pěstovala svojí zeleninu, kterou stejně nikdo nikdy nejedl, žili trpaslíci (bohužel bez Sněhurky), a ve světnici s kachlovým krbem, dubovým stolem a prastarou truhlou, kde měla babička schované svatební šaty a fotku mého dědečka, jejího nebožtíka manžela, kterého jsem neměla nikdy možnost poznat, prý to byl zlatý člověk, bydleli domácí skřítci.
Ne, že by moje babička neuznávala vynálezy moderní doby, ale doma žádný televizor nebo rádio neměla. Jediné, na co nedala dopustit, byl magnetofon z roku raz dva s tou směšnou kličkou, kterou jste museli točit jako o život, jen abyste si doposlechli oblíbenou skladbu. Proto jsme většinou trávily večery v mém pokoji, kde mi vyprávěla příběhy z jejího mládí, při tom vždycky vyšívala malinkaté kytičky na mojí zelenou deku. Sledovala jsem, jak její vrásčité ruce obratně bojují s jehlou a na zelené látce vytvářejí malé barevné kvíky, ze zelené pokrývky se postupně stávala jarní louka plná lučního kvítí. Pokaždé, když jsem se zeptala na svého dědečka, jmenoval se Marián, její úsměv zmizel a nastalo hrobové ticho. Vždy se podívala z okna na měsícem ozářený kopec skelným pohledem, plakala. Po otázce: ,,A co děda, babi, vykládej mi o něm.“,se rozbrečela jako na povel, ale nedalo mi to a ptala jsem se na něj každý rok, rok co rok jsem viděla, jak jí tím trhám srdce, ale nemohla jsem si tu otázku odpustit, prostě to nešlo.
Jednou, když mi bylo asi šest, jsem zaslechla jak se maminka baví s taťkou právě o Mariánovi, bylo tomu zrovna deset let, co už nebyl mezi živými. Jen tak matně si pamatuju, že vlastně nikdo jiný kromě babičky neví, jak vlastně zemřel a ona to nechtěla nikomu říct. Byl to rozhovor, který jsem neměla nikdy slyšet, od té chvíle to mám zabodnuté v hlavě jako rezatý hřebík a každý babičky pláč spolu s jejím pohledem na osvícený kopec ho zatlouká víc a víc do mých myšlenek. Tak strašně by mě zajímalo,co se mu stalo.
,,Eliáši, nech mě, vypal!“ zaječím na rezatého kocoura proplítajícího se mezi mýma nohama. Eliáš je babičky kocour. Nesnáším kočky, jinak mám ale zvířata ráda, jen na těhlech čtyřnohých tvorech mi něco nesedí. Asi to budou ty jejich oči, tak tajemné a zákeřné. Jako by si každá kočka říkala, že je něco víc než my lidi, jako by byla spojená s peklem, i když na něj nevěřím…Na těch zvířatech je prostě něco zajímavého, nevyzpytatelného. Kocour se jen tak odbít nenechá. Stále mě otravuje. Nadzvednu pravou nohu a nakopnu ho. Poodletí asi o půl metru a s ječivým mňoukáním zdrhne k babičce. ,,Co si mu udělala?“zeptá se mě. ,,Nic,“prohodím nezávazně, ,,už je starej, přeskočilo mu v rašpli.“ ,,Jak to mluvíš o mém zlatíčku?!“odsekne mi. Zavrtím nechápavě hlavou a sleduju, jak si bere to rezaté stvoření do náruče a jemně ho laská po hlavě. Jeho zelené oči se na mě posměšně kouknou, pak znovu zaboří hlavu do tmavě modrého svetru staré dámy.
