Diskuse k dílku: Tale of the sixteen oars. Sledovat diskuzi přes RSS .
Než se pustíte do diskuze, přečtěte si pravidla pro psaní komentářů.
Do města často chodily kapitáni velkých lodí,neb,přesto,že ním ani k němu nepřitékala žádná řeka,kupovalo se zde dřevo na ty největší lodě.
Jednou,bylo to na podzim,jsem viděl přes most kráčet muže v námořnické uniformě.Měl dlouhý,neupravený vous a na hlavě naraženou kapitánskou čepici.Vrávoral se z jedné strany na druhou,ale brzy jsem poznal,že to nebylo opilectvím.Ten muž byl zkrátka zcela psychicky vyčerpán.Byl tak nevyrovnaný,že sotva došel k mému domku,omdlel.Nemohl jsem jej zanést do města lékaři,neboť nezaplatil,tak či onak a prohledávat jej kvůli penězům jsem rovněž nesměl.
Vzal jsem jej tedy k sobě domů,uložil jej na postel a jal se jej léčit.Po dvou dnech nabyl vědomí a já jej mohl požádat o peníz.Řekl však,že žádný nemá.
„To je ale špatné pane.Když nemáte peníz,nemohu vás vpustit do města k lékeaři.A SEM on taky nepřijde.“
„Ale já se cítím v pořádku.“
„Ne,pane,jste ve velice špatném stavu.Ale pokud nemáte peníz,mohl by jste.....“
„Co,co?“
„.........povědět příběh.Pokud bude zajímavý,pustím vás.“
Muž seděl chvíli sklesle na posteli,jako by zvažoval své možnosti-ovšem evidentně nemyslel na sebe,ani na své zdraví.Nakonec napřímil hlavu a prohlásil:
„Dobrá,tedy.Jmenuji se Keneth Strabo a jsem kapitánem lodi Vermouth.Před desíti lety jsme se plavily v severních vodách,kolem ledové země a oceánu Prince Filipa.Náhle nás ovšem nabral vítr z jihu a my jsme pluli plným směrem k pustým končinám,v La Velse.Pokud znáte ta místa,víte,že jde o dva dlouhé pásy zmrzlé země,uzavírající mezi sebou dlouhý kanál.
V těch místech nic není,zhola nic.Na těch ostrovech nikdo nežije už tři staletí.Nicméně jimi občas projede expedice do severních krajů-je to jedna z nejpřímějších cest.Bohužel člověk si musí vzít s sebou nemálo zásob,neboť se tam téměř nevyskytují ryby a na ostrovech samotných nežije ani zvěř.
Má posádka sice byla proti,ale já,jelikož jsem věděl,že se jedná o nejpřímější cestu ke Cape Sencal,kam jsme měli dovést zásoby dřeva výměnou za maso a kožešiny,jsem se rozhodl projet.
Pluly jsme po několik nocí,v relativním klidu,když ke mě přišel jeden z důstojníků,řka,že nemůže v noci spát.Marně jsem se ho ptal po důvodech,vždy jen odvětil že „ho něco budí.“
Nevěnoval jsem tomu přílišnou pozornost,ale přeřadil jsem ho na jinou část lodi.
Následovalo několik dalších nocí-a dle všeho,co se mi doneslo,muž nemohl usnout ani tam kde byl.Snažil jsem se jej přeřadit k službě v noci,ale nebylo to nic platné,protože ten jen co usnul,ihned se vzbudil,jak v noci,tak ve dne.
Lodní doktor jej prohlédl,a neschledal žádnou nemoc.Přesto,dle svědectví muže samého i lidí z jeho okolí odešel do skladu a připravil jakousi omamnou tinktůru,kterou muži předepsal. Když však ani poté muž neusnul,počal na něm doktor zkoušet dávky stále více rozředěné,až po čisté opiáty.
Musel jsem je věru zarazit sám,neboť doktor se zřejmě pomátl a vystavoval již tak vyčerpaného muže stále silnějším látkám a jistě by ho byl časem zabil,kdyby se mu ho nepodařilo uspat.
Nicméně přes stupeň lékařova chování měl v něčem pravdu-ať s léky nebo ne,muž byl neustále vzhůru.Jeho stav byl doslova žalostný a,přesto,že k tomu jistě notně přispěly opiáty, byl ten tak neschopen jakékoliv práce či úsudku,že jsme jej museli držet násilím v jeho pokoji.Ke konci jsme jej pak dokonce museli přivazovat k posteli,která mu nebyla k ničemu,aby sobě neublížil (neboť byl už tak vyčerpán,že nikomu jinému ublížit nemohl) .
