Za temným močálem,
kde popel kles,
stává po staletí
podivný les.
Obehnán hradbami,
není tu vřes,
tisíce vojáků,
krvavý ples...
Chráněni zákopem
v bezpečí hlíny,
zakryti poklopem,
nemají stíny...
Stromy má z kamene
ten zvláštní les,
srovnány v řadách,
sázel je kněz.
Tajemství vydává,
včera, jak dnes,
na každém kmeni,
podepsán děs.
Ty stromy bez listí,
lišejník jen,
kdo jednou vstoupí
je vysvobozen...
I ty buď vítán,
zasaď svůj kmen,
v bezpečí lesa,
pojď snít svůj sen!
› Online 4
› Zeď
natir (24.10.25, 20:11) Kuřátko, to mě mrzí. Já si tu teď zase léčím nešťastnou lásku. :) Tak si tu budeme pěkně notovat. Zároveň by se mi hodilo, kdybys sem něco napsalo, ať tu nějak dvě věci po sobě... :)
čtenář Kuřátko (24.10.25, 08:41) já sem chodím jen při rozchodech... a teď je ten novej poezie čas!