,,Babi, jdu se projít,“oznámím babičce svůj plán na večer. ,,Kam pudeš?“ ,,Tam na kopec, po setmění se vrátím,“odvětím. I když moje pramatka silně odporuje, stejně odejdu. Hned naproti chalupě je kopec, za ním Údolí srnců. Nikdy jsem tam nebyla. Není to tím, že by se mi snad nechtělo, jen jsem se bála jít sama a babička vždy odmítala dělat mi doprovod. Teď už je mi krásných šestnáct let a strach dávno nemám. Svou bábinu mám pořád ráda i ten její dům, ale už to není, co to bývalo. Tenhle rok jsem tu z donucení. Všichni kámoši jeli kamsi stanovat a já tu musím trčet. I když se snažím dělat, že jsem tu jako vždy ráda, nejde mi to. Cítím se tu jako ve vězení. Jako ve vězení svého dětství, jako bych nežila budoucností, ale stále se vracela do minulosti, jako bych neuměla jít kupředu, ale jen a jen dozadu…Musím odtud na chvíli prostě a jednoduše vypadnout!
Právě jsem vystoupala na ten nejvyšší kopec, jaký jsem kdy v životě zdolala, ale musím se přiznat, že jsem jich zase tolik nevylezla. Zhluboka si oddechnu a svalím se na zem. Chvíli tam jen tak ležím na voňavé trávě a sleduju tmavě šedé mraky, jak nad mojí hlavou vykouzlují nebeské vlny rozbouřeného moře. ,,Výborný, tak teď ještě zmoknu!“ řeknu si sama pro sebe, jelikož v mojí blízkosti není ani živáčka. Během pěti minut je tma jako v pytli, no spíš jako v prd…Celou krajinu ozáří jasné světlo blesku, hned po něm následuje zvuk hromu jako doprovod na této přírodní diskotéce, tak nějak to tam zrovna vypadá. Rozhlédnu se kolem sebe, pro případ, že bych někde kolem sebe spatřila nějaký úkryt a rozběhnu se za světlem. ,,Aspoň něco,“vypustím z úst a na mé vlasy dopadnou první kapky ledového deště. Po jejich dopadu na mou kůži se instinktivně přikrčím a naskočí mi husí kůže. Doběhnu před starý kostel. Jeho okna v temné krajině jasně září jako hvězdy na nočním nebi. Není příliš velký, spíš naopak. Má bílou omítku, velké dřevěné dveře a dřevěný kříž tyčící se k pánu Bohu uprostřed střechy.
Sáhnu po mosazné, mohutné klice. S vynaložením značné síly se mi podaří ji sklopit dolů, následně se dveře pootevřou. ,,Uf,“odfrknu si. Vkročím dovnitř. Přímo přede mnou je pozlacený oltář ozdobený malými obtloustlými andělíčky, po stranách dřevěné lavice a na nich desítky svíček. V očích se mi odrážejí plápolající plamínky a při každém výdechu mi od pusy uniká zmrzlý vzduch. Je tu asi pět stupňů Celsia, víc určitě ne, ale i tak jdu stále blíž a blíž k oltáři. ,,Haló?“zaječím do čtyř stěn, ale odpovědi se nedočkám. Rozhlížím se kolem sebe, na velkých kamenech tvořících podlahu se líně převalují lístky rudých růží, jako by tam měla nějaká princezna ze středověku svatbu.
Bum. Prudce se otočím. Dveře se za mnou zabouchnou, první, co mě napadne, je, že je to jen kvůli průvanu, ale copak průvan umí otočit klíčem v zámku?! S velkým skřípáním se malý zlatý klíček otáčí v ozdobném zámku. Rozběhnu se ke dveřím, beru za kliku, ale je zamčeno. Snažím se otočit klíčem, ale nejde to. Jako by tam byl přitavený. Ruce setnu do dvou drobných pěstiček a s dunivými zvuky buším do dveří, výsledek je nulový, co sem od toho taky čekala? Nejspíš zázrak. Snažím se nepanikařit, ale pobíhám tam jako postřelená laň. Zvenku je slyšet hromobití, můj dech se zrychluje, cítím, jak mi křehne tělo. Najednou daší rána jako z děla. Velké kulaté mozaikovité okno, zobrazující ukřižování Ježíše Krista, které zdobí jednu z mnoha