Nokturno.net / tvorba / diskuze

Jed odkapává z úst všech lhářů
a propaluje díry v srdcích vadnoucích,
jež v nocích němě křičí do polštářů,
jed vnáší smrt do srdcí chřadnoucích.

Závojem chladu srdce halí se,
pod ním kamení a usíná,
v něm poslední záchvěv vřelý brání se,
sílou jedu však vkonec skomírá.

Pošlapané a zvadlé srdce nenaříká,
jen marností vzešlou se dusí,
a pokrytectví ruku podá,
byť se mu tak hnusí…

Avšak nekráčí v řadách lhářů,
v opak – jich se straní,
cestou poutníků samotářů
vyhne se ostří pokrytcových zbraní.

Přesto bolest, jak by mu čepel v srdce rval
nekonečná jest nocí i dnem,
žalář za to, že bez boje se lidí vzdal,
vykoupení v dálavách nedohledných jest snem…

A tak s tváří pod maskou se šklebem
po povrchu zemském kráčí,
a lhářům kyne pozdravem,
a jeho srdce, duše, nespatřeny pláčí.