Přestože jsem věci původně nevěnoval pozornost,činil mi tou dobou mužův stav nemalé obavy.Chytil snad na lodi nějakou neznámou chorobu,která mohla posléze nakazit zbytek mužstva?Bude jeho případný skon (neboť ten se zdál nevyhnutelný a někteří členové posádky opatrně naznačovali,že „Až přijde čas“,tak že ho“zbaví trápení“) přisuzován mě za vinu? Koneckonců zde byl lékař,cesta byla bezpečná a náklad širší veřejnosti neznámý.Vinou by muselo být něco na mé lodi,nebo-chraň Bůh-má loď sama.
Takovým myšlenkám jsem se po večerech oddával.Asi třináctého dne,když jsem se ubíral ke spánku,mě přišel vzbudit jeden z důstojníků.Řekl,že muž sebou počal šíleně házet,dožaduje se mé přítomnosti.Rovněž uvedl,že muž má najednou nezvyklou sílu,neklamný příznak blízké smrti.
Oblékl jsem se a vydal se za mužem,neboť,ať byl sebevětší blázen,na své smrtelné postely si žádal přítomnost svého kapitána a přání na smrtelné postely se neodporuje,na moři zvlášť.
V pokoji bylo velké množství lidí.Asi čtyři muže držely na postely,neboť popruhy,jež ho držely,všechny popraskaly a zatím se nikomu nepodařilo,přes mnohé pokusy,připevnit nové.
„Co se tu děje?“ zahřměl jsem.
„Přišel jste!“ zvolal mezi houfem zápasících těl muž. „Já věděl,že přijdete.Už to vím.Už vím, proč.“
Chvíli jsem stál na místě,nevěda jak na podobné blouznění reagovat.Opatrně jsem se zeptal:
„CO víte?“
„Proč nemohu usnout!Proč nemohu usnout!“ volal muž hlasitě po celém pokoji.Pak se dožadoval,aby jej pustili,neboť prý „musím s ním.“
Muži samotní byli celí hotoví a uvítali by částěčně oddech,ale žádný z nich nebyl stejný blázen a nikdo nechtěl na mužovu výzvu přistoupit.
Já ale viděl,že přes svou sílu je v tom muži víc než zárodečné šílenství.Byla to radost, radost upřímná,jež dle mého názoru nemohla pocházet z iluze či prostého pomatení smyslů.
„Pusťte jej.“ zvolal jsem.Zprvu se moc neměli poslechnout,ale mužova síla a má autorita je k tomu nakonec donutili.
Muž se postavil a setřásl ze sebe přetrhané popruhy.Přesto,že měl sílu v leže,když stál,třásl se jako osika.Přistoupil ke mě,řka,že mě zavede k místu,odkud „je to slyšet.“
Stál jsem zprvu překvapen,zda-li můj úsudek nebyl mylný.Při pohledu na to,jak se muž pohyboval jsem ale nečekal žádné náhlé překvapení.Navíc nebyl ozbrojen a já jsem byl silný,statný muž.Svolil jsem tedy.
Muž mě vedl přes celou loď,pevným,ale třaslavým krokem,až k zádi.Tam se vyšplhal až kam nejdále mohl a,téměř padaje přes palubu ukazoval rukou do dály a opakoval:
„Přinuťte je,ať přestanou!“
Jak jsem tak zdál na místě,zdálo se mi,že opravdu něco vidím.Když jsem se nahnul kupředu,až jsem se skoro dotýkal visícího muže,uzřel jsem v dáli za námi tmavý obrys. Přibližoval se velice rychle,což vysvětlovalo,proč jsme jej předtím nespatřili.
V obavách,zda-li nejsme sledováni lidmi s nečestnými úmyslu jsem nařídil,aby se posádka připravila a ,jelikož nejsem zbabělec,nařídil jsem,abychom se stočili a dostaly se lodi vstříc.
Muž,který celou tu dobu visel na zádi byl v čiré eufórii,vřískal a pobíhal sem a tam,jako malé dítě.Po půlhodině jsme se k obrysu značně přiblížily.Když jsme byli tak blízko,spatřili jsme,že loď nemá plachet a ve vodě vedle ní máchání dlouhých vesel.
Po další čtvrt hodině jsme byli lodi na dosah.Zvolal jsem:
„Zdar!“
Ale nikdo mi neodpověděl.Opakoval jsem volání a když znovu nikdo neodpovídal,rozhodl jsem,že připlujeme ještě blíže.Tehdy jsem si všiml,že loď má po kadžé straně osm velice dlouhých vesel,která se neustále zvedají v naprosté harmonii,pořád a bez přestání a bez sebemenšího polevení.Podivil jsem se síle takového mužstva.Rovněž mě napadlo jak nemocný muž mohl zaslechnout jejich pádla na takovou dálku.Byla pravda,že je zřejmě slyšel již předtím,než počal užívat doktorovi masti,ale co když je předtím neslyšel,ale o nich pouze cítil,aniž si je uvědomoval-poté mohla zkušenost s drogami pouze napomoci práci jeho jinak zubožených smyslů tak,jak by si jistě nepřál.