klenb, se rozletí na tisíce kousíčků. Všechno se zpomalí jako když ve filmu následuje ta nejnapínavější scéna. Přijde mi to jako věčnost než střepy zacinkají o zem, přitom je to několikasekundový okamžik. Střípky skla dopadnou na kamennou zem spolu s mým uši trhajícím křikem. Rozbitým oknem do kostela vnikne silný vítr, během chvilky všechna ohnivá světýlka skončí v nicotě. Stále slyším svůj křik, ale ústa mám pevně sevřená. Ječím, aniž bych o tom věděla. Ječím tak silně, že i ostatní okna se pod náporem děsivého tónu rozpadají jak domeček z karet. Ruce přitisknu na zarudlé, ledové uši, ale zvuk neutichá, jako bych ječela ve své hlavě.
Venku se zablýskne. Na moment je v kamenné stavbě trochu světla. Všimnu si, že na oltáři už nejsou žádní baculatí andělé, jsou tam lebky. Možná lebky nějakých zavražděných mnichů nebo dětí, které zemřely na mor. ,,Chceš se taky přidat?“promluví chraplavý hlas. Polekám se ještě víc, než jsem do teďka byla, sama se divím tomu, že to ještě vůbec jde. ,,Co, cože?“vykoktám ze sebe. ,,Jsi snad hluchá? Ptám se, jestli chceš taky chcípnout!“zaburácí hlas až se celá konstrukce stavby spolu se mnou začne třást. ,,Kdo jste?“vyloudím ze sebe ne příliš výrazně dvě slůvka. ,,Záleží na tom? Pro někoho smrt, pro jiného život, pro dalšího odpověď, pro tebe možná další otázka…“ Jak výstižné, zase jsem o moc chytřejší. ,,Vy mě znáte?“rozhlížím se do tmy, ale při každém zablesknutí vidím jen odraz světla v zrcadle. ,,Znám tě? Jak hloupá otázka! Já jsem ty, jsem tvoje součást, přeber si to, jak chceš,“odkašle si, ,,je tu zima.“ Pomalinku se otáčím směrem ke svíčkám, s každým mým nádechem pociťuju, jak je mi zle, jak mám chuť začít brečet a volat o pomoc, ale neudělám ani jedno z toho, snad kvůli hrdosti. Jedna ze svíček se jako mávnutím kouzelného proutku rozhoří. Po stěně skáčou veselé odrazy plamene, na chvíli si připadám v bezpečí…
,,Takhle je to lepší,“pochválí svůj výkon pan neznámý. ,,Ukažte se mi, prosím, chtěla bych vidět s kým tu mluvím,“zeptám se nervózně. ,,Mě? Já ale vypadám tak jak ty budeš chtít…“po jeho slovech ho konečně zahlédnu v zrcadle. Přijde mi to neuvěřitelné, ale vypadá jako jeden kluk z naší školy. Je o tři roky starší než já a pro všechny holky idolem, nenajde se jediná, která by ho tajně nemilovala. I já mezi ty naivky patřím, ale jeho tmavě modrým studnám se odolat prostě nedá. Slyším, jak se jeho kroky přibližují ke mně. Ani se nehnu, stojím jak přikovaná. Jsem tak blbá. Utíkej, utíkej, přemítám si dokola, ale ztrnule čekám na jeho dotyk. Zavírám oči, zhluboka se nadechuju. Prsa se mi vzedmou pod návalem dalšího zmrzlého vzduchu. Položí mi ruku na šíji, je teplá jako ranní čokoláda od mámy. Polštářky prstů mi přejíždí po krku, celá se chvěju vzrušením…Takový nával protichůdných pocitů mé tělo nikdy nezažilo. Na pokožce ucítím polibek vlhkými plnými rty. Slastí usyknu. Zuby zarývám do spodního rtu. Následují další polibky, mám pocit, jako bych to neměla psychicky vydržet, jako bych měla vybuchnout stejně jako obrovský ohňostroj. Nastavím mu své rty, možná vám to přijde jako ta největší pitomost, ale jinak to nejde, nemůžu si pomoct. Strašně mě přitahuje, neuvěřitelně, až nelidsky…
