Nokturno.net / tvorba / diskuze

sedím u kořenů
hory, ve svý
jeskyni
u ohniště
jenž vyhaslo
před několika
dny
zahalen do
přírodních cárů
a přemýšlím,
život kolem mě
víří,
slyším tlukot srdce
mravenců -
dum dum dum;
vítr šeptati
pradávná moudra
ztracených
staletí a
každý nádech
je těžší než-li
hněv
hlupáka..
jsem středem všeho
dění, objektem
dokonalé vize,
vidím v šeru po
stěnách tančiti
stíny předešlých
nocí, stíny
svých snů
v nichž i ty jsi měla
místo..
z mručení bratrů
medvědů
hluboko v jeskyni,
jenž se oddávají
zimnímu snění
propadám se do
ještě hlubšího
transu a
vidím i ty příběhy
jenž se nikdy
nestanou..
v tu ránu
udeří hrom a
blesk rozštípne
prastarý kmen
borovice a
ty..ty jsi
najednou
se mnou..
ne, nic se
neuklidní,
s tvým příchodem;
nastávají dny plně přežité a
chaos, chaos dostává
nový tvar...
cítíš ty záchvěvy? to
tělo přirozeně bouří se
energií doteku
chodby chaosu,
přeplněné mocí, jenž
dává i bere,
mocí, jenž nemá
konce..

a tak sedím v tichu;
bok po boku
myšlence,
se sebou i bez sebe,
s tebou i
bez tebe...