Nokturno.net / tvorba / diskuze

Bodavé paprsky čerstvého,ranního slunce,
kroutící mé řasy,
mě donutily procitnout,aniž bych si to sám přál.
Nepomyslel jsem na to,
že je ještě možné někdy tě uvidět,
ale jsi to ty,
kdo překrucuje osud a překvapuje.
Usídlil ses v mém snu.
Zahlédl jsem oslepující explozi,
plnou bílého světla,
jejíž detonace vyvrhla do vzduchu
blyštivý konvoj lamet,
který zcela zasypal vrcholek mé hlavy.
Stál jsem ti nadohled.
Se stříbrným odleskem v obličeji,
bez potřeby odívat se do zbytečných látek,
s husí kůží přes záda.
Uspořádal jsi setkání,ze kterého mrazí.
Tvůj hlas zní jako soustruh,obrábějící kov
a ani dlaně nepřipomínají
notoricky známou jemnost damašku.
Kdo jsi,ty v tom snu
a proč jsi vlastně přišel?
Jsi nositelem zmatku,
ne však má nedávná láska,
kterou zdánlivě připomínáš.
Podvedl jsi mě v mém vlastním snu
a poslal jsi za sebe své nečisté svědomí,
nasoukané ve tvém těle,
aby mě mohlo nakazit.
Díky rannímu slunci,
díky štiplavým paprskům za probuzení,
tisíceré díky noci,
za to,že netrvá věčně.