Otvírám oči. Olíznu si vyprahlé rty jazykem, ještě teď je na nich cítit chuť krve. Cítím příšernou bolest po celém těle. Nemůžu se hýbat. Naproti mně je to velké do bronzového rámu zarámované zrcadlo. Vidím svůj obraz. Nemohu tomu uvěřit, ale je to tak…Visím nahá na dřevěném kříži. Na hlavě trnovou korunu rozrývající mi kůži do krve. Mé dlouhé vlasy mi padají na ňadra špinavé od zaschlé krve. Pláču, ale ne obyčejné slzy, jsou krvavé. Kapky červené tekutiny mi stékají po tváři, se zvonivým cinknutím dopadají na zem. Na levém boku mám velkou ránu, při každém nadechnutí prožívám ukrutné bolesti. Nohy mohutnými hřebíky přibité v nártu ke kříži, stejně jako dlaně. V levé dlani se mi leskne kovová hlavička hřebíku, do pravé se mi kůl teprve zatlouká. S každým zadrnčením proniká o několik milimetrů hlouběji a hlouběji. Sténám bolestí, zatínám zuby. Ruka s palicí se napřahuje a znovu udeří, díky Bohu naposledy. Rozbitými okny spolu s větrem dovnitř proniká déšť, jemné mrholení mě po celém tělo omývá, i když neúspěšně. Spolu s krví cítím, jak ze mě uniká život, zbledla jsem jako smrt, napadá mě, že takhle jsem umřít nechtěla.
,,Bolí?“vysměje se mi tentokrát starý dědek, naprosto stejný jako náš soused. Jeho zažloutlé zuby a pravé oko bíle od zákalu mě děsí. Už od mého útlého dětství jsem z něj měla hrůzu, nenáviděla jsem, když mě máma nutila, abych k němu byla zdvořilá, že za svůj vzhled nemůže. Ale může, každej si za to můžeme sám! I když se mé odpovědi na tak dementní otázku nedočkal, znovu začíná hovořit:,,Možná si myslíš, že jsem nějaká zrůda, ale já nejsem. Chci tě jen ušetřit stáří, těch odpuzujících vrásek a nutnosti se na něco nebo na někoho vázat, copak mi za to ani nepoděkuješ?“ Omdlívám bolestí, skoro ta slova nevnímám, ale jeho hnusný hlas mi probodává ušní bubínky tak, že mám pocit, že se mi hlava rozletí a mozek na podlaze vytvoří slušné umělecké dílo. Asi by to bylo i vysvobození, ale žádné rozplesknutí nebohého orgánu se nekoná. Škoda. ,,Polib si!“odseknu a ztěžka se nadechnu.
Hodím skelný pohled ven z okna. Z téhle výšky na kříži mám výbornej výhled ven, jak komické. Alespoň ještě uvidím východ Slunce, naposled, napadne mě. Zlatý kotouč se vyhoupne nad vzdálený kopec, před jeho silnými paprsky musím odklonit hlavu, mé oči by takový nápor asi nepřežily. Začíná mi být teplo, proniká mnou jakási úleva. Nikde kolem sebe neslyším ten chraptivý hlas ani nevidím další z nějakých zjevů. Stane se něco nemožného, kostel se pod slunečními paprsky rozpouští jako kopeček zmrzliny. Mizí jeho mohutné stěny, velké dveře, místo střechy vidím jasně modré nebe. Pak usínám…