Po poslední neopětované výzvě jsem se rozhodl s několika důstojníki vejít na loď,konec konců tam mohli být zranění.Prohledali jsme celou horní palubu.Nebyl zde nikdo.Stáli jsme v dlouhé,čtvercové dřevěné místnosti,zcela prázdné.Pojednou jeden z mých důstojníků padl k zemi.Jak jsme shledali,zakopl-o dřevěný poklop v podlaze,jež mírně vyčníval a jehož jsme si přes nános špíny na podlaze ani nevšimly.
Když jsem poklop s námahou nadzvedl,tu jsem málem omdlel-neboť puch jež jsem v tu chvíli ucítil byl zhola nelidský.Přesto jsem se vzmužil a rozhodl jsem,že dolů půjdu já a dva muži.Když jsme se skřípáním sestupovali po příkrém dřevěném schodišti,shledali jsme,že muž,který nemohl spát vběhl nepozorovaně na loď a dostal se až k nám.Nebyl čas se o něj postarat a tak jsme šli dál,pouze s černými obavami co temnota učiní s jeho pokroucenou fantazií.
Nemusela učinit nic.
Neboť dole,když jsme došli ke konci schodiště,jsme spatřili dlouhou místnost,v níž kdysi seděli lidé a hýbali vesly.Říkám kdysi,neboť ikdyž se vesla stále pohybovala,nebyli to LIDÉ ,kdo jimi hýbali.
Před mýma očima sedělo více než padesát mrtvých mužů,každý držel v rukách často uhnilých zetlelé pádlo a neustále,neůnavně,bez oddechu veslovali.V celém tom místě se neozval vzuk, ani prkna staré lodi nezaskřípala před tímto obrazem.Přistoupil jsem,jako muž ve snu,k veslujícím mě nejbližším.Jejich těla byla tak shnilá,že se téměř roztékala.Vytáhl jsem tedy pistoli a vpálil jsem jednomu ránu přímo do hlavy.Ani si toho nevšiml a nesloval dál.Žádmý z veslařů nejevil známky ,že by si nás byl všiml,žádný nejevil známky čehokoliv.Jen zde seděli a hýbali vesly.Žádný z nich neučinil více,žádný z nich neučinil pohyb,který by se vymykal tomu prostému schématu.Všichni zde seděli a veslovali-a toť bylo vše.
„Donuťte je přestat!“ byl první zvuk,který jsem slyšel po zdánlivých staletích.Otočil jsem se-byl to nemocný muž.Ačkoliv oba důstojníci byli téměř stejně zkoprnělý jako já a neschopni pohybu,on se hýbal a mluvil bez překážky,jako by to,co před sebou viděl vůbec nechápal. Vlastně to nemohl chápat nikdo.V ten moment mi ale bleskla hlavou myšlenka,že není co chápat,neboť zde NIKDO není.
Odpověděl jsem:
„Nemohu říci kamenu,aby přestal být kamenem.“
„Ale.........“
„A oni jsou pouhými schránkami,respektivě oni NEJSOU.Nejsou žádní oni,neboť to,co zde je,nemůže zastavit myšlenka,protože toho není účastna.Vodopád nezastaví slovo a proces přírody před námi nezastaví žádná MYSL.“
Toto jsem vyslovil,nevěda,zda se jedná o úsudek,či vnuknutí,ale spíše to druhé.
Vyvedl jsem je nahoru.Zde jsem zakázal ,aby kdokoliv sestoupil dolů.Nakonec jsem přizval lékaře a ten pomohl s rozmístěným výbušné směsi po celé lodi.Věda,že loď tak zetlelá sotva shoří,osobně jsem se vydal a nanosil ji do podpalubí mezi veslaře.Zatímco jsem skládal směs, byl jsem na moment obklopen věčností.
Když jsme byli všichni na lodi,rozhodil jsem louč,která zapálila směs.Loď byla brzy rozmetána na kusy a já jsem nemohl odtrhnout oči od černých tvarů,klesajících do hlubiny,jimž nikdo kromě mě nevěnoval pozornost.
V ten moment jsem zvedl hlavu k mrtvému pobřeží,jež bylo vybito červeným morem a seznal jsem,že bych zde nechtěl zemřít.Muž konečně usnul.Na cestu zpět kolem nás plály ohně ,jež byly zapalovány,proto,že byly zapalovány už dříve.
Dorazily jsme na místo,ale vrátily jsme se oklikou.Poté jsem se na své lodi plavil ještě mnoho let-ale nyní je už stará a já se jí pokusím prodat někomu,kdo by byl takový blázen,že by se s ní chtěl ještě o něco pokusit.“
Seděl a díval se na mě.Z mého pohledu vytušil otázku:
„Muž zemřel třetí noc poté,oba důstoníci v lhůtě dvou měsíců.“
Zapsal jsem zbytek jeho vyprávění a zvedl jsem závoru,doufaje v konečnost mořského hrobu.