Mžourám do lampičky hned vedle postele, oči slepené ospalci, vlasy spletené do copu. Babička sedí hned vedle mě a jako vždy vyšívá další kytičky na mou deku. ,,Babi?“ ,,Ano děvče?“odpoví mi bělovlasá paní. ,,Vy jste mě našli?“zeptám se a posadím se. ,,Kde bysme tě hledali? Začala bouřka, zůstala si doma, pak si usnula jako poleno,“odpoví mi aniž by zvedla oči od jehly s nití. To ale přece není možný! Nechce se mi tomu věřit, přece nejsem blázen. Zašmátrám si rukou na hlavě, žádné rány tam nejsou, stejně jako bok mám naprosto zdraví. Snažím se smířit s myšlenkou, že vše byl jen sen, jde mi to velmi dobře. Ráda uvěřím tomu, že se to nikdy nestalo. ,,Babi, tam za tím kopcem je kostel?“pohodím hlavou směrem ven z okna. ,,Ten už tam dávno není. Kdysi tam stával takový vcelku malý kostel, se zdobeným oltářem, ale byl zbourán hned po…“zasekne se. ,,Po čem?“řeknu kvapně. ,,Po smrti tvého dědečka,“vydechne, ,,nikdo neví jak se to stalo, ale prý to byla nějaká rituální vražda. Už jdi spát.“ Zaklapnu víčka a znovu vytuhnu.
Další půl rok jsem žila normální život, jako doposavad. Nikomu jsem o své noční můře neřekla, nejspíš by si stejně každej zaťukal prstem na čelo. Pak nastaly Velikonoce, pro křesťany svátek ukřižování Ježíše Krista, pro nás ostatní pouhé barvení vajíček. V ten den se mi od základů změnil život. Jako každý jiný den, kdy se nejde do školy, jsem vstávala v deset. Pak se však všechno dokonale vyhnulo stereotypu. Celá postel byla od krve. V dlaních jsem měla čerstvé rány, stejně jako na nohou, levém boku a na hlavě. Znovu se mi vrátily vzpomínky z kostela, tak to přeci jen nebyl sen…! Znovu jsem cítila tu strašnou bolest, nemohla jsem dýchat, zase jsem slyšela ten hnusný hlas:,,Mě se nikdy nezbavíš! Jsem tvůj pán a ty jen můj posel.“ Máma mě odvezla do nemocnice, doktor na mě koukal jako na zázrak. I když se všechno vymykalo normálnímu myšlení, řekl mi, že jsou to stigmata, boží znaky. Samozřejmě, že nevěděl co s tím. Uložili mě na samostatný pokoj, rány obvázaly, ale obvazy ani trochu nepomáhaly zastavit nebo zpomalit přívaly krve. Napíchli mě na kapačku a vpouštěli do mě krev, aby znova mohla vytýct, jak chytré. Celý den za mnou chodili věřící lidé, modlili se ke mně, tvrdili mi, že je to dar, že mám být šťastná, jsem vyvolená. Ach, jak ráda bych vám tu bolest věnovala. Druhý den nebylo ani známky po nějakém krvácení. Připadala jsem si jak v hloupé komedii. Nic se nedělo až do dalšího Velikonočního pondělí…ten den byl mým prokletím. Až do smrti jsem musela snášet ty strašné bolesti, poslouchat ten chraplavý hlas a plakat krvavé slzy…Taky vám ten dar přeju, nebojte se, já si jednoho z vás vyberu…třeba zrovna vás.


 Přidat komentář 



[<<]-[<]/1 [>]-[>>]
[1] Max | @ | odpověz | 10.02, 11:04 | # | 5 přínosný nepřínosný
ikonka
Zajímavý mix erotiky, masochismu a náboženské osvěty. Ten hlas je vyloženě negativní, přitom stigmata jsou prý požehnáním. To uctívání modly je trefný i s tou dávkou cynismu.
[<<]-[<]/1 [>]-[>>]

› Online 16

› Zeď




čtenář Antilistí
(28.11.23, 19:14)
Já jsem tady furt...

Lakmé
(19.11.23, 17:13)
Taky sem semtam zabloudím, z nostalgie, pro pocit ...

čtenář Donar Tyr
(11.11.23, 01:51)
Ano, občas se sem vracím do minulosti... Je to hezký pocit :).

natir
(06.05.23, 13:33)
Kamarádové, jste tu alespoň občas? Alespoň na skok? Alespoň?

všechny zprávy | RSS


O nokturnu

Nokturno je místem pro všechny milovníky fantasie, dobrého počtení a rozumné rozpravy.

©1999-2024 Skaven

Shrnutí

komentářů: 14769
článků: 557
obrázků: 3653
dílek: 6441
autorů: 866